Starověká a středověká etika

K vysvětlení pojmů jako je dobro, zlo, mravnost atd. dojdeme, když si uvědomíme co to etika je, čím se zabývá a jak a z čeho vznikla. Od počátku se s ní spojovaly některé filozofické směry či názory některých filozofů, jako Platón, sofisté, stoicismus, novoplatonismus, Ježíš a další.
Dalo by se říci, že etika je filozofická disciplína, jejíž náplní je morálka. Etika i morálka v podstatě znamenají to samé, ale rozdíl je v tom, že morálka je samotné jednání v praxi a etika je její nauka. Nauka o mravnosti, její kodex. Morálka je způsob chování podmíněný společenskými vztahy a poměry a morální je mravní, neboli v souladu s mravností, která je dána společností.
V učebnici je morálka definována jako vše, o čem člověk přemýšlí a co činí vzhledem k jeho nejhlubší rovině svého lidství ? k tomu co ?má být?, k uskutečňování dobra. Vzhledem k těmto definicím morálky nám vyvstane otázka, zda je etika věcí autonomní či heteronomní. Abychom tomu lépe porozuměli, tak
heteronomní znamená ? že naše konání ovlivňují jiné zákony než vlastní mravní přesvědčení, že jednáme podle cizích podnětů a v závislosti na vnějších činitelích.
autonomní znamená opak ? názor, že člověk sám a nezávisle na společnosti poznává, co je mravně závazné, jedná podle svého mravního svědomí a ne dle jiných zákonů.
Etika je věcí autonomní, neboť pokud jednáme mravně, jednáme tím i v souladu s mravními zákony danými společností a tedy i v souladu s etikou. Pokud jednáme heteronomně, tedy ne podle mravního svědomí, nemůžeme jednat podle zákonů etiky, takové chování ji odporuje.
Další pojmy, kterými se etika zabývá, jsou dobro a zlo. Co je podle etiky dobré? Cílem etiky a mravnosti je konat věci dobré podle svého svědomí a nejhlubšího lidství a podle zákonů etiky. Samozřejmě, že ne všichni se etikou řídí, ale najde se většina lidí, kteří podle jejích zákonů žijí, je to věc dobrovolná, ale pokud by se ji řídil každý člověk, pak je velice užitečná pro společnost a její fungování a vede k dobru. Etika je tu proto, aby brzdila některé přirozené zlé tendence lidí, které by vedly k rozkladu mravní společnosti, což by mělo katastrofální důsledky pro lidstvo vůbec. Například: proč nekrást, když je to výhodné, proč neužívat násilí, když je to někdy snadnější, proč být tolerantní atd ?
(V historii jsou různé filozofické názory na pojetí dobra a zla, například Augustinus pokládá zlo za nedostatek dobra. Protože dobro je základ a zlo samotné neexistuje, dobro se jen nerozpíná všude.)
Začínáme víc než kdy jindy tušit, že pro přežití lidstva i smysluplné fungování společnosti je nutné nalézat a respektovat základní mravní vědomí a hodnoty.
S etikou také souvisí vina a trest. Pokud by nebyl stanoven mravní kodex a sami bychom nevěděli, co je dobré a co zlé, ztratil by se rozdíl pozitivní a negativní, lidé by byli sobečtí, násilí by bylo na denním pořádku a nikdo by se tomu nedivil, pak se i ztrácí pojem viny. Kdo by byl z čeho vinen, když by se nevědělo, co je zlé a za co má být vinen a následně trestán? Pojem viny by se pak omezil asi na každého jedince zvlášť, podle jeho svědomí. Někdo by se cítil vinen, když by udělal něco zlého podle jeho názoru a svědomí (třeba vraždu), ale pro někoho by to nebylo nic významného nebo důležitého.
Kde má vlastně etika kořeny a kde se vzala? Byla tu s námi odjakživa, tedy vyvíjela se současně s tím, jak se vyvíjela i společnost. Etická moudrost se vytvářela v myšlení lidstva, filozofiích i náboženstvích v průběhu dějin. První významnou etapou je etika antická a jejím základním pojmem, kromě dobra a blaženosti je ctnost , protože v antice bylo k výchově ctnostného člověka zaměřeno celé vzdělání a kdo o ni neusiloval, neměl šanci obstát v intelektuálním ani veřejném životě. Ctnost je celkové zaměření člověka k dobru, pozitivní rys charakteru, dobré bytí člověka jak v rovině osobní, tak i společenské. V antice si cenili čtyř základních ctností: rozumnosti, statečnosti, zbožnosti a spravedlnosti.
Platón chápal ctnost jako život podle nejvyšší ideje dobra, jeho ontologie se prolíná s etikou a estetikou (dobro je zároveň i krásné a zlo nemůže být dokonalé, protože dokonalost je pozitivní vlastnost a kdyby zlo bylo dokonalé, muselo by mít i pozitivní vlastnosti), Aristotelés viděl podstatu ctnosti v rozumném životě a uspořádaném životě společenském, kde člověk jako bytost společenská nachází své naplnění a štěstí. I pro Sokrates pokládal ctnost, vzdělanost a mravnost za nejvyšší dobro, a když dělal něco špatně, promlouvalo k němu svědomí, jemuž říkal daimonion. A pro stoiky ctnost spočívala v souznění lidského života a přirozeným řádem a během a kladli důraz na význam vnitřní svobody od vášní a až ji získá, nalezne klid a vyrovnanost. Ctnost umožňuje být nad věcí a nevpustit negativní do oblasti prožívání.
Ke kořenům etiky patřily také nejrůznější proudy zejména helénistického období, které spatřovaly ve hmotě a tělesnosti největší překážky života i mravnosti a jejich jediným cílem bylo zbavit se těchto pout ? celibát apod. a žít duchovními hodnotami. Tímto směrem šly některé skupiny židovství, křesťanství, novoplatónismus, gnostikové.
Ježíš byl zakladatel křesťanské etiky, která vyrůstá z židovského náboženství. Pro židovskou etiku je centrální desatero přikázání, které vzniklo někdy kolem roku 1200 př. Kr. nejde ovšem o příkazy a zákazy jako nepokradeš, nezabiješ atd., ale je to etika ukazující, co má budoucnost a perspektivu, pro co stojí za to žít. Je soustředěna kolem otázek rodiny, národa, spravedlnosti i sociálních problémů. Ježíš neboli křesťanství tuto etiku přejímá a radikalizuje. Ježíšovu etiku můžeme vyčíst z celého jeho životního příběhu i řečí, jež byly nashromážděny v evangeliu, zejména v kázání ?na hoře?.
Viděl například v bohatství zdroj nespravedlnosti a cestou, jak s tím skoncovat, je zřeknout se majetku. Kladl důraz na bližního ? řešení bídy spočívá v solidaritě, sdílení, pomoci. Křesťané znepokojovali mocné svým negativním názorem na moc. Místo toho kladli důraz na to, že jsme si všichni rovni a jsme dětmi Boha. Moc v jeho pojetí je služba, oproti židovské ideji o důsledné spravedlnosti vyzdvihoval odpuštění, nenásilí a lásku k nepřátelům.
O křesťanství se tvrdí, že je etikou lásky ke člověku v nouzi. A skrze tuto lásku k nemocným, hladovým, pronásledovaným atd se člověk může setkat s Bohem. Úcta k lidské důstojnosti i v těch nejponíženějších situacích lidské bezmoci je prvkem, který křesťanství vneslo do dějin a na tomto základě se začíná budovat sociální pomoc (špitály, hospice,..).