Mýtus, náboženství a filosofie: jejich vztah, překonání mýtu

Pojem mýtus je natolik obsáhlý, že jej nelze zformulovat do jednotné definice. Pokusme se jej tedy popsat co nejvěrohodněji v celé své šíři.
Mýtus (z řec. Mythos = vyprávění) je skutečně jakýmsi příběhem, který vypráví o původu věcí, vzniku světa, lidstva či zdánlivě nevysvětlitelných přírodních úkazů. Lidem sloužil od pradávna jako odpověď na základní otázky lidské existence, sehrával významnou roli v jejich náboženství a s ním spjatých rituálech, a byl tudíž nedílnou součástí jejich každodenního života.
Téměř všechny kultury a civilizace světa věřily, že na počátku byl Chaos ? jakési zmatené, neuspořádané cosi, co se vznášelo ve vzduchu. V různých případech se jednalo o odlišné představy Chaosu, vždy měly ale jedno společné: neuspořádanost, tedy chaotičnost.
Proti prvotnímu Chaosu stojí Kosmos ? tedy jsoucno, stvořené nějakou vyšší silou, které jí bylo přeměněno v něco, co má smysl. O přeměně z Chaosu na Kosmos hovoří právě mýtus.
Nyní si připomeňme hlavní rysy mýtu:
– Vzniká především v dobách, kdy lidé neovládali znalost písma. Jeho šíření tedy bylo možno uskutečňovat pouze ústní formou, tedy vyprávěním.
– Jeho základ tvoří nějaký příběh, který pojednává o původu či vzniku různých jevů, za účasti nadpřirozených sil. Vzhledem k tomu, že má lidstvo v dobách jeho tvoření k dispozici minimum vědeckých poznatků (např. nálezů koster homo erectus), vysvětluje si příchod člověka na zem za pomoci nějaké vyšší moci, která vládne veškerému světu. Tato vyšší síla svět vytváří a řídí, což vede k vzniku náboženství, kde si lidé ono „nadjsoucno“ personifikují bytostmi – Bohy. -(Biblický mýtus o Adamovi a Evě tedy například hovoří o prvních lidech, jež k obrazu svému stvořil jediný Bůh.)
– Mytický příběh velmi často pracuje s protiklady a podobností, neboť na jejich základě se snáze vytváří pevně stanovená pravidla, která pro člověka vytyčují určitou cestu. Pokud by z této cesty sešel, hrozí mu zhroucení a chaos. Mýtus se tedy stává nejen vysvětlením, ale také návodem k tomu, jak žít. (To je zvláště patrné u východního myšlení)
– Mýtus nemá jednotného autora.
– Pracuje s kolektivním prožitím, je vyprávěn starcem (například významným kmenovým stařešinou), což samo o sobě symbolizuje moudrost a úctu. Lidé mají navíc při poslechu takovéto „pohádky“ pocit, jako by se všichni společně ocitli v oné zlaté, lepší době, kterou vypravěč svým postavením ztělesňuje.
Mýty dělíme do několika kategorií. Kritérium pro rozdělení typů mýtu přitom tvoří předmět, o jehož původu (stvoření) pojednává. Podle mýtů také můžeme rozpoznat duševní vyspělost jejich vypravěčů:

Kosmogonie se zabývá celkově stvořením světa. Odpovídá na otázky jako, jak vznikla země a voda, kde se vzaly hory, louky, ptáci atp. U vyspělejších kultur mívá kosmogonie složitou strukturu, rozdělenou například do různých věků, ukončených nějakou katastrofou.
Můžeme ji rozdělit na jednotlivé ?gonie?, které zkoumají podrobně určitá stvoření:
Teogonie
Vyskytuje se pouze u polyteistických náboženství (např. u Židovství a Islámu se o původu jediného boha vůbec nehovoří. Ten zkrátka vždy existoval.) Teogonie tedy pojednává o zrození bohů. Antropogonie vypráví o původu lidí. (viz Adam a Eva apod.) a Eschatologie
hovoří o zkáze a konci tohoto světa ? apokalypse.

Mythos je tedy děj, který probíhá v „dávných dobách“. Je iracionální, takže veškeré jeho dění je opředeno tajemstvím, záhadou, jakýmsi mystičnem. Vše se ocitá v mlhách a nepřináší nám nic konkrétního, je určen pro širokou masu.
Logos je oproti tomu to racionální, nedějové a individuální. Logos je pořádek, pravidlo, zákonitost, uspořádaný a přesně stanovený zákon.

Otázka posvátného a profánního
Jako nejsnazší vysvětlení této dvojice pojmů může posloužit pouhý překlad jednoho z nich. Profánní (z řec. pro fannum – před oponou), tedy znamená něco, co například v divadle vidíme stále. Mohou to být každodenní činnosti, které provádíme ze zvyku, nutnosti, na něž jsme zkrátka navyklí a nepřipadají nám ničím záhadné. Slovo profánní, tedy můžeme ztotožňovat s výrazy: všední, obyčejný..
Posvátné je naopak to co je obrazně řečeno schováno za onou oponou. Je to něco tajemného, mytického, něco co nějakým způsobem přesahuje naše myšlení, např. svaté písmo, jazyk apod.
Vztah posvátného a profánního je možno ilustrovat při pohledu do archaického, neboli mytického světa. „Každá odpovědná činnost, zaměřená k určitému cíli, je v pojetí archaického člověka obřadem.Většina těchto činností prodělala dlouhodobý proces desakralizace a v moderních společnostech se stala profánní.“ Takto formuluje své myšlenky rumunský historik náboženství, indolog a spisovatel Mircea Eliade. Základním principem této myšlenky je nějaký čin, vykonaný v archaické době, který lidé provádějí dodnes po jeho vzoru. Jako příklad nám poslouží příběh z Nového Zákona, který líčí, jak Ježíš Kristus rozpůlil chléb a rozdělil jej mezi své věrné, taktéž učinil i s vínem a pravil: Budete takto přijímat mé tělo…. Lidé dodnes při křesťanských mších přijímají hostii, jež symbolizuje toto mytické dělení. Veškeré lidské dění – rituály, hrdinské činy, různé svátky, oslavy apod., jsou pak jedním velkým opakováním a napodobováním mytických pravzorů.

Vztah mýtu a náboženství je velmi úzký, neboť žádné náboženství by bez vlastní mytologie nemohlo existovat. V některých učebnicích filosofie se dokonce uvádí, že náboženství je typem mýtu. Ty se dělí na mimokřesťanské – Čínský (Taoismus, Konfucianismus, Indický (Hinduismus, Buddhismus) a další primitivní náboženství př. šamanismus, fetišismus etc…
evropský předkřesťanský – pythagoreismus, kult Dionýsův, věštírny, mýtus
o Adonisovi, o metamorfózách bohů a lidí etc..
křesťanský – chiliasmus, alchymie, spiritismus, okultismus, kámen
mudrců
Jak již bylo řečeno, mýtus odpovídá člověku na původ a vznik jednotlivých jsoucen. Každé náboženství má odlišné představy o vzniku světa, založení posvátného města, zjevení boha či bohů apod. Existují však jisté společné aspekty, které se u různých mytologií v hojné míře vyskytují. Říkáme jim archetypy. Jsou to vlastně společné motivy, například příběh – mýtus o Potopě světa je součástí téměř všech náboženství. Setkáváme se s ním stejně tak v Bibli, jako u Hinduismu, náboženství starých Řeků, či u Aztéků a Mayů. Je až neuvěřitelné, co všechno mají na tisíce mil vzdálené kultury, které v minulosti prokazatelně nikdy nepřišly do styku, společného ve svých mytologických představách.
Otázkou zůstává do jaké míry lze mýtus považovat jako historický fakt. Obecně se často tvrdí, že mýtus má pravdivé jádro, avšak ne vždy tomu tak je. Navíc lidské bytosti mají značné sklony k mytizaci dávných událostí, na něž si vlastně již nikdo pořádně nepamatuje. Jedním z příkladů je třeba způsob, který použili Židé. Jejich mýtus o souboji draka s Králem-Mesiášem, kdy drak často svou silou spasitele převažuje (nakonec však samozřejmě Král vyhraje), není ničím jiným než vysvětlením četných válečných proher, židovského národa v jeho historii. Mircea Eliade o tomto příkladu hovoří jako o ulehčení „snášení dějin“. Stejně tak skutečné historicky doložitelné osoby, jež nějak významně zasáhly do vývoje národa či náboženství, se po několika staletích stávají bájnými mytickými hrdiny.

Mojžíš
Židovský prorok, stal se Božím nástrojem při vysvobození a vyvedení Izraelitů z egyptského útlaku. Jednoho dne se mu zjevil anděl a promluvil k němu z hořícího keře, jehož plamen stále neubýval. Anděl Mojžíšovi sdělil, že má zachránit děti Izraele a vést je k zemi oplývající medem a mlékem. Mojžíš se zpočátku zdráhal zjevení uvěřit, avšak bůh mu ukázal tři zázraky, kterými prý Izraelity přesvědčí. Mojžíš nebyl dobrý řečník a tak nechal raději mluvit svého bratra Aarona. Ten skutečně utlačovaný národ přesvědčil. Následovaly však dlouhé spory s faraónem, který Izraelity nechtěl propustit, avšak nakonec tak po deseti morových ranách, zasazených Egyptu učinil. Mojžíš vedl svůj lid přes poušť (exodus), překonal suchou nohou rudé moře, jež se před jeho holí rozestoupilo a posléze se zavřelo nad pronásledujícími Egypťany. Po dlouhých letech putování pouští nakonec Mojžíš překročil se svým lidem řeku Jordán a usadil se v zemi zaslíbené.
Mnozí učenci se domnívali, že mohl být autorem Pentateuchu, jeho autorství však v samotné knize zmíněno není a vyvstává řada dalších otázek. Ve svém „Filosofickém slovníku“ je pod pojmem „Mojžíš“ velmi zajímavě zodpovídá Voltaire. Příklad: Jakou řečí by byl Mojžíš psal v divoké poušti, když celý jeho lid se narodil v Egyptě a tedy patrně používali i jeho jazyk. Navíc papyros nebyl v té době v Egyptě znám a vláčet se čtyřicet let pouští s pěti svazky, vrytými do hlazeného kamene, by jistě vyžadovalo obrovskou námahu. Či: Kdyby byl Mojžíš psal Leviticus, byl by si mohl odporovat Deuteronomiu? Leviticus zapovídá pojmout ženu bratrovu za manželku, Deuteronomium to přikazuje…. ad.

Ježíš Kristus
Byl patrně přenošené dítě. Když se narodil bylo mu podle různých zdrojů 4- 12 let. Světlo světa spatřil poprvé v Betlémě a od jeho narození se odvíjí dnes celosvětově univerzální křesťanský letopočet. Byl synem Marie a Josefa a byl pokřtěn svým bratrancem Janem Křtitelem. Po tomto křtu se uchýlil na 40 dní do pouště, kde odolal trojnásobnému pokušení satanovu. Jeho následný život spočíval v potulném kázání na území Galileie. Přitahoval obrovské davy posluchačů a vybral si zvláštní skupinu dvanácti přívrženců – apoštolů, kteří jej podporovali a rozšiřovali dále jeho učení. Také on, stejně jako Mojžíš utvrzoval své postavení proroka zázraky – např. uzdravováním nemocných, ba dokonce mrtvých… Své posluchače získával Ježíš Kristus především technikou vyprávění v tzv. podobenství, kde sám sebe (podle Petra) stavěl do podoby vykupitele, Mesiáše, který pod záštitou židovského boha obnoví moc a světské bohatství Židů. Čím více si získával chudý lid, tím více se stával trnem v oku strážcům Zákona. Po dlouhých obecně známých peripetiích nakonec došlo k jeho odsouzení a za vlády Piláta Pontského byl ukřižován a posléze pohřben. Přestože jeho hrob byl zavalen obrovským kamenem ze strachu nad jeho zmrtvýchvstáním, po dvou dnech byl Ježíšův hrob nalezen prázdný. V následujících dnech se údajně zjevil svým apoštolům a vstoupil na nebesa k svému otci – Bohu. Krátce po jeho smrti se tyto události staly pevně zakotvenou vírou a vytvořily nové náboženství.

Muhammad
Třetí z řady proroků, kteří zvěstovali lidem slovo boží a položili základ k monotheistickému náboženství. Muhammad (Mohamed), syn Abdalláhův, člen bohatého arabského klanu, živícího se převážně obchodem, se narodil v Mekce roku 570 po Kristu. Po té, co v dětství přišel postupně o oba rodiče a děda, počal se o něj starat jeho strýc Abú Tálib. Bral Muhammada spolu se svým vlastním synem na své cesty a jednoho dne potkali v poušti křesťanského mnicha. Ten prý spatřil nad mladíkovou hlavou svatozář a zvolal: „Ty jsi Posel boží, Prorok, o kterém mluví písmo!“ Později Muslimové přijali tuto historku jako důkaz nebeského znamení. Muhammad se oženil s bohatou vdovou Chadžídžou a měl s ní několik dcer. Muhammad za někdy za nocí odcházel na horu Híra, ležící v blízkosti Mekky, kde se mu roku 611 poprvé zjevil archanděl Gabriel. Tak se dělo po delší dobu a Muhammadovi bylo přikázáno, aby opakoval a posléze recitoval vše co slyší. Z těchto zjevení, které Muhammad přednášel svým posluchačům, vznikl ucelený zápis – Korán (z arab. Qur án – určené k recitaci). Místní kupci se však obávali, že by nová víra v jediného Boha mohla poškodit pověst stávajících božstev a následně i zničit obchodní cesty, ze kterých oni profitovali. V roce 622 zbavil nový vůdce klanu Abú Lahan Muhammada kmenové ochrany a on byl nucen uprchnout (Hidžra – počátek Islámského letopočtu). Uchýlil se tedy se svými stoupenci do malé osady Jathrib, kterou přejmenoval na Medinu (arab. al-Madína – město Prorokovo). Muhammad se stal politickým a vojenským vůdcem osady a své stoupence nazval Muslimy. Jeho hlavním cílem bylo dobýt nepřátelskou Mekku. Snažil se ji tedy všemožnými způsoby zbavit zásobování a svedl s jejími vládci mnoho bitev. Tomuto boji dal Prorok náboženský obsah a tak vznikl boj za víru, svatá válka proti nevěřícím – džihád. V roce 630 opět vstoupil do Mekky, tentokrát jako vítěz, a do Kaaby, svatyně, kterou dal údajně postavit již sám Adam, vložil černý meteorit, snesený prý samotným archandělem Gabrielem. V roce 632 Muhammad umírá na záchvat horečky a zanechává po sobě nové náboženství – Islám.

Bůh
Ztělesnění jakési nadpřirozené, lidskému chápání nedosažitelné síly, která má moc nad člověkem a celým světem. Bůh promlouval k lidem skrze prostředníky, z nichž nejznámější byli právě tři Proroci, o kterých se zmiňuji výše. Všichni tři měli společný cíl, sdělit lidem pravdu boží a ukázat jim, jak správně žít, co činit a co naopak ne. Všechny tři spojuje myšlenka jediného nejvyššího boha – Bůh, Alláh (arab. Bůh). Představa Boha se v různých kulturách lišila. Řečtí bohové měli například podobu lidí, Athéna, Afrodita, Zeus atd. Každý z nás si při vyslovení těchto jmen představí překrásnou bohyni, či moudrého starce. Takovéto přímé připodobňování boha k člověku vede později k rušení jeho svatosti a bůh tak ztrácí ono posvátno a moc. Co si ale představíme pod pojmem Bůh? Je to něco v co věříme, ať jsme ateisti a máme nějakého svého boha, ke kterému se mimoděk modlíme a ke němuž máme úctu či věřící, kteří se hlásí přímo k jednomu Bohu, ať už se jedná o Křesťany, Židy či Muslimy. Přitom vlastně pořádně nevíme, jak onen Bůh vypadá. Domnívám se, že právě ona nejistota a neurčitost Boha, jej udržuje v pozici toho posvátného, nadlidského a všemohoucího.