Český stát za vlády Lucemburků

V srpnu 1306 byl na olomouckém hradě zavražděn poslední mužský představitel hlavní dynastické linie Přemyslovců – Václav III. Po jeho smrti reprezentovaly přemyslovský rod samé ženy. Na začátku září 1306 byl provolán králem Jindřich Korutanský, manžel Anny Přemyslovny, syn německého knížete Menharta. Krátce po jeho zvolení však zahájil útok na český trůn římský král Albrecht Habsburský, který ho chtěl získat pro svého syna Rudolfa. Albrecht prohlásil český stolec za léno spadlé říši a sobě přisoudil právo rozhodnout o budoucnosti trů­nu.

16. října 1306 byl králem zvolen Rudolf, poté následovala jeho svatba s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou. V květnu 1308 byl zavražděn Albrecht Habsburský. Jindřich Korutanský se neprojevil jako dobrý král. Byl líný, bezradný a za jeho panování vládl v zemi neklid a nejistota. V listopadu 1308 byl římským králem zvolen Jindřich VII. Lucemburský. Ten po mnohých jednáních, která začala plánem opata Konráda, svolil ke sňatku svého syna Jana s Eliškou Přemyslovnou. Korutan byl na říšském sněmu ve Frankfurtu zbaven trůnu a 1. září 1310 se ve špýrském dómu konala svatba Jana Lucemburského s o čtyři roky starší Eliškou Přemyslovnou. Jan Lucemburský se stal českým králem a vládl přes pětatřicet let.

Kvůli odporu Jindřicha Korutanského musel Lucemburk při vstupu do Čech použít vojsko. Za pomoci svých spojenců pronikl s vojskem do Prahy a 3. prosince 1310 se jí zmocnil. Jindřichu Korutanskému byl umožněn čestný odchod ze země. Česká šlechta složila Lucemburkovi přísahu věrnosti. Krátce po jeho zvolení však na něj začala vyvíjet nátlak. Po Lucemburkově korunovaci vstoupil v platnost dokument, tzv. inaugurační diplom krále Jana, který zřetelně omezoval centrální královskou moc. Na základě inauguračního dekretu udělil král většinu dvorských úřadů skutečně českým pánům. Podkomořím a maršálkem se stal Jindřich z Lipé, nejvyšším komorníkem Petr z Rožmberka, kancléřem Jan Volek.

Jan Lucemburský chtěl získat otcovu říšskou korunu, ale další kandidáti – Ludvík Bavorský a rakouský vévoda Friedrich II. Sličný – měli mnohem větší šance na získání říšského trůnu a tak Jan na radu Petra z Aspeltu svou kandidaturu stáhl a svým kurfiřtským hlasem podpořil Ludvíka Bavorského; tím si získal jeho přízeň na řadu let. Kromě toho mu Ludvík odevzdal jako zástavu v náhradu volebních výdajů Chebsko.

V dubnu 1315 byl král českými šlechtici donucen k tomu, aby zbavil cizince vysokých úřadů a dosadil tam opět české pány (Jindřich z Lipé, Jan z Vartemberka). 14. května 1316 se narodil princ Václav, pozdější Karel IV. Vzápětí musel král opustit zemi, aby podpořil Ludvíka Bavorského, a když se v listopadu 1317 náhle vrátil, obsadil vysoké úřady opět cizinci. To vyvolalo domácí válku. V dubnu 1318 byly na sněmu v Domažlicích dojednány podmínky smíru, které byly jednoznačně vítězné pro šlechtu. Většina úřadů připadla českým a moravským feudálům, Jindřich z Lipé setrval ve svém úřadu až do své smrti roku 1329.

Mezitím se prohloubily rozpory mezi králem a Eliškou a tak v lednu 1319 odešla Přemyslovna se svými dětmi na hrad Loket. Král, v podezření, že proti němu Eliška připravuje spiknutí, násilně hrad dobyl, královnu vykázal na Mělník a prince Václava uvěznil na loketském hradu a pak ho převezl na Křivoklát, kde žil v odloučení od matky do roku 1323.

Díky válečnému i diplomatickému úsilí získal Lucemburk nejen zmíněné Chebsko, ale také Budyšínsko, Žitavsko, Zhořelecko, Slezsko. Roku 1346 bojoval Jan Lucemburský po boku francouzského krále u Kresčaku, v jedné z prvních bitev stoleté války mezi Francií a Anglií. Zde 26. srpna 1346 padl.

Karel IV. se narodil 14. května 1316, slavnostně pokřtěn byl 30. května. Dostal jméno Václav. Roku 1323 byl odvezen do Francie, kde se 1323 oženil se stejně starou Blankou z Valois, dcerou hraběte Karla z Valois. Princ Václav zůstal na francouzském dvoře. Získal oblibu francouzského krále, během několika let se naučil francouzsky, latinsky, německy, italsky, naučil se psát, počítat, byl zasvěcen do politiky a diplomacie. Roku 1328 se seznámil s opatem benediktýnského kláštera ve Fécampu Pierrem de Rosiérem, který později významně zasáhl do jeho osudu.

Roku 1330 zemřela královna Eliška. Téhož roku nabídli Janu Lucemburskému mluvčí severoitalského města Brescie, aby nad jejich městem převzal vládu a ochranu. Když se mu začala situace v Itálii vymykat z rukou, povolal sem Karla, který se tu jen náhodou vyhnul otrávení. V dubnu 1333 bylo Karlovo vojsko u Ferrary poraženo a v říjnu 1333 se Karel vrací do Čech.

V lednu 1334 ho král jmenoval moravským markrabětem a pověřil ho zástupnickou vládou po čas své nepřítomnosti. Za pomoci Karla začal král Jan jednat s Polskem. V srpnu 1335 byl podepsán tzv. trenčínský mír, který byl pak potvrzen na schůzce tří králů v listopadu v Uherském Vyšehradě. Král Jan se za přítomnosti uherského panovníka Karla Roberta zřekl polské koruny ve prospěch Kazimíra (nástupce Vladislava Lokýtka, polský král). Polský panovník slíbil 20 000 hřiven a uznal právoplatnost lucemburské vlády ve Slezsku. Dohody znamenaly vojenskopolitické sblížení česko-polsko-uherské a král Jan mohl začít válku proti Habsburkům, vypukla na jaře 1336. V říjnu 1336 podepsal Jan v Enži odstoupení Korutan Habsburkům.

Roku 1341 na sněmu v Praze prohlásil Jan svého syna za právoplatného nástupce. Roku 1342 se po zemřelém papežovi Benediktu XII. stal papežem Kliment VI. (někdejší Pierre de Rosiéres). Na jaře 1344 vznikl v Avignonu za účasti krále Jana, jeho syna Karla a papeže tajný plán na odstranění císaře. Roku 1344 byla vydána Klimentova bula o povýšení Prahy na arcibiskupskou metropoli a o jmenování pražského biskupa Arnošta z Pardubic prvním arcibiskupem. Vedle pražského a olomouckého biskupství bylo zřízeno ještě třetí – v Litomyšli.

11.7.1346 se u městečka Rhens na levém břehu Rýna sešli říšští kurfiřti a jednomyslně prohlásili Karla za krále říše římské. V říjnu 1347 vytáhl Karel do boje s Ludvíkem Bavorským, ten se však ještě před střetnutím zabil při pádu z koně a tak se Karel stal i fakticky římským králem. Z okružní jízdy po říšským městech se vrátil do Čech v únoru 1348.

V srpnu 1348 zemřela královna Blanka z Valois. V březnu 1349 se Karel oženil s Annou Falckou, dcerou rýnského falckraběte Rudolfa. V prosinci 1352 zemřel papež Kliment VI., muž, který zpočátku Karlovi pomáhal, ale pak se stal jeho největší překážkou na cestě za císařskou korunou. Roku 1353 zemřela Anna Falcká a v květnu téhož roku se Karel oženil se čtrnáctiletou Annou Svídnickou, se kterou chtěl původně oženit svého syna Václava (ten ale ve dvou letech zemřel). V lednu 1355 byl Karel v Miláně korunován lombardskou královskou korunou. 5.4.1355 vstoupil slavnostně do Říma a ve Svatopetrském chrámu byl slavnostně pomazán na císaře říše římské.

Na září 1355 svolal Karel svatováclavský sněm, aby na něm projednal nový zákoník – Maiestas Carolina, ale setkal se s nesouhlasem šlechty a tento zákoník nikdy nevstoupil v platnost. Šlechta nechtěla žádné psané právní normy, více jí vyhovovalo nepsané právo.

V letech 1355–1356 se na sněmech v Norimberku a v Metách jednalo o Zlaté bule. Tu se nakonec podařilo prosadit i přes výhrady německých knížat. Karel IV. zde prosadil především zásadu podřízení menšiny většině (ze sedmi volebních hlasů kurfiřtů stačily nyní čtyři), mnoho článků se týkalo poměrů německých. 1362 zemřela Anna Svídnická a v květnu 1363 se Karel oženil s Eliškou (Alžbětou) Pomořanskou, vnučkou polského krále Kazimíra.

V létě 1371 vtrhl Karel do Branibor a od roku 1373 se Braniborské markrabství stalo součástí zemí Koruny české. Karel tak také získal braniborský kurfiřtský hlas. Krátce nato začal Karel vyjednávat s říšskými knížaty, aby přijali Václava za římského krále. V roce 1376 byl ani ne patnáctiletý Václav IV. ve Frankfurtu korunován a prohlášen římským králem. 29.11.1378 Karel IV. zemřel ve věku 62 let.

Doba Karla IV. představuje vrchol kulturního rozvoje českých zemí ve středověku. Ve všech oborech se navazovalo na předchozí vývoj, příznivé podmínky vytvářel mír a poměrný blahobyt, nové zdroje inspirace poskytovaly intenzivní styky s nejdůležitějšími centry kultury, především s Itálií a Francií. Nezanedbatelný význam měla sama osobnost Karla IV., člověka vzdělaného, který podporoval kulturní tvorbu a sám byl literárně činný; jeho nejvýznamnějším spisem je Vlastní životopis (=Vita Caroli). Vzdělanost dosáhla za vlády Karla IV. v Čechách a na Moravě vysoké úrovně: vznikla vzdělávací síť, která v podstatě přečkala několik staletí.

Roku 1346 jednal arcibiskup Arnošt z Pardubic v Avignonu a získal pro Karla IV. papežovo svolení k založení univerzity. Roku 1348 vydal Karel IV. zakládající dekret. Pražská univerzita fungovala až do husitské revoluce v plném rozsahu, což znamená, že se skládala ze 4 fakult. Za nejnižší fakultu považoval středověk fakultu svobodných umění, zvanou též artistická. Vyučovalo se na ní oborům, hojně pěstovaných už v pozdní antice (tzv. trivium – gramatika, rétorika, logika nebo filozovie; quadrivium – matematika, aritmetika, geometrie a muzika). Absolvování artistické fakulty předcházelo obvykle studiu na 3 fakultách vyšších: lékařské (medicině), právnické (vyučovala církevnímu i světskému právu) a bohoslovecké (teologické), jejíž završení pokládal středověk za vrchol vzdělání.

Dalekosáhlé zvětšení Prahy Karlem IV.: rozšíření Malé Strany a Hradčan, založení Nového Města – Nové Město zůstalo převážně řemeslnické. Na vzniku plánů se významně podílel první stavitel hradní katedrály – Matyáš z Arrasu. Nové Město bylo češtější než Staré Město – na Starém Městě byl početnější německý patriciát. Nové Město bylo ale zcela samostatným celkem, takže Praha sestávala nadále ze 4 samostatných měs­t.

Karel IV. chtěl z Prahy udělat nejen jedno z nejkrásnějších měst Evropy, ale i město hodné postavení v centru Svaté říše římské. Postupně do Nového Města uvedl 7 řeholí. 3. února 1342 se při povodni zřítil Juditin kamenný most, jeden z nejstarších ve střední Evropě a vůbec nejstarší u nás. Teprve po 15 letech, v roce 1357, když vybředl z finanční tísně, začal Karel IV. stavět luxusní náhradu, dodnes stojící most Karlův. Architektem a ředitelem stavby byl Petr Parléř.

Praha se proměnila v centrum výtvarného umění – zejména sochařství, deskové malby a knižní ilustrace. Génius gotického malířství = dvorní malíř Karla IV. mistr Theodorik – tento nejvýznamnější představitel pražského cechu malířů vyzdobil kapli sv. Kříže na Karlštejně jedinečným cyklem 129 rozměrných deskových maleb.

Karel hrad Karlštejn založil jako své reprezentační sídlo a především jako schránu říšských korunovačních klenotů. V první fázi projektování i výstavby hradu rozhodujícím způsobem spolupůsobil Matyáš z Arrasu. Monumentální hrad byl založen roku 1348. Jeho výstavba pokračovala velmi rychle, takže už po 7 letech byl hrad obyvatelný (nikoli dokončený).