Dějiny Českých zemí od smrti Jiřího z Poděbrad po bitvu u Moháče

Po smrti Jiřího z Poděbrad zvolili přívrženci jeho politické linie na
český trůn polského prince, katolíka Vladislava Jagellonského. Poněvadž
vedlejší země a většina českých katolíků (především v jižních a západních
Čechách) uznávaly nadále za českého panovníka Matyáše Korvína,
existovalo v soustátí Koruny české dvojvládí, hrozící jejím přímým
roztržením. Mimořádně kritické byly poměry v Království českém, kde
souběžně působily dvojí orgány zemské správy. Své úřady měly oblasti
kontrolované Vladislavem a vlastními institucemi se řídily regiony podléhající
Matyášovi. Obě znepřátelené strany si uvědomovaly nebezpečí plynoucí z
tohoto stavu, a zápasily proto o konečné vítězství. Vladislav Jagellonský
tak musel hned od počátku své vlády pokračovat ve válce s Matyášem Korvínem.Žádný
ze soupeřů však nedisponoval silami a prostředky potřebnými k rozhodnutí
vleklého konfliktu. Velké válečné operace, až na několik výjimek,
ustaly. Vydržování vojenských, v převážné míře žoldnéřských oddílů,
ať již náležely jakékoli straně, však prodlužovalo hospodářské potíže
českého království. Politická a správní nejednotnost i právní nejistota
(od poloviny šedesátých let až do konce válek opět nezasedal zemský soud)
znovu poskytly prostor k četným odpovědím, k řádění žoldnéřských a
lapkovských tlup i ozbrojených družin násilnických feudálů.Neutěšené
situaci Vladislav Jagellonský nedokázal, ba ani nemohl čelit. V době příjezdu
do Čech mu bylo pouhých patnáct let, a musel tedy naslouchat hlasům svých rádců.
Tiché neprůrazné vystupování a citlivé duševní ustrojení pak mladého
krále nepředurčovaly do role silného panovníka. To ovšem Vladislavovi nebránilo
snít o rozmachu vlastní moci. Ani Jagellovcova mezinárodní pozice nebyla
dobrá; papežská kurie nadále považovala za českého panovníka Matyáše
Korvína, což vyvolávalo četné zahraničněpolitické komplikace.

Vše se vyřešilo až v letech 1478?1479 při jednáních v Brně a
Olomouci. Tehdy došlo mezi Matyášem a Vladislavem k dohodě, stvrzené na
osobním setkání obou panovníků. Matyáš, užívající i dále titulu českého
krále, přiznal Vladislavovi přímou kontrolu nad celým Královstvím českým,
ale ponechal si vládu na Moravě, v obojí Lužici a ve Slezsku. V případě,
že by Vladislav zemřel dříve, připadlo by Království české Matyášovi.
Dřívější Matyášova smrt pak pro Vladislava znamenala povinnost zaplatit
jeho nástupcům 400 000 zlatých. Pro Jagellonce to byly tvrdé podmínky, jež
násobily nebezpečí rozpadu českého soustátí. Vše ale bylo nakonec jinak.
Matyáš zemřel roku 1490 bez legitimních mužských potomků a Vladislav se
ujal vlády na celém území Koruny české; navíc získal též uherský trůn.Olomoucké
úmluvy upevnily mezinárodní postavení Vladislava Jagellonského, leč českému
království, které se zbavilo tíživého dvojvládí, klid nevrátily.
Znovuzačleněním katolíků, donedávna převážně podporujících Matyáše,
a utrakvistů do jednoho politického spektra vyvstaly další problémy. Předáci
katolických stavů se nevzdali naděje na mocenský zvrat a hodlali k porážce
kališníků využít též osoby Vladislava Jagellonského, hlásícího se vždy
k římské církvi. Král sám prý nebyl proti, neboť zlomení utrakvistů a
vítězství katolické strany by sňaly z Království českého příhanu
?kacířské? země. Přípravy katolíků na převrat však nezůstaly
tajemstvím a kališníci na ně reagovali s předstihem. V Praze, již zamýšleli
katolíci ovládnout, propuklo 24. 9. 1483 předem připravené povstání.
Zkorumpovaní, úplatní a zároveň s katolíky sympatizující konšelé byli
za dramatických okolností, při nichž nechyběly ani defenestrační scény,
pobiti nebo popraveni. Krev tekla jak na Starém Městě, tak na Malé Straně a
Novém Městě, kde povstání nabylo nejdramatičtější podoby:Panovník
musel potvrdit změny v pražských městských radách a sen katolické strany
o změně poměrů se rozplynul. Kališníci předvedli svou sílu a odhodlání
uhájit husitský odkaz. Z událostí roku 1483 si stoupenci katolické víry
vzali ponaučení. Rozloučili se s nadějí na zásadní mocenský zvrat a začali
s utrakvisty rokovat o uspořádání poměrů v Českém království. Na zemském
sněmu, konaném v Kutné Hoře roku 1485, uznala katolická strana s plnou
platností kompaktáta jako základní zemský zákon a východisko pro posuzování
náboženských a s nimi souvisejících politických otázek. Platnost dohody
mezi kališníky a katolíky stanovil sněm na 31 let. V roce 1512 však došlo
k jejímu prodloužení, dle obvyklých středověkých zvyklostí na ?věčné
časy?. Ve skutečnosti zůstala kompaktáta zemským zákonem do roku
1567.Usnesení kutnohorského sněmu potvrdilo výsledky husitské revoluce a
ukončilo období politicko?náboženských zápasů, zahájených vlastně už
Husovým vystoupením. Z poznání, že vzájemná střetnutí vedou pouze do
?slepé uličky? a zemi všestranně vyčerpávají, se zrodil snášenlivý
vztah katolíků a utrakvistů v náboženské oblasti. I když jejich soužití
mělo daleko k idyle, staly se Čechy zemí konfesijní tolerance. Snad ještě
příznivější poměry vládly v tomto směru na Moravě, kde husité dosáhli
svých cílů více politickými než vojenskými prostředky. Pokud si tu chtěl
Matyáš Korvín udržet vliv, musel respektovat postavení kališníků. Právě
léta Matyášovy přímé vlády nad Markrabstvím moravským (1469?1490) však
znamenala další citelné oslabení vazeb mezi touto zemí a Královstvím českým
a posílila již dříve patrné úsilí po co nejsamostatnější moravské
politice. Snaha dokázat nezávislost na Čechách a pražském centru vedla představitele
moravských stavů často k opačným či jiným rozhodnutím, než která činila
česká politická reprezentace.K uzavření kutnohorského náboženského smíru
roku 1485 výrazně přispěla generační obměna v řadách českých katolických
i kališnických politiků. Předáci obou šlechtických stavů i měst už ve
své většině nepatřili k lidem, kteří zažili krvavé dění husitské
revoluce či se podíleli na sporech za vlády Jiřího Poděbradského. Logicky
proto postrádali i tvrdost, neústupnost a fanatické zaujetí svých dědů a
otců. Mnohé jevy hodnotili jinak, s odstupem a klidněji. Mohli tedy dospět k
dohodě. Její uzavření usnadnilo též oboustranné vědomí pokračující
zkázy země, zubožené dlouhými válkami. Obava z vojenského řešení veřejných
problémů i představa následků krutých bojů se pak na přelomu 15. a 16.
století staly dokonce podstatným rysem českého politického uvažování. Řinčení
zbraní sice neutichalo, ale k válečným střetnutím většího rozsahu docházelo,
v porovnání s předchozím obdobím, málokdy.Kutnohorský náboženský smír
zaujímá v českých dějinách důležité místo ještě z jednoho důvodu. Náboženské
rozpory ustoupily poněkud do pozadí a soupeření jednotlivých stavů o
politické a hospodářské výhody vyvstalo v zřetelnější podobě. Bylo zákonité,
že nejprve se utkaly obě síly, jimž husitská epocha přinesla největší
zisky: šlechtický blok (panstvo a nižší šlechta) s městy.Uzavření
kutnohorského náboženského míru v roce 1485 bylo důležitým vývojovým
mezníkem. Utlumením konfesijních rozporů ztratilo, i když jen do určité míry,
opodstatnění dosavadní ostré dělení české společnosti do dvou velkých
politicko?konfesijních táborů, kališnického a katolického, v jejichž rámci
úzce spolupracovali šlechtici s měšťany. Po dosažení dohody mezi
utrakvisty a katolíky již taková těsná součinnost pozbyla smysl. Tím se
zcela otevřel prostor pro zápas, v němž se zákonitě střetly síly, které
v husitské epoše získaly největší prestiž i pozice: šlechta a města.
Boj o převahu v zemi a o rozhodující vliv na její řízení nesl již všechny
znaky střetnutí mezi stavy. K zformování stavovských sil docházelo už v předhusitském
období. V revoluční a porevoluční epoše se v českém království zřetelně
vyhranily čtyři stavy, z nichž tři (vyšší šlechta, nižší šlechta, královská
města) se dělily o politickou moc, zatímco duchovenstvo nemělo zastoupení
na zemském sněmu.Hlavní příčiny vyostřujících se rozporů byly dvě.
Jednak dávné přesvědčení vysoké šlechty, že na vedení státu má,
vzhledem ke své tradici a urozenosti, větší nárok než nižší šlechta i
měšťanstvo, a dále neutěšené hospodářské poměry po dlouhodobých válkách.
Dramatický pokles počtu poddaných i pokračující pokles hodnoty mince
znamenal snížení vrchnostenských příjmů z pravidelných peněžních dávek
a nutil šlechtice k hledání nových zdrojů financí. Někteří šlechtičtí
feudálové zvolili tradiční středověké způsoby a věnovali se lapkovské
činnosti či brutálnímu vymáhání holdů. Jiná část, především vlastníci
velkých statků, začala hospodářský podnikat, a to i v oblastech, které středověká
privilegia svěřovala městům. Šlo v první řadě o pivovarnictví, v němž
šlechta rozpoznala zdroj rychlého zisku. Tím ovšem narušovala právo várečné,
právo mílové a další městské výsady, s čímž se měšťané královských
měst nehodlali smířit.K stupňování napětí a k porušování vžitých právních
zvyklostí přispěly též události roku 1490. Po smrti Matyáše Korvína získal
Vladislav Jagellonský i korunu uherskou, přesídlil do Budína a do Čech pak
přijel pouze na několik měsíců v letech 1497, 1502 a 1509?1510. Nepřítomnost
krále v zemi mívala pravidelně za následek propuknutí vnitřních konfliktů.
Nebylo tomu jinak ani na konci 15. století, kdy boj o převahu v českém státě
dostal prudký spád.Jeho otevřenému rozpoutání fakticky předcházelo pevné
zformování šlechtických stavů. Po celé předchozí období byly hranice,
oddělující vyšší šlechtu od nižší a nižší od měšťanstva, poměrně
pružné a propustné. K vyšší šlechtě patřily starobylé a mocné rody,
ale pronikli mezi ni i rozliční zbohatlíci. Ani příliv původně měšťanských
rodů do řad nižších šlechticů nebyl výjimkou; mnoho lidí snilo o dosažení
šlechtického titulu, který byl považován za společensky prestižní záležitost
až hluboko do novověku. Na konci 15. a na počátku 16. století se situace mění.
Vyšší šlechta se roku 1501 právně uzavírá, vytváří panský stav, do něhož
může jedinec, případně rod, vstoupit pouze za určitých, striktně
stanovených podmínek. Uzavírání nižší šlechty, pro niž se ujalo
souhrnné označení rytíři, bylo pomalejší. Každý nový člen musel být
do rytířského stavu uveden. Na Moravě probíhalo uzavírání šlechtických
stavů rychleji než v Čechách panský stav tu v roce 1480 vytvořilo 14
starobylých rodů.Městský stav se skládal z měšťanů královských měst,
přičemž právo povyšovat na královská města si podržel král. Všechny tři
uvedené stavy si postupně vybudovaly systém vnitřního uspořádání, do něhož
panovník mohl promlouvat čistě formálně. Příčinou vyhraňování
jednotlivých stavů byly jejich politické ambice i obava z nekontrolovatelného
rozšiřování vlastních řad, které by nutně vedlo k oslabení pozic, dosažených
v husitské epoše a krátce po jejím skončení.První měření sil mezi vyšší
šlechtou, již podporovala i velká část rytířů, a městy propuklo počátkem
16. století. Roku 1500 vyšel nový zemský zákoník (ústava), nazývaný
Vladislavské zřízení zemské. Jeho konečnou redakci zpracoval královský
prokurátor, rytíř Albrecht Rendl z Oušavy. Text zákoníku se záhy stal předmětem
prudkých sporů mezi šlechtici a zástupci královských měst, která situaci
podcenila a prací na přípravě ústavy se nezúčastnila. Šlechta této
liknavosti využila a do Vladislavského zřízení zemského prosadila dva články,
omezující politickou moc městského stavu. Jeden popíral platnost hlasu měst
na zemském sněmu, druhý dával zemskému soudu možnost zasahovat i do záležitostí,
spadajících dosud do sféry městského práva. Představitelé městského
stavu sice vznesli protest k panovníkovi a zároveň si stěžovali na porušování
svých privilegií, zvláště práva várečného, mílového a trhového, pány
i rytíři. Vladislav Jagellonský se však nevymanil z vlivu mocné panské
skupiny, vedené Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, a roku 1502 vydal rozhodnutí,
vycházející vstříc šlechtě.

Přezíravý vztah nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu k požadavkům
městského stavu poměry ještě více vyhrotily.Klid nenastal ani po roce
1508, kdy se městům podařilo dosáhnout toho, že jejich hlas byl na sněmech
právoplatný alespoň v těch záležitostech, jež se jich bezprostředně dotýkaly.
V roce 1513 vzplál konflikt v plné síle. Města vytvořila politicko?branný
spolek a spojila se s knížetem Bartolomějem Münsterberským, vnukem Jiřího
z Poděbrad, schopným a odvážným politikem. Válka sice nepropukla, ale obě
znepřátelené strany řinčely zbraněmi. Porozumění pro města vyslovil v té
chvíli i král Vladislav, což vyvolalo nelibost Rožmitálovy skupiny. Po
tragické smrti knížete Bartoloměje (utopil se v Dunaji) a po panovníkově
skonu roku 1516 došlo mezi městy a šlechtou ke kompromisnímu narovnání. Zásluhu
na něm měl zejména Vilém z Pernštejna, držitel rozsáhlých statků ve východních
Čechách a na Moravě. Tzv. Svatováclavská smlouva, uzavřená roku 1517, uznávala
v soudní oblasti starší městské výsady. Naproti tomu všechny trhy ve městech
a městečkách náležejících šlechtě byly prohlášeny za svobodné, což
legalizovalo podnikatelskou činnost feudálů i jejich poddaných. Řešení ožehavé
otázky vaření piva bylo sice na šest let odsunuto, ale šlechta už se této
výnosné činnosti nikdy nezřekla.

Král Ludvík Jagellonský (1516?1526), zdržující se rovněž většinu
času v Uhrách, projevil několikrát snahu zasáhnout do vnitropolitických
poměrů v Čechách, ale setkal se jen s malým úspěchem. Pokles autority
panovnické moci pokračoval. Přitom se nedá říci, že by král Vladislav a
jeho syn Ludvík postrádali koncepci. Mnohdy velkorysé plány však nedokázali
uskutečnit. Moc stavů a vlivných šlechtických skupin příliš vzrostla a
král někdy pouze bezradně přihlížel zápasům znepřátelených táborů.
Jedno z takových střetnutí proběhlo v Praze v letech 1523?1524 v důsledku
šíření luterské reformace. Část kališníků se přihlásila k Lutherovým
názorům (proto se jim říká novoutrakvisté), zatímco staroutrakvisté,
staromilsky lpějící na husitských tradicích, se sbližovali s katolíky.
Dramatičnost poměrů zvyšovalo ještě střetnutí o rožmberské dědictví,
které hodlal, na úkor synovců Petra IV. z Rožmberka, získat Zdeněk Lev z
Rožmitálu se svými přáteli. Tento tah se mu ale nepovedl.Roku 1526 stálo
Království české opět na pokraji vnitřního rozvratu. Když se zdálo, že
občanské válce nikdo a nic nezabrání, přišla smutná zpráva z Uher. V
bitvě u Moháče (na dnešní jugoslávsko?maďarské hranici) podlehla 29.
8. 1526 uherská a česká vojska osmanským Turkům. Při útěku z boje nešťastnou
náhodou zahynul též král Ludvík Jagellonský. Český trůn osiřel.