Ženy spisovatelky od počátků do současnosti

SAPFÓ
(asi 627-568 př. n. l.) – anglicky Sappho
Starořecká básnířka, nejproslulejší z aiolských pěvců. Byla představitelkou monodické (sólové) lyriky. Její život je opředen mnoha legendami. Studovala umění a vdala se za prosperujícího kupce. Později se však zapojila do politiky, následkem čehož musela odejít do sicilského exilu. Dochovaná básnická tvorba zahrnovala ódy, svatební písně, elegie, hymny a milostné písně lesbického (toto slovo je odvozeno právě od názvu ostrova, na němž Sapfó žila) zaměření. Dílo : Modlitba k Afroditě, Písně z Lesb

JANE AUSTENOVÁ (1775) Byla posledním velkým osvícenským spisovatelem, ačkoliv již žila a tvořila v době romantismu, zůstala tímto hnutím nedotčena.Dostalo se jí dobrého vzdělání a velmi dobře znala venkovský život. Od mládí psala povídky a svá díla mnohokrát předělávala, je známa romány Rozum a citovost a Pýcha a předsudek.

MARY WOLLSTONECRAFT SHELLEYOVÁ (1797) Anglická romantická spisovatelka. Druhá manželka Percyho B. Shelleyho. Nejvýznamnějším dílem je román, kombinující prvky gotické a vědecko-fantastické prózy, Frankenstein. V dalším díle vylíčila zkázu lidstva morem v 21. století. Kromě rozsáhlého žurnalistického díla redigovala manželovy spisy. Shelleyové komentáře spolu s dopisy a s deníky jsou cennými biografickými a literárně-historickými prameny. Zemřela v rodném Londýně.

EMILY BRONTEOVÁ ? narodila se roku 1818 na faře v yorskhirských vřesovištích v zapadlé vesničce Hawort v severní Anglii. Společně se svými pěti sourozenci pocházela z rodiny konzervativního a panovačného kaplana. Všechny sestry byly poslány studovat do ústavu pro dcery duchovních. Zde zažily hroznou bídu, špatné podmínky a strašné zacházení. Po celý život se Bronteovy děti scházely v dětském pokoji, kde se věnovaly studiu, četbě malování, ale především si hrály s figurkami, kterým dávali různá jména a prožívali s nimi složité a velmi propletené situace. Hra je upoutala, a proto si s přibývajícím věkem vymýšlely stále komplikovanější zápletky. Hra je inspirovala natolik, že mohly vzniknout stěžejní romány anglické literatury, které napsaly sestry Emily, Charlotta a Anna. Tyto ženy se věnovaly intelektuální činnosti, byly vzdělané. Takový postoj ženy v první polovině 19. století nebyl vůbec myslitelný, a proto vydaly sbírku společné poezie pod mužským pseudonymem. Dále každá vydala nejméně jeden samostatný román.
CHARLOTTA – Jana Eyrová
ANNA – Agnes Greyová
EMILY – Na větrné hůrce.

BOŽENA NĚMCOVÁ (1820-1862)
– vlastním jménem Barbora Panklová
Česká spisovatelka narozená ve Vídni. Spoluzakladatelka novodobé české prózy, sběratelka a autorka lidové slovesnosti (zejména pohádek a črt ze života prostých lidí). Ve čtyřicátých letech ve vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění. S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy, které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek. Většina z nich vznikla za jejího pobytu na Chodsku, kde se seznámila s tradičním lidovým a venkovským světem, který realisticky zachytila i v publicistických črtách, úvahách a beletristických obrazech ze života. V lidových pohádkách vedle vypravěčsky bohatých látek nacházela i ucelený soubor kladných životních hodnot, vyzdvihovala především mravní hodnoty lidu. V padesátých letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života. V rozsáhlejších prózách novelistického typu vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, jež se snažila řešit hledáním porušené harmonie. Odvážila se položit Karlu Havlíčku Borovskému na rakev trnovou korunu. Sama v Praze zemřela poměrně mladá vysílením po neustálém strádání.
Dílo : Babička, Obrazy z venkovského života, Baruška, Cesta z pouti, Chudí lidé, Chýše pod horami, Články o Slovensku a ze Slovenska, Čtyři doby, Deset pohádek o svatém Petrovi, Divá Bára, Dlouhá noc, Dobrý člověk, Domácí nemoc, Hospodyně, na slovíčko, Karla, Národní báchorky a pověsti, Obrázek vesnický, Obrazy z okolí domažlického, Obrazy ze života slovenského, Pan učitel, Pohorská vesnice, Pomněnka šlechetné duše, Rozárka, Selská politika, Sestry, Slavné ráno, Slovenské pohádky a pověsti, V zámku a v podzámčí, Ženám českým

KAROLINA SVĚTLÁ (1830-1899)
– vlastním jménem Johanna Rottová (provdaná Mužáková)
Narozená v Praze na Starém městě pocházela z českoněmecké kupecké rodiny. Po smrti jediného dítěte, našla Světlá naplnění svého života v literární činnosti. Navázala na tvorbu Boženy Němcové, připojila se k uměleckému programu májovců. V rané tvorbě čerpala náměty z pražského měšťanského prostředí, z něhož sama pocházela. Dopisovala si s básníkem Janem Nerudou, do kterého byla zamilovaná. Od r. 1871 spolupracovala v Ženském výrobním spolku. Bohatou námětovou oblast objevila za svých letních pobytech v Podještědí. Svou tvorbou také publikovala v různých časopisech té doby (Obrazy života, Květy, Světozor, aj.). Od r. 1875 časem churavěla a některé své práce už jen diktovala. Zemřela v Praze 7. září 1899.
Dílo : Černá divizna, Černý Petříček, Divousové, Dvojí probuzení, Frantina, Hubička, Kantůrčice, Kresby z Ještědí, Kříž u potoka, Láska k básníkovi, Lesní panna, Mladší bratr, Námluvy, Nebožka Barbora, Nemodlenec, O krejčíkově Anežce, Poslední paní Hlohovská, První Češka, Přišla o rozum, Sefka, Skalák, Upomínky, Vesnický román, Z literárního soukromí, Zvonečková královna

ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ
(1847-1926) – vlastním jménem Alžběta Pechová
Česká básnířka, prozaička, novinářka, literární kritička (zejm. Vrchlického), libretistka a překladatelka (Puškina, Byrona, Mickiewicze). Teoretická hlasatelka národního vlasteneckého poslání poezie. Autorka libret ke slavným operám Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha. Byla průkopnicí ženského hnutí, pracovala v redakci Ženských listů a podílela se na otevření prvního českého dívčího gymnázia Minerva. Vystupovala proti lumírovské kosmopolitní poezii. Přispívala do časopisů Lumír, Osvěta a Český svět. V roce 1922 jí byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy. Trvalou hodnotu mají nejen sbírky vlastenecké a intimní lyriky, ale i její memoáry. Zemřela v rodné Praze.
Dílo : Bajky velkých, Bedřich Smetana, Blaník, Břetislav, Čertova stěna, Dědic ducha, Dítě Tábora, Harantova žena, Hubička, Jediná, Jiřinky, Karel Škréta, Lejla, Malý smíšku, přečti si tu knížku!, Mateřídoušky, Mladým srdéčkům, Obraz novějšího básnictví českého, Pěvec volnosti, Pohádka o větru, Povídky, Srdcem i skutkem, Svéhlavička, Šumavský robinzon,Tajemství, Viola, Vlaštovičky, Vlny v proudu, Výbor ze spisů pro mládež, Z máje žití, Z mého mládí, Z pohádky do pohádky

SELMA LAGERLÖFOVÁ (1858-1940)
představitelka novoromantismu, švédská prozaička, napsala 2dílný román Gösta Berling ? o dobrém, ale lehkomyslném člověku. V roce 1909 jí byla udělena Nobelova cena za literaturu a roku 1914 byla jako první žena zvolena členkou Švédské akademie.

TERÉZA NOVÁKOVÁ (1853-1912) – rozená Lanhausová
Česká prozaička, představitelka ženského emancipačního hnutí a matka historika Arneho Nováka. Zpočátku psala prózy z městského prostředí a realistické povídky. Těžištěm jejího díla jsou romány zachycující duchovní vývoj východočeského venkova. Vystupují v nich charakterově silní hrdinové, kteří jsou oddáni úsilí o národní probuzení a svobodu. Zemřela v rodné Praze.Děti čistého živého, Drašar, Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Maloměstský román, Na Librově gruntě, Úlomky žuly, Výkřiky a vzdechy, Z kamenité stezky, Z měst i ze samot, Ze ženského hnutí

GABRIELA PREISSOVÁ (1862 ? 1946)
– otřesené tragédie ze slovácké vesnice : Gazdina roba, Její pastoryňa (stará mlynářka se dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery). Lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím – psychologická kresba postav, hudební zpracování : opera Její pastoryňa ? L. Janáček

BOŽENA SLÁNČÍKOVÁ-TIMRAVA (1867 ? 1951)
– Slovenská prozaička a dramatička. V povídkách a prózách vytvořila realistický obraz vesnice i maloměsta rodného kraje.Představitelka kritického realismu ? kritika nedostatků, psychologická kresba postav
Dílo : Bál, Bez hrdosti, Chudobná rodina, Hrdinovia, Páva, Pomocník, Všetko za národ, Za koho, Záplav

BOŽENA BENEŠOVÁ (1873-1936) – rozená Zapletalová. Česká prozaička, básnířka a literární kritička pocházející z rodiny moravského advokáta, představitelka předválečné avantgardy. Autorka společensko-psychologických próz zajímajících se zejména o citový život mladých lidí. V románové trilogii rozvinula téma mravního a myšlenkového přerodu jednotlivce i národa po první světové válce.
Dílo : Podzemní plameny, Chlapci, Člověk, Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, Kruté mládí, Myšky, Nedobytá vítězství, Oblouzení, Tiché dívky, Tři povídky, Verše věrné i proradné

ANNA MARIE TILSCHOVÁ (1873-1957). Česká spisovatelka, představitelka mladší vlny sociálně-naturalistické prózy. Po absolvování ‚Vyšší dívčí školy‘ studovala na filosofické fakultě. Po Karlu Čapkovi vykonávala funkci předsedkyně ‚PEN-klubu‘. Těžištěm jejího díla jsou romány z měšťanského prostředí, románové kroniky a prózy o vztahu rodičů a dětí v rozpadajících se rodinách. Dějově bohaté, z prostředí intelektuálního (prózy zejména o životech univerzitních profesorů) a lékařského. Zemřela v Dobříši.
Dílo : Alma mater, Černá dáma a tři povídky, Dědicové, Fany, Hoře z lásky, Hříšnice a jiná próza, Matky a dcery, Na horách, Orlí hnízdo, Sedmnáct povídek, Synové, Tři kříže, U Modrého kohouta
MARIE MAJEROVÁ (1882-1967) – rozená Bartošová. Česká spisovatelka a novinářka (redaktorka ‚Rudého práva‘, ‚Práva lidu‘ a ‚Dělnických listů). Představitelka sociální prózy a socialistického realismu, autorka reportáží z dalekých cest, knih pro děti a mládež, překladatelka (především z francouzštiny – např. Victora Huga). Hlásila se k revolučním politickým idejím, vyzdvihovala význam práce. Své první prózy věnovala problematice citově porobených žen, její tvorba vyvrcholila románovou kronikou kladenského dělnického rodu. Od roku 1921 byla členkou komunistické strany, kterou však v roce 1929 opustila a do politiky se vrátila až po II. světové válce.
Dílo : Africké vteřiny, Bruno, čili dobrodružství německého hocha na české vesnici, Cesta blesku, Dcery země, Den po revoluci, Dojmy z Ameriky, Havířská balada, Náměstí republiky, Nejkrásnější svět, Panenství, Přehrada, Robinsonka, Siréna, Zpívající Čína

MARIE PUJMANOVÁ (1893-1958) – rozená Hennerová. Česká spisovatelka, básnířka, literární a divadelní kritička, představitelka psychologické a sociální prózy. Vycházela z intimního příběhu mravní krize. Publikovala v denících i časopisech, v ‚Lidových novinách‘, ‚Přítomnosti‘, ‚Tribuně‘ a ‚Tvorbě‘.
Dílo : Hra s ohněm, Lidé na křižovatce, Milióny holubiček, Pacientka doktora Hegla, Paní Curieová, Pod křídly, Pohled do nové země, Povídky z městského sadu, Praha, Předtucha, Život proti smrt
JARMILA GLAZAROVÁ (1901-1977) – vdaná Podivínská. Česká prozaička a publicistka demokratického proudu. Autorka fejetonů, cestopisných črtů, statí o literatuře a spisovatelích. Brzy jí zemřeli oba rodiče a po dvanáctiletém harmonickém soužití zesnul rovněž její manžel, lékař J. Podivínský, tudíž se začala intenzívně věnovat literární tvorbě. Vytvořila osobitý typ moderní regionální prózy ze Slezska a z Beskyd, v níž zachytila historii vlastního manželství i tragické osudy jiných žen. Po druhé světové válce byla politicky aktivní, působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě a byla poslankyní ‚Národního shromáždění‘. Zemřela v Praze.
Dílo : Advent, Chudá přadlena, Leningrad, Místopis srdce, Roky v kruhu, Vlčí jáma, Výmarský deníček
ANNA SEGHERSOVÁ (1900-1983) – vlastním jménem Netty Radvanyiová, rozená Reilingová. Německá antifašistická spisovatelka a esejistka židovského původu. Na univerzitě v Heidelbergu vystudovala umění a historii. V roce 1928 se stala komunistkou a zařadila se mezi proletářské spisovatele. S nástupem Hitlera k moci byla její tvorba zakázána a Seghersová dokonce nějaký čas strávila ve vězení. Vzápětí odjela do rakouského, španělského a francouzského exilu, roku 1941 se usadila v Mexiku. Po II. světové válce žila ve východní části Berlína. V letech 1952-78 byla prezidentkou spisovatelské unie. Věřila, že pravý humanismus musí vycházet ze socialistických a komunistických základů.
Dílo : Děti, Hořké ráno, Mrtví nestárnou, Muž a jeho jméno, Nejkrásnější pověsti o lupiči Woynokovi, Odměna, Opravdová modř, Rozhodnutí, Sedmý kříž, Světlo na šibenici

EVA KANTÚRKOVÁ (1930) – rozená Sílová. Česká spisovatelka a publicistka, manželka novináře Jiřího Kantůrka (1932-1998). Autorka filmových scénářů, psychologických novel, románů s historickou tématikou a dokumentárních svědectví o současnosti. Signatářka ‚Charty 77‘, v roce 1981 byla zatčena a obviněna z podvracení republiky (propuštěna o rok později). Za své stěžejní dílo obdržela literární cenu Toma Stopparda. Dílo : Černá hvězd, Člověk v závěsu, Dialog o víře, Dvanáct rozhovorů, Jan Hus, Jen si tak maličko povyskočit , Moje přítelkyně v domě smutku
DANIELA HODROVÁ (1946)
– prozaička a literární kritička
– teoretická práce Hledání románu a studie Román zasvěcení
– románoví trilogie Trýznivé město (Podobojí, Kukly, Théta) ? inspirace Prahou, její magickou krásou, autobiografické rysy, básnický průvodce tajuplnou Prahou ? Město vidím

DANIELA FISCHEROVÁ (1948). Česká spisovatelka. Autorka dramat, dětských knih i knih pro dospělé a filmových scénářů (např. ‚Vlčí bouda‘). Vystudovala dramaturgii a scénáristiku na pražské ‚FAMU‘. Dílo : Hodina noci mezi psem a vlkem, Čeho se bojí mistr, Fantomima, Povídání s liškou, Princezna T.

LENKA CHYTILOVÁ (1952)
– královéhradecká básnířka, představitelka generace ?osamělých běžců?
– sbírky Dopisy, Třetí planeta, Proč racek přemýšlí, Průsvitný Sisyfos ? objevování základních životních hodnot (láska, čistota, něha) i obraz rozporů ve světě, úvahy

MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ (1963)
– autorka jemné dívčí lyrické poezie – Sny bez přístřeší, Vítání světla, Na prahu lásky
– pohled dospívající dívky na svět

POSTAVY ŽEN V LITERATUŘE

Antické ženy : hrdinky jsou stejně odvážné a kruté jako jejich muži
např. Antigona ve stejnojmenné knize (Sofoklés) je odvážná a plní pouze mravní příkazy. I přes přísný zákaz pohřbí svého bratra Polyneika => odsouzena ke kruté smrti
Medea (Euridipés) ? královská dcera zachránila Iasona, zamilovala se do něj a odjela s ním na ostrov, kde si Iason oblíbil Glauku, dceru krále. Medea ze žárlivosti poslala nevěstě svatební roucho, které se na nevěstě vznítily a uhořela i s otcem. Medea pak zavraždila obě děti, které měla s Iasonem.
Ženy v nejstarší české literatuře : v této literatuře se postavy žen objevují jen zřídka ? v rytířské epice (Tristram a Izolda), v trubadúrské poezii, v níž se střeží anonymita zbožňované paní a dále pak v některých legendách ? např. Legenda o sv. Kateřině vypráví o lásce krásné a učené dívky z královského rodu ke Kristu. Odmítne, když ji císař požádá o ruku a zemře jako mučednice.
Renesanční ženy : Francesco Petrarca byl celý život zamilován do ženy, kterou potom proslavil ve svých znělkách pod jménem Laura. Na rozdíl od Danta není Petrarcova Laura tak zboštělá jako Beatrice, je to skutečná žena, roztomilá, která dovede básníka ranit odmítáním.
Jůlie (Romeo a Jůlie od Williama Shakespeara), dcera Capuletova, miluje Romea a bojuje za svou lásku. Je poctivá, upřímná, citlivá, chytrá, statečná, krásná, oddaná, bojující o právo na lásku a samostatné rozhodování. Je velmi mladá, je jí teprve čtrnáct let. Je něžná a také poslušná dcera svých rodičů.
Gertruda (Hamlet ? W. Shakespeare)není špatná žena, je jenom nestálá. Po smrti svého muže drží smutek jen krátce a její uspěchané manželství nese Hamlet těžce. Zdá se, že ho připravila o víru v ženskou věrnost. Gertruda se dá snadno ovládat a je dosti sobecká, ale projevuje cit pro Ofelii i pro lásku svého syna ? přestože mu nerozumí. Claudius poznamenává: ?Jeho matka se, pohříchu, v něm vidí.? Gertrudina poslední slova jsou výkřikem k Hamletovi.
Ženy v klasicismu : Celimena (Misantrop ? Moliére) krásná, milá, milující, ale má i typické lidské vlastnosti ? žárlivá, pomlouvačná
Ženy v preromantismu : např. Lotta (Utrpení mladého Werthera ? J. W. Goethe) krásná, šťastně zasnoubená, moudrá a dobrosrdečná, pozná mladého Werthera, kterého má za přítele a ráda s ním tráví čas. Werther se do ní ale zamiluje a nakonec jí řekne o své lásce a o jeho úmyslu spáchat kvůli ní sebevraždu. Lotta propadá depresi. V úvahách si vyčítá svou velkou náklonnost k němu a dává si vinu za možnou Wertherovu smrt. Měla ho ráda. Její myšlenky bojují o záchranu Wertherova života, nemůže však zradit svého muže Alberta, kterého miluje.
Ženy Národního obrození : Mína (Slávy dcera ? Jan Kollár) splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva, provází básníka po slovanské pravlasti
Dorotka (Strakonický dudák ? J. K Tyl) je prostá venkovská dívka, moudrá, obětavá, statečná, pověrčivá, zamilovaná do Švandy
Babička (Božena Němcová) je ústřední postavou vyprávění. Stává se nositelkou nejlepších lidových vlastností. Její moudrost pramení ze zkušeností těžkého života poddaného lidu, k němuž sama bytostně patří. Od prvního okamžiku si získává srdce dětí. Nerozmazluje je, přijímá jejich myšlenky. Vede svá vnoučata k všestrannosti a učí je skromnosti a vštěpuje jim lásku ke své vlasti. Nikdy nikomu vědomě neublížila, každému ráda pomůže, proto si brzy získá srdce lidí z vesnice. Její kůže je poznamenaná zubem času, stejně jako její vlasy. Její oči jsou ale černé a mladistvé, jako by jediné z jejího těla nestárly. Je milá, veselá, srdečná, pracovitá, milující.
Bára (Divá Bára ? B. Němcová) – Bára se ničeho nebála,nepatřila mezi pověrčivé.Na rozdíl od všech dívek z vesnice uměla plavat.Převyšovala ostatní dívky a byla velmi silná a mrštná.Dovedla zkrotit i nejzdatnější dobytče,kterého se mnozí chlapci báli.Nejvíce se kamarádila s Elškou a slabým Jozífkem,kterého se před ostatními zastávala.
Ženy romantismu : Jarmila (Máj ? K. H. Mácha) Oplývala krásou chováním a nádherou. Vilémova milenka, velmi oddaná, utopí se ze zoufalství nad Vilémovým osudem
Dívky a ženy Z Erbenovy Kytice ? krásné, chytré, milující, zbožné a většinou i velmi pověrčivé (Štědrý den), věřili v nadpřirozené síly
Bratři Mrštíkové a jejich Maryša ? selská dívka, mladá, citlivá i vzdorná. Maryša nade všechno miluje svého milého Francka, ale osud jim v jejich vzájemné. Byla vlastně ženou bojující ve stresové situaci za své štěstí.Toužila po opravdové lásce a právě ta jí nedovolila žít rezignovaně, přesto však neměla sílu vzepřít se svým rodičům ani opustit svého muže.Nedokázala odejít od manžela, který ji bil, protože měla předsudek o nerozlučitelnosti manželství.
Z české poezie : Viktorka (Píseň o Viktorce ? J.Seifert) krásná dívka, velice tajemná a zvláštní, velmi trpěla. Viktorka je dívka, která ráda tančí a chce být bezstarostá, ale muž,myslivec,chce Viktorku mít, ať chce nebo ne. Viktorka často utíká před jeho pohledem, ale jednou při bouři zůstane venku a zemře. Vyprávění s odbočkami z hlavního děje.
Z české prózy : Matka (Karel Čapek) zůstala sama s pěti syny, otec, který byl vojákem v koloniích, zahynul jako hrdina. Nakonec postupně ztrácí i syny a zbývá jí už jen nejmladší syn, nechce ho pustit do boje, bojí se o něj, nechce zůstat sama, propadá depresi, pláče, je nešťastná. Pak ale pochopí že nestačí jen zachraňovat své děti, ale musí obětovat i posledního syna, aby hájil vlast a zachránil jiné děti a matky.
Kateřina Důrová (Rozmarné léto ? V. Vančura) žena podezřívavá, nehezkoá a nepříjemná. Na chvíli nadšená kouzelníkem Arnoštkem. Nakonec ji už nebaví se o něj starat, zašívat mu věci a uklízet, tvrdí, že je počestná měštka. Vrací se k Antonínovi, svému manželovi a odpouští mu nevěru.
Božetěcha (Obrazy z dějin národa českého-část Kosmas ? V. Vančura) Kosmova manželka, vtipná, hádavá, schopná ho škádlit i v období těžké nemoci
Jarmila Jelínková (Předtucha ? M.Pujmanová) patnáctiletá, tvrdohlavá slečna, která si nenechá nic vymluvit, poblázněná trampem Toufarem a kvůli němu opouští partu, podvědomě tuší, že Toufar nejedná vždy správně, ale v duchu ho omlouvá a je jím okouzlena. Když ale uslyší zprávu o vlakovém neštěstí (jedná se o vlak, v němž měli jet její rodiče),dostane strach, že by se jejím rodičům mohlo něco stát. Rázem zapomíná na své citové vzplanutí. Uvědomí si, že rodiče pro ni znamenají daleko více než pochybný cit k Toufarovi.
Karla Janotová (Pacientka doktora Hegla ? M. Pujmanová) je zasnoubena s Járou Křížem. Někteří lidé si myslí, že Karla si ho chce vzít jen z vypočítavosti, ale to není pravda. Karla náhle onemocní, po operaci a náhlém uzdravení se jí mění povaha. Dříve byla hlučná, živá a temperamentní, nyní se z ní stává přemýšlivá a zádumčivá dívka.