Romantismus – rozpory nitra a světa, skutečnosti a ideálu

Preromantismus

Je to literární směr, který romantismu těsně předcházel. Někdy je
označován též jako sentimentalismus. Tento směr začal umění chápat
jako prostředek k proměně světa. Protestoval proti nespravedlnosti, proti
poutům feudalismu, zdůrazňoval citovost, měl smysl pro vznešenost, původnost,
starobylost, lid i jeho duchovní kulturu. Kultem preromantismu se stal „přirozený“
člověk, dávnověk, příroda. Častými motivy jsou jezera, hřbitovy (např.
anglická tzv. poezie jezerní a hřbitovní), noční motivy, trosky hradů, měsíční
svit, symbol mnicha, poustevníka, vězně, nebo poutníka. Silným inspiračním
zdrojem byla lidová poezie (básník jako bard, věštec, prorok).

Francie

Jednou z nejvýraznějších osobností preromantismu vůbec je Francouz Jean
Jacques Roussau (1712 – 1778). Svým dílem a myšlenkami ovlivnil evropskou
kulturu téměř na sto let. Vycházel z přesvědčení, že lidská povaha je
dobrá, pokud není zkažena civilizací. Proto požadoval návrat k přírodě.
Své myšlenky vložil například do pedagogického románu Emil čili o
výchově, do pojednání O smlouvě společenské i do
románu psaného v dopisech Nové Heloise. Velký ohlas mělo také
jeho dílo Vyznání, které autor pojal jako obranu proti anonymnímu
pamfletu, jež zlehčoval jeho dílo a názory. Toto dílo překvapuje upřímností,
s níž Rousseau líčí komplexy z mládí i životní prohřešky. Svou roli má
i François René Chateaubriand (1768 – 1848), jenž unikal ze své současnosti
poznamenané vírem převratných politických a společenských změn do středověku,
náboženských mýtů a do exotické americké přírody. Jeho povídka Atala
líčí tragický příběh lásky indiána a křesťanské dívky Ataly v prostředí
nedotčené americké přírody.

Německo

Tvůrcem německého měšťanského dramatu byl Gotthold Ephram Lessing
(1729 – 1781), jinak kritik a básník. Mimo jiné se také zasloužil o obnovu
Shakespearova kultu. Boj o uznání Shakespeara byl zároveň bojem proti
zkostnatělým klasicistním zásadám trojí jednoty dramatu, což Lessing vyjádřil
v díle Hamburská dramaturgie. Brojil prostřednictvím svých
epigramů a satir proti pruské státní despocii. Mezi jeho díly jsou nejznámější
: veselohra Mína z Barnhelmu, která je kritikou na pruský otrokářský
režim a také satirou na pofrancouzštělou módu; hry Emilia Galotti
a Moudrý Nathan, ve kterých učinil nositeli děje a nového morálního
cítění příslušníky měšťanstva. Nové estetické cítění probojoval
plně Johann Gottfried Herder (1744 – 1803). Jako jeden z prvních se zabýval
otázkami národní individuality a poměrem národa k lidstvu. V lidové poezii
spatřoval obraz národního charakteru. Ve svém díle Myšlenky k
filozofii dějin lidstva dospěl k názoru, že vývoj lidstva směřuje
k humanitě, že na tomto vývoji se každý národ podílí určitým příspěvkem,
přičemž v celkovém dějinném procesu se jednotlivé národy střídají. Předpokládal,
že v budoucnosti se stanou slovanské národy rozhodujícím dějinným činitelem.
Tím Herder posílil národněosvobozenecké úsilí, zejména mezi menšími
slovanskými národy. Jedním z největších duchů světové literatury byl Johan
Wolfgang Goethe (1749 – 1832), který měl široký záběr žánrů, byl básník,
prozaik, dramatik i filozof. Umělecká revolta proti předepsaným vzorům se
označovala jako hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) a Gothe
byl jeho vůdčí osobností. To se odrazilo v jeho prvních dílech, např. v básni
Prométheus s oslavou hrdinného lidského vzdoru proti bohům,
veršované drama Goetz von Berlichingen s historickým námětem
ze selského povstání nebo román Utrpení mladého Werthera,
psaný formou dopisů a deníkových záznamů. Hrdina končí sebevraždou,
protože ve světě, který jej zraňuje a odmítá mu možnost žít přirozeně,
nenachází své místo. Dílo se stalo jedním z nejproslulejších literárních
událostí 18. století. Během doby, po kterou působil jako ministr malého vévodství,
se věnoval přírodním vědám a nechal se inspirovat antikou. To přispělo k
jeho vyrovnanosti. Za potřebný výchovný prostředek pokládal umění, ovšem
takové, které navazuje na antické ideály. Takovým dílem je Ifigenie
v Tauridě a Torquato Tasso, o tragickém osudu renesančního
básníka. Z Goethových drobných epik nejvíce prosluly balady (Rybář,
Král duchů, Hledač pokladu) z lyriky Elegie
římské s antickou tematikou. Ideovým protějškem Werthera je
postava Viléma Metstra z výchovného románu Viléma Meisteraléta učednická.
Hrdinou je kupecký syn, který se během svého kočovného života s hereckou
společností seznamuje s nejrůznějšími lidmi, poznává život a prožívá
své milostné osudy. Hrdina však už není rozervaný a nestojí ve sporu se
svou dobou, naopak rozvoj vlastní osobnosti podřizuje zájmům společnosti. Přesvědčení,
že smysl lidského života je ve službě jedince celku, vyjádřil v díle Faust,
ve kterém zpracoval pověst, která se objevovala v knížkách lidového čtení
od 16. století a podle níž se doktor Faust v touze po poznání prodal svou
duši ďáblu, a tím propadl věčnému zatracení. Tento tradiční námět
nabyl v Goethově době zpracování nové umělecké podoby a hlubokého uměleckého
smyslu. Faustovo životní úsilí se pohybuje mezi principy dobra a zla, zničení
a vykoupení, mezi silami zmaru a mezi ušlechtilostí a dobrem. Jeho současníkem
byl Friedrich Schiller (1759 – 1805), který byl rovněž členem hnutí
Strurm und Drang. V lyrice vyslovil vznešeli všelidské city. Dramata Loupežníci
a Don Carlos vyjadřují protest proti tyranii vlády nad lidem i
proto osobnímu bezpráví. Obě díla patří k vrcholným dílům období
„bouře a zmaru“. I dílo Úklady a láska má stejný
smysl – zobrazují mravně čisté typy lidí nové dějinné epochy. Monumentální
je jeho trilogie Valdštejn, o vojevůdci, kterého přivedla ctižádost
k tragickému pádu.

Romantismus

Romantismus není jen uměleckým směrem, ale také životním pocitem a
postojem člověka ke společnosti a ke světu. Dostal své jméno od románu –
slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládly nad rozumovostí.
Romantický postoj ke světu vychází z představy konfliktu, nenacházíme zde
střední polohy a kompromisy (rozpor mezi jedincem a společností, světem,
mezi snem a skutečností aj.). V přístupu je výrazná obliba dávnověku, záliba
v mimořádných okolnostech lidského života, příklon k přírodě, volba
divokých přírodních scenérií, exotických krajin, návrat do minulosti, důraz
na fantazii, iracionalitu, časné prvky tajemnosti, osudovosti nebo hrůznosti,
kult lidové písně, vypjatý individualismus, národní svoboda jako nejvyšší
hodnota. Forma se vyznačuje bohatou metaforičností, využitím jazykových
prostředků lidových a archaických, kontrastností, hudebností, vnímavostí
pro barvu, převahou lyrickoepických žánrů (veršovaná povídka či epos,
dramatická báseň, v próze historická povídka a román). Romantický hrdina
často splývá s autorem. Je to postava výjimečná, osamělá, krajně
individualizovaná. Staví se proti společenským konvencím, dostává se do
rozporu se společností i s dobou. Romantický hrdina touží po lásce, ale zároveň
ví, že skutečnou lásku nemůže najít. Opovrhuje všemi konvencemi, ale zároveň
je jimi stále poután. Typické pro romantického hrdinu je i to, že se
zamilovává do ženy, která je již zadaná. Je to tragický hrdina. Často je
hrdina loupežníkem nebo poutníkem; tam kde své záměry může podřídit
nadosobním cílům, stává se revolucionářem.

Německo

Německý romantismus byl velmi různorodý a komplikovaný. Nejvýznamnějším
představitelem tohoto směru byl básník Novalis (1772 – 1801). Ve své
tvorbě spojuje legendu s mýtem a pohádkou, svět skutečný s neskutečným.
Motivy ztracené lásky, touhy po smrti a oslavy Panny Marie má jeho kniha básní
Hymny noci. Nedokončený zůstal jeho román Heinrich von
Offterdingen s postavou středověkého potulného básníka hledajícího
„modrý květ“ (smysl poezie a života). Vedle zájmu o křesťanský
středověk charakterizuje německý romantismus i silný příklon k lidové
tvorbě. Německou lidovou slovesností a germánskou mytologií se zabývali ve
svém díle bratři Jakob (1785 – 1863) a Wilhelm (1786 – 1859) Grimové,
vydavatelé proslulého souboru německých lidových pohádek. Jejich názory
na lidovou slovesnost jako zrcadlo národní povahy ovlivnily i K. J. Erbena.

Anglie

Na rozvoj evropského romantismu neobyčejně působilo dílo anglického
romantického bouřliváka, hlasatele osobní i národní svobody George
Gordona Byrona (1788 – 1824). Pocházel z aristokratické rodiny, ale většinu
života strávil v cizině. Zemřel na mor v Řecku, kde pomáhal v boji za
svobodu proti Turkům. Byron je tvůrcem lyrickoepické povídky, označované
jeho jménem, a básnických dramat, napodobovaných v době romantismu ve všech
evropských literaturách. Autobiografické prvky se objevují v rozsáhlém
eposu Childe Haroldova pouť, jehož hrdina se rozchází se svou
společenskou vrstvou, a když se přesytí planými zábavami, opouští vlast
a vydává se na cestu Evropou. Je uchvácen krásou přírodou, vzpomínkami na
slavnou minulost zemí, jimiž prochází, které tak kontrastují s tyranstvím
a porobou nesvobodných národů. V tomto a dalším dílech (Džaur, Korzár,
Lara) vytvořil Byron typ revoltujících hrdinů, kteří svůj osamělý
život prožívají jako konflikt se světem, často se stávají bojovníky
proti tyranii nebo společenské či náboženské konvenci. Jsou to hrdí
jedinci, vědomí si svého vznešeného poslání, vyznavači svobody názorové
i citové, pohrdající prázdnými a přízemními lidmi. Nejvíce je to patrné
ve filozofických veršovaných dramatech Manfred a Kain.
Titánský vzdor vyslovuje ve svém lyrickém dramatu Odpoutaný
Prometheus také druhý velký básník anglického romantismu Percy
Bysshe Shelley (1792 – 1822). S Byronem jej spojoval odpor proti společenským
předsudkům a pokrytectví. Pro své názory musel dvakrát opustit univerzitu
a stala se terčem prudkých veřejných útoků. V Prométheovi ztělesnil básník
své filozofické představy o konečném vítězství dobra nad zlem.. Starý mýtus
praví, že se Prométheus podrobil Diově vůli, ale Shelley ho přiměl
vzdorovat a trpět tak dlouho, až osudná chvíle smete tyrana z trůnu. Sběratel
skotských balad Walter Scott (1771 – 1832) se stal zakladatelem
historické povídky a historického románu. Nejdříve začal psát veršované
rytířské povídky (Jezerní panna), ale brzy pochopil, že se
tento útvar již přežil. První historický román Waverly měl
neočekávaný ohlas a brzo následovaly další, z nichž nejznámější je Ivanhoe,
Kenil Worth, Pirát, Talisman aj. Jeho
úspěch spočíval ve dokonalém zobrazení a vystižení dobových reálií.
Scottův vliv na historickou prózu byl neobyčejně silný a lze jej v některých
národních literaturách sledovat ještě na počátku druhé poloviny 19.
století.

Francie

Francouzský romantismus měl několik podob. Časově se rozvíjí téměř
současně se začátky realismu. Počátky francouzského romantismu představuje
tvorba Victora Huga (1802 – 1885). Hugo se řadí k nejvýznamnějším
francouzským spisovatelem 19. století. Úvod k jeho dramatu Cromwel se
stal manifestem romantismu ve Francii. Proti vznešeným hrdinům klasicistické
literatury postavil jednoduché a sociálně trpící jedince. Soucit s utlačenými
a chudými spolu s nenávistí k despotům a tyranům zaznívá i z jeho básnických
sbírek Východní zpěvy a Zpěvy soumraku. Odešel
do dobrovolného vyhnanství, kde vytvořil svůj vrcholný cyklus básní Legenda
věků. Z Hugovy prozaické tvorby jsou nejproslulejší romány Chrám
matky boží v Paříži a Bídníci. V exilu vznikl i další
román Dělníci moře, jakási báseň v próze o hrdinství rybáře,
Gilliata v boji o lásku, proti nespravedlnosti a proti přírodním živlům,
které s vypětím sil přemáhá, aby zachránil ztroskotaný parník. Po návratu
do vlasti napsal ještě román Devadesát tři, o srážce revolučních
a konzervativních sil na francouzském venkově v době Francouzské revoluce.
Přechod mezi romantismem a realismem tvoří dílo romanopisce Stendhal (Henri
Beyle) (1783 – 1842). Mladý Beyle byl nadšeným stoupencem revoluce, jako důstojník
se zúčastnil napoleonských válek i tažení do Ruska. Po Napoleonově pádu
odešel do Itálie. Hrdinové Stendhalových románů prožívají vášnivé lásky
a jsou ve sporu s dobou, jíž se navenek přizpůsobují, a právě proto se stávají
pokrytci. Vzbouří-li se proti společnosti, hynou. Tím je typický román Červený
a černý. Červená je symbolem revoluce, černá představuje tmářství
a despotismus. V kompozičně vyváženém a psychologicky pronikavém románu užil
Stendhal jako výrazového prostředku vnitřního monologu, jímž postavy románu
analyzují samy sebe. Ani v Kartouze parmské nemůže mladý šlechtic
Fabrizzio del Dongo dojít naplnění svého ideálu. Stenhal usiloval ve své
románové tvorbě o podání co nejvěcnější a neosobní a tom se odlišoval
od romantiků. Vnitřní stavy jeho hrdinů vyplývají vždy z dobových podmínek.
Jeho postavy jsou ovládány láskou a vášněmi, které prožívají vždy plným
srdcem, ale zároveň je dovedou pronikavě analyzovat. Jejich ideály a jejich
životní energie se nemohou uplatnit v době, která přeje jen přítomnosti.
Nejsubjektivnějším autorem francouzského romantismu byl Alfred se Musset
(1810 – 1857). Jeho citovost, až chorobně přejemnělou, doprovází rozumářský
sklon k vnitřní analýze. Ústředním tématem jeho tvorby je láska –
romanticky rozervaná, nešťastná a nespokojená. Celé jeho dílo lze označit
názvem jeho knihy Zpověď dítěte svého věku. Musset, mladý
stařec, jak se sám označil, nebouří se proti své době, protože jeho
pesimismus nevidí žádné východisko. Toto dílo je nejosobnější básníkovo
vyznání citového života a myšlenkového dramatu. V lyrice, kterou
charakterizuje zoufalství a rozervanost, vyslovil Musset v sérii básní o čtyřech
nocích (Noc květnová, Noc prosincová, Noc
srpnová a Noc říjnová) svůj postoj k světu i názor
na umění. Svůj lhostejný postoj k světu vysvětluje tím, že vidí kolem
sebe pouze komedii pokrytectví.

Rusko

Málokterý spisovatel měl znamenal pro literaturu svého národa tolik co Alexandr
Sergejevič Puškin (1799 – 1837). Pocházel ze šlechtické rodiny a velmi
silně prožíval národněosvobozenecké hnutí evropských národů. Měl úzké
spojení s účastníky povstání děkabristů. Pro svou svobodomyslnost musel
odejít do vyhnanství. Z jeho prvotin je ještě patrný Byronův vliv (Kavkazký
zajatec, Bachčisarajská fontána a Cikáni).
Jedním z jeho nejznámějších děl je veršovaný román Evžen Oněgin.
Hrdina je romanticky založený a znechucený životem petrohradské společnosti.
Není už však typ byronský, má mnoho rysů příznačných pro Puškinovu
generaci. Román byl kritikou příznivě přijat. Autor hledá pozitivní náplň
života i v prozaické tvorbě. V novele s fantastickým námětem Piková
dáma představuje člověka, který je ochoten zaprodat se nadpřirozeným
silám a dopustit se v honbě za osobním štěstím i zločinu. Jiné Puškinovo
dílo Kapitánská dcerka reprezentuje typ walterscottovské
historické prózy. Na pozadí přesně vylíčených dobových poměrů se odvíjí
dobrodružný příběh nižšího šlechtice Griňova a jeho lásky k Marji
Mironovové, dceři kapitána z pohraniční pevnosti. Historické drama Boris
Godunov klade na pozadí vylíčených bojů o moskevský trůn mezi
Godunovem a Lžidimitrijem na přelomu 16. 17. století velmi aktuální otázku
vztahu mezi panovníkem a lidem a polemizuje s názory děkabristů, kteří v přípravách
revoluce s lidem nepočítali. Stejně jako Puškin byl vypovězen i Michail
Jurjevič Lermontov (1814 – 1841). Pro jeho tvorbu je typická básnická
poema Démon, která byla vydána až posmrtně. Vyslovuje základní
autorovu myšlenku a filozofii : zlo ve světě se rodí z bezmocnosti dobra,
poměr mezi principem dobra a zla způsobuje tragiku ušlechtilých lidí, kteří
usilují o proměnu světa. Proti tomuto filozoficky pojatému dílu je román Hrdina
naší doby zaměřen k aktuálním společenským otázkám. Hlavní
hrdina Pečorin stejně jako Oněgin představuje hrdinu, který je již
kritickou polemikou s byronovsky pojatým, příliš obecným a nekonkrétním
hrdinou. Má sice některé rysy společné s hrdiny anglického básníka, má
však také povahové vlastnosti zcela odlišné, především schopnost rozumové
analýzy, kterou obrací do vlastního nitra.

Polsko

V Polsku, rozděleném mezi tři státy, splynul romantismus s osudem národa
v jeho pohnutých dějinných chvílích. Polská romantická literatury se
zcela zapojila do služeb revoluce a národního boje za svobodu. Autoři vesměs
patřili ke zchudlé šlechtě, která v dané historické situaci byla třídou
nejrevolučnější. Specifický ráz polského romantismu vyplývá i z toho,
že jeho nejpřednější nositelé opustili po nezdařeném povstání roku
1831 vlast a žili a tvořili v emigraci. To se odrazilo i v jejich tvorbě některými
rysy, například mesianismem, přesvědčením, že polský národ
svými obětmi vykupuje příští svobodu jiných národů. Jedním z nich byl Adam
Mickiewicz (1798 – 1855). Pocházel ze zchudlé zemanské rodiny na Litvě,
která tehdy patřila k okrajovým částem Polska. Ve vyhnanství se seznámil
s Puškinem a navázal styky s děkabristy. Žil převážně v Paříži, kde přednášel
na College de France o slovanských literaturách. Zakrymské válkky odešel do
Turecka organizovat polské legie, ale onemocněl a zemřel na choleru. Jako básník
prošel složitým uměleckým vývojem. Začínal jako klasicista, ale již sbírka
Balad a romancí ohlašuje obrat k romantismu. Volně komponovaná
skladba Dziady připomíná svým názvem lidový obřad vyvolávání
duší zemřelých. Básnická sbírka Konád Wallenrod má schéma
byronské povídky a vypravuje o Litevci, který pod maskou velmistra řádu německých
rytířů obětuje sebe, aby pomstil svůj pokořený národ. Báseň působila
zdůrazněním takových forem boje, které odpovídaly situaci porobeného národa.
Zcela jiná atmosféra vládne v nejproslulejším Miskijewiczově díle Pan
Tadeáš. Předvádí příběh dvou zemanských rodin, Horešků a
Sopliců, znesvářených starým rodovým nepřátelstvím, které usmíří
teprve láska mladých příslušníků obou rodů, Tadeáše a Zošky. Přes zdánlivou
idyličnost, vyplývající z líčení klidného života drobné venkovské šlechty,
obrazů litevské přírody a vzpomínek na mládí, naplňuje dílo časová
problematika osvobozovacích bojů na pozadí Napoleonova tažení do Ruska s
kritickým pohledem na tradiční formy života drobných zemanů, které nenávratně
patří minulosti. Rovněž v emigraci žil druhý největší polský romantický
básník Julius Słovacki (1809 – 1949) soupeřící svým dílem s
Mickiewiczem umělecky i názorově. Měl neobyčejně bohatou fantazii a
schopnost virtuózního ovládání verše. V dramatické veršované skladbě Kordian
postavil proti Mickiewiczovu Konrádovi z Dzianů svého hrdinu, který
však není jednolitý typ, ale člověk podlomený skepsí a nedostatkem vůle.
Nevěří ve zdar revolučního činu, a i když se nakonec odhodlá k atentátu
na cara, v poslední chvíli couvne. Autor pochyboval, že by jeho generace byla
schopna revolučního činu, neboť stejně jako Kordrian trpí nedostatkem vůle.
S touto skladbou souvisí i Słovackého báseň v rytmizované próze Ahnelli,
symbolický a snový obraz utrpení polských vyhnanců na Sibiři. Słovacki měl
vrozený talent, který projevil ve zpracování látek z minulosti, nejednou s
použitím látek z minulosti, nejednou s použitím mytických pověstí. Umělecky
stojí nejvýš Balladyna, tragedie o ženě vražednici, která
pomocí zločinů dospívá až ke královskému trůnu, a tragedie Lila
Weneda, opět s látkou z mytických polských dějin a se základní myšlenkou
o slabosti a nemohoucnosti soudobé polské společnosti.