Středověká filosofie a její hlavní problémy

Apologeté

• Reakce na obvinění, která dávala podnět k pronásledování křesťanů (často se obracely k římským císařům)
• Od poloviny 2. století se objevují i vnitrocírkevní polemiky proti herezím (kacířství)
  • Justin Mučedník (cca 100-165)
    • Původně pohan, konvertoval
    • Psal řecky
    • Zabýval se dialogem, polemikou s řeckými směry (stoicismus, aristotelismus, pythagoreismus)
  • Tertullianus z Kartága (160-220)
    • Latinsky píšící, autor základní křesťanské terminologie
    • Přijal křesťanství v dospělém věku, právník
    • Ostrý polemik, odpůrce kompromisů (-> rozešel se s církví)
    • Dílo Apologeticum – proti spojování křesťanství s antickou filozofií, nesouhlasí s pronásledováním křesťanů a obviňuje správce provincií římské říše

 

 

Alexandrijská škola

• Sblížení křesťanství a antické filozofie (platonismus a alexandrijská tradice)
• Založena kolem roku 180 Pantainem
  • Kléméns Alexandrijský (cca 150-215)
    • První učenec, který se pokusil o vytvoření uceleného systému křesťanské nauky (vč. pravidel pro běžný život a zásad křesťanské víry)
  • Órigenés (cca 185-253)
    • Klémentův žák, zakladatel křesťanské exegeze (kritické zkoumání textu, především náboženského -> biblická exegeze)
    • Navazuje na novoplatonismus
    • Hexapla = první kritické vydání hebrejské Bible (Starého zákona) v 6ti sloupcích: originál, řecký přepis a 4 různé řecké překlady
    • Vytvořil jednu z prvních dogmatik

 

• Výše zmínění představitelé si mysleli, že filozofie je cestou k náboženství, obhajovali křesťanství, všechny ostatní proudy nejsou pravdivé

 

• Formace základních dogmat:
  • Mísení ostatních proudů s křesťanstvím (aby bylo základní učení církve jednotné, ve snaze předcházet herezím (hairesis) = volba, se svolávaly koncily – setkání biskupů)
  • Hlavní hereze této doby:
    • Gnosticismus – zabývá se otázkou poznání (gnosis), vzniká již ve 2. století a
      mísí v sobě prvky perské, syrské, židovské, myšlenky Platóna,
      Pythagorejce a další
      –   Teodicea – otázka původu zla ve světě (rozlišení Boha
      stvořitele a Vykupitele, kterému je podřízený) -> 2 bohové (neustálý boj
      Dobra a Zla = Stvořitele x Vykupitele)
      – poznání boha není rozumové, ale mystické
    • Manicheismus – založen babylonským prorokem Máním ve 3. století,
      velmi podobný gnosticismu, odmítá židovské kořeny a spojuje pohanské
      (perské a indické) ideje s křesťanstvím
      – Otec světla, Otec temnoty, Ježíš je vykupitelem člověka
      (pochází z říše světla)
      – etika vyžaduje přísnou askezi (disciplína) pro vyvolené –
      vegetariánství, pohlavní abstinence, žádné „nízké práce“
      – hlavní rozdíl je v zavržení Starého Zákona, dualistické
      nauce a odlišné ideji vykoupení
    • Arianismus – podstata Božské Trojice, vztahu mezi Otcem, Synem a
      Duchem Svatým -> Ježíš Kristus spolu s Duchem Svatým podřízeni Otci
      (politický význam: Kristus (církev) a Duch svatý (vzdělanost) jsou
      podřízeni Otci (panovník)
      – podle alexandrijského kněze Areia, vychází z Origena; naopak
      hlavním odpůrcem byl Athanasius (tvrdil opak)

 

Augustinus Aurelius = Svatý Augustin (454-430)

• Biskup, křesťanský filozof a teolog, zvaný „učitel Západu“
• Jeho osud zachycen v autobiografickém díle Vyznání (Confesiones) – narodil
  se v Alžírsku v rodině pohanského úředníka a křesťanské matky (svatá
  Monika), v mládí žil nevázaným životem (měl nemanželského syna) ->
  matka se za něj modlila -> zpovídá se z toho, jaký život žil
• Ciceronův spis Hortensius v něm vzbudil zájem o filosofii, tehdy vstoupil do
  manichejské sekty, nechal se pokřtít milánským biskupem sv. Ambrožem
  (seznámil se s křesťanskou vírou), poté se stal biskupem ve městě Hippo
  Regius (dn. Annaba)
• Ovlivněn Platónem a novoplatonismem (platónské ideje v Boží mysli)
• Formulace křesťanských dogmat: učení o predestina (člověk je od přirozenosti
  neschopný konat dobré skutky – prvotní hřích, ale někteří jsou z boží
  milosti předurčeni k věčnému spasení)
• Jeho učení: radikální theocentrismus – ústředním pojmem pro něj je Bůh (nezávislé, nejvyšší, nutné bytí), stvořil svět z ničeho (creatio ex nihilo) a s časem; Bůh je nejvyšší pravdou, všechny myšlenky směřují k poznání Boha, víry
• Kreacionismus (creare = tvořit, plodit) = Bůh stvořil svět z ničeho (x demiurg,
  který jej vytvořil z hmoty), svět je od Boha a ne z Boha (x Plótínos –
  emanace)
• Bůh nemá potřeby (svět nestvořil z nutnosti, ale ze svobodné vůle) -> stvořil
  ho, zachovává a řídí jej
• Problém času a věčnosti (Co dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi?) -> stvořil
  svět s časem, ne v čase (čas není skutečný – kolísání ducha mezi 3
  neexistujícími instancemi – minulost (vzpomínky), přítomnost, budoucnost
  (očekávání), Co je skutečné? Pouze přítomnost.), čas nelze oddělit od
  vědomí, existuje pouze věčnost (náleží jen Bohu)
• Celé dějiny se odehrávají podle božího plánu a zlo je pouze nepřítomností
  dobra
• Lidskému poznání vymezil Augustin přesné hranice: „Boha a duši toužím poznati. Více nic? Vůbec nic.“ Z vnějšího světa, ani od jiných lidí se nemůžeme ničemu naučit. Poznání je dílem boží minulosti, jíž se člověku dostává cestou nadpřirozeného osvícení – teorie zvaná iluminismus (ILLUMINATIO = osvícení)
• Iracionální složky (vůle, víra, city) jsou primární – úloha rozumu je potlačena a
  je závislá na víře -> 3 stupně poznání: smyslové (nejméně spolehlivé)
                                                                      rozumové (mohu zpochybnit)
  intuitivní (poznání Boha)
• Dílo: O svobodě vůle, O Trojici, Vyznání (zájem o hlubiny lidské psychiky,
  v mysli máme informace, které sami vědět nemůžeme -> existence Boha
  (vyšší bytost), O obci Boží = De civitate Dei (obec pozemská – pro padlé,
  hříšné, sebeláska x obec Boží – ideální, láska k Bohu, církev je nedokonalý
  obraz Boží obce na zemi; západ dvou říší, které se na konci času rozdělí)
• Svá díla psal latinsky

 

„Věř, abys porozuměl!“

 

Svatý Jeroným (347-420)

• Latinský spisovatel, teolog a překladatel Bible do latiny (Vulgata – dodnes
  nejvýznamnější překlad)

 

– z řecké vzdělanosti -> latinská vzdělanost

– hlavními nositeli vzdělanosti již nejsou Řekové ani Římané

– krizové momenty: rozpad impéria, stěhování národů, expanze islámu, ohrožení říše expanzí

– stará vzdělanost se rozvíjí díky novým barbarským kmenům

– teritorium se rozšiřuje více na sever a západ

– dříve mýtické řecké myšlení, teď již středověké:

– vše má křesťanskou symboliku

– má hlubší smysl, význam

– člověk je podřízený Bohu a svému pánovi (úcta k autoritě – lat. autoritas = 1.
význam: spolehlivost, jistota, záruka -> k Bohu)

– vznikají mnišské řády – sepisují spisy ve skriptoriích, misijní činnost

 

Karolínská renesance

• po pádu antické kultury dochází ke znekulturnění, degramotizaci
• ke změně dochází v 8. století díky císaři Karlu Velikému, který dal podnět ke kulturní obrodě (povolal na dvůr duchovní elitu, která ještě zbyla v Evropě, především se obrátil k britským ostrovům, kde kultura vzkvétala – irsko-skotské misie na kontinentu)
• Touha vrátit se zpět k řecké vzdělanosti
• Mnišské řády

 

Alcuin z Yorku (735-804)

• Anglický filozof, učitel a rádce Karla Velikého
• Nepřišel s žádnými novými myšlenkami, ale vyvíjel myšlenky svých předchůdců

 

Jan Scotus Eriugena (810-877)

• filozof a teolog irského původu
• náboženství je zároveň pravou filozofií -> proto mají být náboženské pochybnosti
  vyvráceny filozofií („Nikdo nevejde do nebe než skrze filosofii.“)
• ovlivněn novoplatonismem – v Bohu jsou předlohy všech stvořených věcí (božské
  myšlenky, pravzory) -> z nich vychází jednotliviny, jednotlivé bytosti a věci
• Bůh je natolik tajemný, že je v této fázi nevyzpytatelný i sám sobě
• středem veškerého stvoření je člověk – je jakýmsi druhým světem podobným Bohu
• představitel mystiky -> cílem filozofie je Bůh, který není jsoucnem -> Bůh je vším
• panteismus = ztotožnění Boha a přírody, vše má božskou podstatu

 

 

• SCHOLASTIKA (8. – 14./15. století)
  • Název je odvozen od řec. scholé (lat. schola) – čas věnovaný studiím, přednáškám, učená rozprava, volný čas -> dnes škola
  • Období učenecké vzdělanosti – klášterní školy (1. Trivium – dialektika (logika), latinská gramatika, rétorika; 2. Quadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie, múzika) – kdo toto zvládl, nazýval se učencem
  • Jádrem byla dialektika (ve středověku chápána jako vedení učených sporů a disputací)
  • Hlavní otázkou je vztah víry a rozumu
  • Originalita byla nežádoucí, hrozila odklonem od pravověrnosti a ohrožovala čistotu katolického myšlení
  • Usilují o větší systematizaci vědění, pěstována nejdříve ve školách při
    klášterech, poté od 12. století na univerzitách – Oxford, Sorbonna
  • Důraz se přenáší z kodifikace základních dogmat na prohlubování zjevné pravdy pomocí rozumu
  • Klade důraz na Aristotela (ale až po „usmíření“ nominalistů a realistů Abélardem)
  • Dělí se na ranou, vrcholnou a pozdní scholastiku
  • Charakteristický je spor o univerzálie (označení obecných idejí)
    • zda obecné pojmy existují samostatně nebo v našem rozumu
      jako jména
      • realisté (Universalia sunt realia)

– krajní realisté („obecné pojmy jsou před věcmi“)

= universalia ante res
– Platón a jeho myšlenka existence světa idejí
před existencí světa smyslových jsoucen
– „platonici“ -> např. Eriugena

– umírnění realisté („obecné pojmy jsou ve věcech“)

= universalia in rebus

– Aristoteles a jeho názor o nedělitelném spojení
formy a látky
– „aristotelici“ -> např. Tomáš Akvinský

• nominalisté (Universalia sunt nomina)
  – „obecné pojmy jsou po věcech“
  = universalia post res
  – nepřísluší jim reálná existence, existují věci a my je
  pojmenováváme
  – např. William Occam

 

Anselm z Canterbury (1033-1109)

• ze severní Itálie, opat v klášteře v Normandii, stal se proti své vůli arcibiskupem
  v Canterbury
• víra je na prvním místě, ale uznával i schopnosti rozumu (všechna tajemství lze
  racionálně zdůvodnit), realista
• ontologická metoda důkazu: z pouhého pojmu věci mohu dokázat, že je (Bůh je
  v našem myšlení nejvyšší jsoucno. Tento definovaný pojem Boha je všeobecně
  přijatelný a musí s tím souhlasit i nevěřící. -> existuje reálně, nejen v myšlení)
  • napadeno jeho odpůrci („takto se dá dokázat i existence pohádkových
    bytostí“ – Roscelinus)

 

„Nesnažím se porozumět, abych věřil, ale věřím, abych porozuměl.“

 

Pièrre Abélard (1079-1142)

• pocházel z Bretagne, vyučoval v Paříži
• miloval mladou dívku Heloise – měl dítě, tajně se vzali, ale její rodina mu odňala „odňali mu ony části těla, kterými spáchal, nač oni si naříkali“ -> uchýlil se do kláštera
• ovlivnil spor o univerzálie – kolísal mezi nominalismem a realismem (universalia in rebus)
• lidé se jmenují lidé nejen kvůli společným znakům, ale také kvůli obecnému, co se
  vyskytuje v člověku, ne mimo ně -> tvoříme obecné pojmy pro tyto věci (pro Boha
  jsou to vzory, předobrazy)
• konceptualismus (sermonismus) – nelze tvrdit, že nejdříve bylo obecné a poté
  jednotlivé ani naopak
• zabýval se tím, aby byly základy křesťanství srozumitelné rozumu
• znovu vzbudil zájem o etiku – intence (úmysl) – vede k dobrým či zlým (čin je
  hříchem) skutkům
• za křesťansky věřícího člověka považoval také toho, kdo žije křesťanským životem, kdo jde Kristovou cestou, aniž jej zná

 

„Chápu, abych věřil.“

 

– 13. století – „zlatý věk scholastiky“

– rozvoj překladatelství (antických děl z arabštiny, hebrejštiny, později řečtiny)

– ovlivněno: arabskou a židovskou filozofií (překlad -> odkaz Aristotela)

založením 2 řádů – františkánský (1209) a dominikánský (1216)

vznik univerzit (Bologna, Sorbonna, Oxford)

– suma = literární forma, souhrn vědění na dané téma („první encyklopedie“)

 

Tomáš Akvinský (1225-1274)

• narodil se nedaleko Neapole, vstoupil do dominikánského řádu
• v Paříži se setkal s Albertem Velikým (stal se jeho věrným žákem)
• spojuje křesťanství a Aristotelovu nauku
• snaha o sjednocení víry a rozumu a o vytvoření společného teologicko-filozofického
  systému (sloučení víry a rozumu, filozofie a teologie, Aristotela a katolického učení)
• učení o trojím lidu (každý stav má svůj úkol, církev má odpovědnost za všechny)
• spor o univerzálie – „obecné pojmy jsou ve věcech“ (ideje, myšlenky v našem rozumu
  -> Bůh je první vzorová příčina všech věcí)
• teorie dvojí pravdy: víry (stojí nad rozumem) a rozumu (nemůže popřít zjevné pravdy), obě jsou však dány Bohem
• trojí úroveň poznání Boha: rozumem a smysly může člověk poznat skutečnost, že Bůh
  existuje a je jen jeden, i když se k tomu většina nedopracuje (jsou líní) -> přirozená
  pravda (pro filozofii, na základě rozumu) x nadpřirozená (= zjevná pravda, pro
  teologii, na základě víry – přesahuje rozum, např. trojjedinost Boha) x intuitivní
  (teprve po smrti)
• křesťanská pravda rozum přesahuje, ale není s ní v rozporu
• 5 důkazů Boží existence (Suma teologická – odmítá ontologický důkaz)
  • z pohybu: každá změna vyžaduje zdroj pohybu -> prvotní hybatel, který je sám
    nehybný (Bůh)
  • z příčiny: každý účinek má příčinu, musí existovat prvotní příčina (Bůh)
  • nahodilého a nutného: existence/neexistence věcí; to, že existují, způsobuje
    nutnost (musí mít nutnost za sebe sama – Bůh)
  • ze stupňů dokonalosti: skutečnost je rozdělena (dokonalé x stvořené –
    nedokonalé, z látky a formy), nejvyšší je Bůh)
  • řízení světa: v uspořádání světa je smysl, musí existovat někdo, kdo to řídí
    (Bůh)
• Bůh je absolutní, nejvyšší, nejdokonalejší bytí, čistá forma bez látky
• Etika: vychází z Aristotela – navazuje na řecké ctnosti (rozumnost, statečnost,
  uměřenost, spravedlivost + víra, láska, naděje), dělí je na přirozené a získané
• Dělí ctnosti na rozumové (moudrost, vědění, umění, opatrnost)
  mravní (uměřenost, spravedlivost, statečnost)

nadpřirozené (víra, láska, naděje)

• Rozum je přirozeností (co je proti němu je nepřirozené), dobrý člověk má dobrou vůli,
  ke spáse je třeba: vědět, v co věřit; vědět, co žádat; vědět, co činit
• Výklad Boží bytosti (esence): Bůh je nepoznatelný (novoplatonismus) x zlidšťující pojetí Boha – poznání má 3 rysy: nepřímé (účinky Boha v přírodě)
  analogické (na základě vztahu podobnosti Tvůrce a
  tvora)
  složené (esenci Boží – nekonečně dokonalou bytost,
  jsme schopni uchopit jen po částech, poznání nás
  učí vidět Boha jako souhrn dokonalého bytí)
• Ovlivněn Aristotelovým pojetím látky a formy, člověk je jednotnou substancí duše a těla:
  • Bytnost, essence = essencia (látka) – možnost; to, čím je, pasivní -> s tím souvisí potentia (dříve dynamis) – možnost ke vzniku věci)
  • Existence = existencia (forma) – skutečnost; to, že je, aktivní, dána od Boha (sám Bůh, duše) -> s tím souvisí actus – uskutečnění (to dělá Bůh)

-> Bůh je jediné pravé bytí – je spojením možnosti a skutečnosti

-> Actus en potentia.

-> substance (podstata) = esence + existence

• Akcidence (případek) – to, co věc případně má (židle je modrá)
• Adekvační teorie pravdy: „Veritas est adequati rei et intellectu.“ -> pravda je shoda věci se skutečností
• Tím, kdo poznává je činný rozum -> uspořádá informace a tím poté vzniká poznání
• Lidská touha po nesmrtelnosti = důkaz nesmrtelnosti duše
• drží se tradiční nauky, že Bůh stvořil svět v čase a z ničeho
• 3 stupně duší: vegetativní, smyslová, intelektuální
• Poznání získáváme na základě smyslového vnímání (empirik) -> materiál utvářející
  rozum (ukazuje pouze jednotlivinu, ale objektem rozumu je bytnost (esence), která
  existuje ve věcech)
• Tomismus – učení dominikánského řádu, později jezuitů (od r. 1879 oficiální filozofií
  katolické církve), 1323 – kanonizován
• Jeho dílo je přehledné, psáno latinsky; komentáře k řadě Aristotelových děl
• Suma teologická, Suma proti pohanům, O jsoucnu a bytnosti
• Sociální teorie: Tomáš zde říká, že monarchie je tou nejpřirozenější vládou, její hierarchie totiž odpovídá té nebeské. Světští panovníci mají svou moc od Boha a poddaní je mají proto poslouchat, ale jen pokud je nenutí konat něco, z církevního učení nepřijatelného, pak uznává i možnost svrhnout (ne zabít) panovníka.

 

 

Jan Eckhart (1260-1327)
– německý filozof, teolog a mystik, žák A. Velikého a T. Akvinského
– dominikánský kazatel, jeho učení bylo papežem odsouzeno jako kacířství (znovu přivádí
novoplatonismus k životu tvrzení, že trojjediný Bůh je pouze první emanace původního
božství)
– božství – protiklad „světla“ vůči temnotě
– pravé poznání vychází z vnitřních pramenů (intuice)
– panteista, zárodky budoucí německé filozofie

Jan Duns Scotus (1270 – 1308)

• Anglický františkán, profesor teologie (Oxford, Paříž, Kolín)
• V opozici vůči Tomáši Akvinskému (dokonalý soulad mezi teologií a aristotelskou
  filozofií není možný) – teologie má praktický charakter, filozofie je jen teorie
• Vztah myšlení a vůle (rozum není nadřazený vůli x Akvinský) -> vůle následuje
  rozum (ten ukáže, co je nejlepší) – zárodky empirismu
• Svět je stvořen pouze z Boží vůle (neexistuje nic, co by bylo dobré samo o sobě – vše
  je podřízeno Bohu)

 

– 14. a 15. století: vrcholí boj mezi církví a světskou mocí

rozvoj měst, řemesel a obchodu

založení univerzit v Praze, Krakově, Vídni

 

William Occam (1285-1348)
– Scotův žák, vyučoval na Oxfordu a v Paříži (postavil se proti papeži, byl označen za kacíře –
uprchl)
– důsledně odděluje teologii a filozofii (víra x vědění) -> dvojí pravda
– vůle je svobodná a rozum je v jejím područí
– nominalista – existují jen jednotlivá jsoucna, obecné nemá reálnou existenci mimo rozum
– Occamova břitva: „Nejprostší vysvětlení je to nejlepší.“ (zákon největší úspornosti)
– „V Boha je nutno věřit, aniž je dokázán“ -> věřící katolík, přispěl však k úplnému oddělení
světské vědy a náboženského života