Psychologie (Psychologie jako věda a dějiny psychologického myšlení)

Psychické jevy

-psychické (duševní) jevy (např. smyslové, dále pak představy, vzpomínky, myšlenky, volní požitky)àproud psychických jevů můžeme nazvat prožíváním (či zkušeností)

-tyto jevy se odehrávají vždy společně v našem „nitru“, které sami zkoumáme metodou introspekce (lat. hledět dovnitř)

-jevy jsou jednak tělesné (somatické), také psychické – jsou různými projevy téhož (pracující mozek jako vlny elektroencefalografu vs. otázky na člověka ohledně jeho snů a iluzí)

-determinace psychických jevů – co je způsobuje? nervová soustava (psychické jevy jsou na ni vázány – její vlastnosti a momentální stav je plně ovlivňuje), stimulace nervových orgánů (od oblíbeného jídla po symfonii; senzorická deprivace může vést k psychóze), interpersonální vztahy (kontakt s lidmi :), společnost a kultura (důležité pro naši identifikaci – mít místo ve spol.,vědět co od nás očekává apod.), vlastní psychické procesy – psych.jevy mají vlastní dynamiku!, chování a jednání (psychické dění i jeho vnější projevy – mimika, pohyby apod.), výkony a výtvory, fyziologické projevy (červenání se; studium evokovaných mozkových potenciálů – významně pomáhá při výzkumu mozkové aktivity při různých činnostech – např. strachu, meditaci/klidu apod.)

-dispozice (určení k něčemu) jedince dělíme na:

àstavy – disponující své nositele k určitému chování (př.tělesných = opilost ;), nevyspalost; psychické např. stav úzkosti – disponuje ke zkratkovému jednání, dobrá nálada k vidění všeho pozitivně

àvlastnosti – trvalejší charakteristiky jedince; jejich výskyt se očekává v určitém stupni – tyto stupně psychologie měří, aby vysvětlila individuální rozdíly v prožívání a chování daného jedince

 

Dělení psychologických věd

-obecná psychologie („královna vědy“) – popis a výklad psychických jevů, které se objevují u plně vyvinuté nepatologické osoby, dále vykládá chování (jeho vnitřní i vnější faktory) , v neposlední řadě zkoumá procesy, které nás formují např. proces učení

-sociální psychologie – zabývá se psychickými jevy vyvolanými jinými osobami

-interkulturní psychologie – vyplývá z globalizace světa, popisuje psychologické rozdíly mezi příslušníky jednotlivých kultur

-vývojová psychologie (tzv. ontogeneze psychiky) – zkoumá psychické jevy od narození do smrti; nejvíce v období dětství, kdy je vývoj nejrychlejší; za součást se dá považovat i fylogeneze psychiky (alias vývoj chování od nejnižších živočichů až po člověka); samostatně působí evoluční psychologie vysvětlující veškeré lidské dění jako chování na základě zděděných vlastností; v neposlední řadě existuje psychohistorie, která se pokouší rozumět lidem v historii

-psychologie osobnosti – studium jedince jako celku, studium psychologické individuality

-psychopatologie – zkoumá prožívání/chování duševně nemocných lidí; existuje i pozitivní psychologie, jež zkoumá lidi šťastné a úspěšné

-další obory psychologie = aplikované obory (množící se jak houby po dešti) – pedagogická psychologie, klinická a zdravotnická (zabývají se diagnostikou psychických poruch a následnou terapií), psychologie organizací a v neposlední řadě psychologie sportu

 

Dějiny psychologie

-vychází z filosofie, která vyučovala tzv. moudrost věků; dále nesmíme opomenout práci duchovních, jež činili zpovědí a pastýřskou péči

 

příklady předvědecké psychologie

-Aristotelés – jeho  filosofie přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“ (eidos), která nemůže samostatně existovat, rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk), jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu, ani na otázku, zda je duše nehmotná nebo je tvořena jemnou, vzdušnou látkou, není v řecké filosofii jednoznačná odpověď

-Descart – ve snaze vnést do filosofického uvažování určitost a jasnost obnovil ostrý dualismus René Descartes, ovšem v úplně jiném smyslu, každá skutečnost je buďto rozlehlá a tedy hmotná, anebo schopná myslet, oblast možné zkušenosti se tak rozpadá na dvě, na oblast vnější zkušenosti smyslů a oblast sebevědomí myslícího subjektu; jednoduše – tělo a duše nejsou stejná věc → tělo je pouze strojem, kdežto duše myslí; potkávají se v podvěsku mozkovém, kde duše ovládá tělo

 

počátky psychologie

-počátek 19.stol. – fyzikalisté – po vzoru vědců užívali svých rukou a nástrojů k získání informací, týkajících se především fyzikálních příčin nervových a duševních procesů, šlo vlastně o předchůdce dnešních neurofyziologie

-v 19.stol vzniká moderní psychiatrie → zrod klinické psychologie ve století 20.

-psychodiagnostika – silně se rozvíjela s moderní průmyslovou společností, nezabývala se pouze psychickými poruchami, ale dalšími aspekty lidské osobnosti → díky tomu se rozrostla do mnoha sfér lidského života

-akademická psychologie – především rozvíjená na univerzitách → šlo jim hlavně o vědecký výzkum a vytváření vědeckých teorií, velice brzy se odklonily od popisování praxe, ve snaze prosadit psychologii jako samostatný vědní obor zavedly laboratorní postupy a matematické metody

-1879 zakládá Wilhelm Wundt první laboratoř v Lipsku – vše se přesně měřilo, zejména práce smyslů, zároveň se ale stále užívala introspekce, Wundt se stal hlavním zastáncem názoru, že se psychický život dá zkoumat experimentálně, podobně, ale v otázce zkoumání mechanické paměti se proslavil Ebbinghaus

-William Jones – zakladatel psychologie v USA; sám odmítal označení psycholog; napsal proslulé Principy psychologie; zasloužil se o rozvoj pragmatické filosofie, používal introspektivní analýzu jako hlavní přístup k výzkumu vědomé mysli, prohlašoval, že skutečnost, kterou lze touto metodou vnímat nejbezprostředněji, je nepřetržitý tok komplexního vědomého myšlení

-ve snaze zvědečtit psychologii se psychické jevy rozkládaly na co nejmenší části – např. asociace, či podmíněné reflexy (typ klasického podmiňování alias Pavlovovy psy – reagovali slintáním po čase už jen na světlo, které označovalo žrádlo) → předchůdce behaviorismu

 

hlavní směry 20.stol.

-20.až 40.léta 20.stol.přináší gestalt (z němčiny = tvar, útvar)  psychologii → obvzláště na poli vnímání dokázali, že celek je více než souhrn částí, ze kterých je složen; obohacení směru dánským psychologem Edgarem Rubinem (1886-1951), který v r. 1915 popsal členění vjemového pole na figuru a pozadí

-„zakládajícími členy“ byli Max Wertheimer (1880-1943), Wolfgang Köhler (1887-1967) a Kurt Koffka (1886-1941), k nimž se později připojil Kurt Lewin, otázkou produktivního myšlení se v rámci tradice tvarové psychologie zabýval např. Karl Duncker (1903-1940)

-tvarové zákony (zákon blízkosti, podle něhož v celky spojujeme prvky, které jsou u sebe relativně blízko, zákon podobnosti, podle nějž do celku spojujeme prvky, které jsou podobné, zákon společného osudu neboli návaznosti, podle nějž v celek spojujeme podněty, které na sebe plynule navazují)

-(Kohler) vhled – jednorázového, spontánního vyřešení situace, které následuje po různě dlouhé přípravě

-(Koffka) paměť není pouhým skladištěm uložených poznatků, ale že zapamatované údaje člověk organizuje na základě působení tvarových zákonů: jde o smysluplnou organizaci minulé zkušenosti a lépe si pamatujeme nedokončené úkoly

-(Lewin) podle jeho teorie se všechny duševní aktivity jedince odehrávají v psychologickém poli a člověk se snaží o rovnováhu v něm → může však docházet ke konfliktům dochází tehdy, když se člověk nachází mezi dvěma pozitivními motivy, tehdy, když jej jeden motiv zároveň přitahuje i odpuzuje, tehdy, když jej odpuzuje motiv i jeho opak (například když člověku hrozí trest, pokud nesplní nepříjemný úkol); dále zkoumal chování – mladí chlapci byli rozděleni do skupin –   při demokratickém stylu řízení vedoucí chlapcům při různých činnostech pomáhal, při autoritářském stylu jim poroučel a při liberálním je nechával být a reagoval pouze na jejich dotazy a žádosti – reakce na autoritativního vedoucího byly v jedné skupině agresivní, v jiné podrobivé a apatické; v liberální a demokratické atmosféře byly mezi žáky přátelské vztahy

 

-v důsledku rozvoje behaviorismu se na dlouho psychologie zaměří pouze na zkoumání chování; z hlediska behaviorismu je lidská mysl černá skříňka (black box), k níž objektivními metodami vědeckého zkoumání nelze proniknou, na klasický behaviorismus nicméně navázala řada stále živých tradic: např. teorie sociálního učení Alberta Bandury, Juliana Rottera a Martina Seligmana, který jako první popsal naučenou bezmocnost (pasivní, rezignované chování, které je důsledkem vnitřního přesvědčení, že před nepříjemnými podněty nelze uniknout)

-v čele John Broadus Watson→“..Výchozím vzorcem raného behaviorismu je schéma stimulus-reakce (S-R)…“ dále odmítal pojem vědomí – považoval ho za stejně neověřitelný a pochybný jako pojem duše; základními metodami podle něj měly být pozorování, experiment, slovní výpověď a výkonové testy, lidská osobnost se podle Watsona utváří prostředím, v r. 1924 napsal: „Dejte mi tucet zdravých dětí, dobře formovaných, a můj vlastní specifický svět k jejich výchově, a garantuji, že náhodně vyberu jedno z nich, vycvičím je k tomu, aby se stalo libovolným typem specialisty, jaký si mohu vybrat – doktorem, právníkem, umělcem, vedoucím obchodu a ano, dokonce i žebrákem a zlodějem, bez ohledu na jeho nadání, sklony, tendence, schopnosti a rasu jeho předků.“, vrozená citová výbava se podle Watsona sestává ze tří základních emocí, kterými jsou strach, vztek a láska

-známé je také operantní podmiňování Skinnera a Thorndika

-Skinner –  v jednom z klasických experimentů hledal odpověď na otázku, co se stane, bude-li živočich dostávat odměny nezávisle na svém chování, tento pokus vedl k pozoruhodnému vysvětlení pověrčivého chováníàSkinner umístil 8 holubů do boxu, kde dostávali každých 15 vteřin jídlo, holubi jsou aktivní ptáci, takže každý z nich v okamžiku, kdy do krmítka spadla potrava, něco dělal, Skinner si všiml, že zvířata spojila přísun potravy, tj. posílení, s aktivitou, kterou prováděla těsně před tím, než k němu došlo, frekvence této aktivity se pak zřetelně zvýšila, např. jeden z holubů začal nápadně často kývat hlavou nahoru a dolů, Skinner z toho vyvodil závěr, že různé druhy pověrčivého chování lze vysvětlit náhodným zpevněním, kterými se zvířata i lidé pokoušejí „přivolat“ zážitky úspěchu

-neobehaviorismus – americký psycholog Edward C. Tolman tvrdil, že chování není pouhou reakcí na podnět, ale je ovlivňováno řadou vnitřních proměnných, k nimž patří dědičnost, dřívější učení a momentální psychologické stavy, zabýval se výzkumem tzv. účelného chování: začal rozlišovat molekulární a molární chováníàmolekulární zahrnuje velmi jednoduché, často fyziologické projevy (změny krevního tlaku, tepu apod.); molární chování je účelná behaviorální struktura, jakou je u zvířat například cesta za potravou složitým bludištěm nebo u člověka pravidelné cvičení na piano s cílem naučit se na ně hrát

 

-počátek 20.stol.je také symbolem Freudovy psychoanalýzy (klíčové dílo – Výklad snů 1900) → dodnes je mu však vytýkána přílišná spekulativnost jeho domněnek; silně prosazoval vliv dvou základních lidských pudů – thanatos (smrti) a eros (lásky), které se společnost pokouší potlačovat či ovládat, zvnitřnění sociálních norem vede k tomu, že jsou pudové impulzy odsunuty do nevědomí, odkud nadále ovlivňují chování a prožívání

-Freudův život:  Freud se narodil v Příboře na Moravě v rodině židovského obchodníka, ve Vídni Sigmund Freud vystudoval medicínu, potkává francouzského psychiatra Charcota, u nějž se mj. naučil používat hypnózu jako léčebnou metodu (později nahradil hypnózu psychoanalýzou – rozborem klientova nevědomí založeném na metodě volné asociace myšlenek či rozboru snů), Freudův duchovní vývoj v tomto ohledu výrazně ovlivnil jeho přítel Josef Breuer – spolu vydali knihu, v níž se říká, že původ řady neuróz spočívá v dramatických, dávno zapomenutých zážitcích, když se tyto zážitky přivedou zpět do nevědomí, člověk je znovu emocionálně prožije, pochopí a přijme, základní příčina nemoci i nemoc sama zmizí, v r. 1938 emigroval Sigmund Freud kvůli nástupu nacistů do Londýna, následujícího roku zemřel (od r. 1923 trpěl rakovinou) poté, co mu osobní lékař na jeho žádost dal injekci morfia

-Freud dělil lidskou mysl nejprve podle tzv. topografického modelu na tři základní vrstvy, jsou jimi àvědomí – čeho jsme si aktuálně vědomi; předvědomí – obsahy mysli, kterých si aktuálně vědomi nejsme, které si ale můžeme v případě potřeby vybavit; nevědomí – obsahy mysli, kterých si aktuálně vědomi nejsme a které si ani nejsme za aktuálních okolností schopni vybavit (potlačená pudová hnutí, nepřiznané tužby, traumatické zážitky); kromě tohoto členění je pro psychoanalýzu významné také pozdější strukturální model lidské psychiky

àid (ono) – reprezentuje neosobní pudy, funguje podle principu slasti (je nevědomé); ego (já) – reprezentuje zkušenosti jedince a jeho společenské role, funguje podle principu reality, tj. směřuje k udržení adaptace, přizpůsobení světu; mezi jeho funkce patří také odkládání pudových uspokojení a kontrola pudů pomocí obranných mechanismů (ego je vědomé či předvědomé); superego (nadjá) – reprezentuje osobní morálku, pojetí dobra a zla ideály (velká část je mimo vědomí)

-psychické konflikty a potíže vyvolává zejména střetávání iracionálních pudů a v podstatě stejně iracionální osobní morálky

-potlačení pud může sublimovat (nabýt duchovní, společensky přijatelnou povahu) a realizovat se jinak (například agresivita se může realizovat soutěživou snahou o kariéru apod.), pudy se také projevují ve spánku prostřednictvím snů, případně v bdění skrze tzv. chybné úkony (zapomenutí, přeřeknutí, omylem vykonaná činnost) nebo lehčími psychickými poruchami, tzv. neurózami

-známá je Freudova teorie psychosexuálního vývoje, podle ní prochází libido složitým vývojem, na kterém se podílí zrání i učení, během tohoto vývoje se postupně orientuje na různé erotogenní zóny, jejichž podrážděním vzniká vzrušení a pocit slasti

-základními etapami jsouàfáze orální (pozornost se soustředí na ústa, sání a kousání) – 0-1 rok; fáze anální (v ní se jedinec soustředí na získávání slasti z vyměšování a zadržování výkalů – 1-3 roky; fáze falická (jedinec se soustředí na oblast genitálií, nikoliv ovšem ve smyslu dospělé sexuální aktivity) – 3-6 let; fáze latence (v ní sexualita nehraje zásadní roli, dítě rozvíjí sociální kontakty v přátelství s osobami stejného pohlaví, ve sportu, škole apod.) – 6-12 let; fáze genitální (slast se opět soustředí na genitálie, tentokrát ovšem ve smyslu dospělé, k pohlavnímu styku a rozmnožování směřující sexuální aktivity) – od puberty dále

-během falické fáze prožívají chlapci tzv. oidipovský komplex, který spočívá v eroticky zabarvené náklonnosti vůči rodiči opačného pohlaví, což je provázeno žárlivosti a nevraživostí vůči rodiči téhož pohlaví. Oidipovský komplex normálně vyústí ve vytěsnění této; u dívek odpovídá tomuto komplexu podle Freuda komplex Elektřin

-při poruchách psychosexuálního vývoje může podle Freuda dojít k fixaci (zastavení) či regresi (návratu zpět) na některou z fází dětské sexuality, což má za následek buď vznik sexuální perverze, nebo – při silných obranných mechanismech – vznik neurózy, prvky dětské sexuality se nicméně objevují i u zdravých osob (uplatnění úst v sexuální předehře apod.)

-z jeho psychologie se vyvinula psychologie hlubinná/psychodynamická

-k psychodynamické psychologii řadíme ty psychologické směry, které jdou pod povrch vědomí a pokoušejí se analyzovat podvědomé či nevědomé aktivity psychického života, tyto hlubinné vrstvy přitom považují za jádro lidské psychiky, zatímco vědomí je pro ně mnohdy pouze vedlejším projevem

-zprvu vznikla na základě potřeb terapeutické praxe, ale postupně se rozrostla na obecnou koncepci lidské psychiky a duševního vývoje

-„slavní odpadlíci“:

-Alfred Adler – spolupracoval se Sigmundem Freudem, později nicméně založil vlastní psychologická směr, tzv. individuální psychologii, od Freuda se odlišoval např. tím, že kladl důraz na jiné základní motivy, zatímco podle zakladatele psychoanalýzy je nejdůležitější sexuální pud usilující o slast, podle Adlera jsou základní společenský cit (potřeba cítit, že někam patřím, že mám své místo ve společnosti) a touha po moci, tu Adler chápe jako snahu překonat pocity méněcennosti a stát se nadřazeným, pocity méněcennosti jsou podle Adlera úplně přirozené, protože všichni lidé jsou na začátku života malí a slabí, za určitých nepříznivých okolností, k nimž patří tělesné postižení nebo nevhodné praktiky rodičů (hýčkání, zanedbávání či stále vysmívání se všemu, co dítě udělá), normální pocit slabosti a bezmoci zesílí, což vede ke vzniku nepříjemného komplexu méněcennosti

-Carl Gustav Jung – švýcarský psychiatr Jung byl blízkým přítelem Sigmunda Freuda, později ale vypracoval vlastní koncepci, které dal název analytická psychologie, také Jung vycházel z existence nevědomí, ale jeho pojetí je dosti odlišné od Freudova, zaprvé jej chápe jako tvůrčí a inteligentní princip, svazující jedince s veškerým lidstvem, přírodou a celým vesmírem, dále je dělí na nevědomí osobní, které je povrchnější, obsahuje hlavně vytěsněné psychické zážitky nebo traumata, komplexu a nevědomí kolektivní, které je hlubší a je tvořeno především tzv. archetypy, což jsou vrozené vzorce představivosti a cítění, v soustředěné podobě je v nich zastoupena tisíciletá zkušenost lidstva s neustále se opakujícími klíčovými situacemi návratu, hledání, osvobození, boje, smrti či zrození, podle Junga existuje tolik archetypů, kolik je typických situací v životě

-následovníci hlubinné psychologie:

-Anna Freudová (jeho dcera) – přispěla k rozvoji psychoanalytické vývojové psychologie a psychoterapie dětí a rozvinula koncepci obranných mechanismů (identifikace s agresorem, altruistické chování)

–Donald Woods Winnicott – se zabýval vztahem matky a dítěte, podle Winnicotta není dítě na počátku života izolováno, nýbrž je součástí jednotky matka-dítě

-Michael Balint – teorie, že nemoc je volání o pomoc, lásku a náklonnost okolí

 

existenciální a humanistická psychologie

-50.léta přináší zkoumání chování zvířat v jejich přirozeném prostředí (dnes nazývána etologií) – zakladatel Konrad Lorenz → prokazuje se velký vliv instinktů v chování lidí

-60.léta 20.stol.přináší přelom ve vývojové psychologii (přispívají k pádu behaviorismu a pomáhají rozvíjet psychoanalýzu) a to díky Jeanu Piagetovi a jeho dílům, kde pojednává o tom, že  dětské poznávací procesy se vyvíjí ve stádiích, odpovídajících zcela určitým, navzájem jasně odlišitelným úrovním kognitivních (logických) operací

-již od počátku převládají metody kvantitativní (psychometrická měření) nad kvalitativními (H.Eysenck a R.Cattel se pokoušeli prosadit respekt ke zkoumanému jedinci – jeho osobnosti a jeho životnímu příběhu )

-humanistická psychologie vznikla jako reakce na příliš vědeckou psychologii – představiteli jsou Gordon Allport a Abraham Maslow → snaží se prosadit pohled na člověka, který má základ své reality hlavně ve svých ideálech, nejvyšších hodnotách, spiritualitě a ne v biologii (pyramida potřeb)

-spolu s existencionální se zabývají problematikou lidského bytí v jeho smyslu, otázkami lidského svědomí, hodnot, zodpovědnosti, osamělosti a intimity

-zaměřují se na specificky lidské vlastnosti a motivy, kterými se člověk liší od zvířat

-oproti psychoanalýze, vůči níž se kriticky vymezují, nepátrají po dřívějších určujících motivech aktuálního duševního stavu, ale zdůrazňují lidskou orientaci na budoucnost

-jedinec má však možnost volit mezi různými alternativami a cíli, za svá rozhodnutí tudíž nese odpovědnost

-hlavní metodou je zde fenomenologie, tj. introspektivní přezkoumávání vnitřní zkušenosti a jejího smyslu, psychoterapii chápou představitelé těchto směrů jako setkání s druhým člověkem, při němž se snaží vcítit do jeho „spolubytí“

–existenciální terapie, která navazuje na fenomenologickou a existenciální filozofii (S. Kierkegaarda nebo Martina Heideggera), se rozvíjela především v Evropě, důležitými tématy jsou zde smysl života, osamělost, úzkost, utrpení či strach ze smrti, terapeutickými odnožemi existenciální psychologie jsou daseinanalýze (= analýza existence, podobně jako psychoanalýza chce i daseinanalýza osvobodit člověka – rozuměla by tím stálou otevřenost lidských bytostí vůči možnostem jejich existence, Binswanger hovoří o třech modalitách světa – okolní svět, svět s blízkými a můj osobní) a logoterapie (= analýza duchovna, smyslu /tj. především smyslu života/ jejím zakladatelem byl Viktor Emil Frankl; být člověkem znamená být vždy zaměřen na někoho mimo sebe; tři kategorie hodnot, ke kterým se člověk může vztahovat, jsou to: hodnoty tvůrčí, týkají se plnění životních úkolů, hodnoty zážitkové, týkají se přijímání a prožívání světa; hodnoty postojové, týkají se toho, jak se člověk postaví ke svému nezaměnitelnému osudu)

-americká humanistická psychologie zdůrazňuje spíše pozitivní aspekty lidské existence včetně altruismu a lásky, zabývá se vrcholnými zážitky, seberealizací

–humanistická psychologie je především zaměřena na prožívající osobnost, lidé nejsou pouze objekty studia, je nutné je popsat a pochopit z hlediska jejich vlastního subjektivního pohledu na svět, nejdůležitější otázkou je pak „kdo jsem?“

-hlavními tématy výzkumu jsou volba člověka, kreativita a seberealizace, nejvyšší hodnota je důstojnost člověka

-Carl Rodgers – dospěl k názoru, že základní silou, která motivuje organismus člověka, je tendence k seberealizaci – tendence k uplatnění nebo realizaci všech možností organismu, je nesmírně důležité sebepojetí člověka (v jeho terminologii: jeho self), lidé se chtějí chovat způsobem, který je konsistentní s jejich sebeobrazem, kromě toho máme také ideální self (já): představu o tom, jací bychom chtěli být, čím blíže je ideální self reálnému, je člověk šťastnější

-mohou tedy vzniknout dva druhy nesouladu: jeden mezi self a zkušenostmi s realitou, druhý mezi reálným a ideálním self

 

kognitivní psychologie

-kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60. letech v USA a posléze zdomácněla také v Evropě, zakladatelé kognitivní psychologie zdůrazňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat subjektivní mentální události, vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o tom, proč se lidé chovají tak, jak se chovají

-klasická kognitivní psychologie považuje lidskou mysl za systém zpracování informací

-obnovený zájem o zkoumání mentálních, především poznávacích procesů vedl k tomu, že kognitivní psychologie na akademické půdě úspěšně nahradila behaviorismus

–George Armitage Miller – zjistil, jaká je kapacita krátkodobé paměti (5-9 položek), z výzkumů podle něj plyne, že obsah mysli je členěn do smysluplných informačních jednotek (anglicky „chunks“) /schopnost zapamatovat si údaj totiž závisí na tom, jak si informaci rozčleníme/

-podle něj je plán pro organismus totéž co pro počítač program, organismus testuje jednotlivé postupy a na základě vnitřní zpětné vazby z jednotlivých kroků vytváří složitější plány nebo-li strategie, chování je tedy řízeno plánem

-Jerome Seymour Bruner – potřeba sociálně hodnotného objektu, tím více se při vnímání prosazuje jako organizující faktor, podle Brunera (a dalších) je také hlavním krokem při formování pojmů kategorizace, jejíž podstatou je seskupování objektů, událostí a lidí do určitých tříd (skupin), tento mentální /myšlenkový/ akt má následující pozitivní důsledky, redukuje složitost okolního prostředí, nástroj identifikace objektů okolního světa (zvuk je identifikován jako „hrozivý zvuk“, například), vytvořením pojmové kategorie na základě určujících rysů se snižuje nutnost stálého učení (nemusíme se učit jíst každé jablko zvlášť), akt kategorizace usměrňuje naše aktivity (jestliže si myslíme, že tento člověk je „čestný“, budeme se k němu chovat takovým a takovým způsobem), kategorizace dále umožňuje uspořádat celé třídy událostí a nacházet mezi nimi souvislosti (děti se učí, že „zápalky“ jsou příčinou souboru událostí zvaných „požár“)

 

umělá inteligence

-na počátku výzkumu umělé inteligence stojí geniální britský matematik Alan M. Turing, který je pokládán za zakladatele vědy o počítačích

-v r. 1936 Turing na teoretické úrovni popsal matematické a logické algoritmy nezbytné pro konstrukci tzv. Turingova stroje (The Turing Machine), což byl první popis moderního počítače, za války dokázal rozluštit tajný německý kód Enigma

-navrhl také známý Turingův test, který by mohl rozhodnout, zda počítač dovede nebo nedovede myslet, při Turingově testu se v jedné místnosti nachází počítač naprogramovaný pro řešení určitého typu problémů, ve druhé místnosti je člověk znalý těchto problémů a ve třetí místnosti je porotce, který může s počítačem i znalcem komunikovat. Jestliže porotce nedovede z rozhovoru rozpoznat, kdo je počítač a kdo je člověk, pak počítač dokázal, že umí myslet

-psychologie dnes – je obrovsky dynamická, rychle se rozvíjející; má však několik impulzů, kudy se ubírá/odkud čerpá nové poznatky: výzkum počítačů, feministické hnutí, hledání smyslu lidské existence