Politické ideologie (politika a politické spektrum, liberalismus, konzervatismus, socialismus)

-politika úzce souvisí s výkonem moci, moc je schopnost ovlivňovat chování jiných lidí, týká se nejenom ovlivňování lidských rozhodnutí, ale také určování toho, co lidé považují za politické téma, za problém (v této souvislosti hrají kromě politiků roli také různé nátlakové organizace a média) nebo toho co si myslí (moc se může projevovat ideologickou indoktrinací, propagandou a působením na psychiku vůbec)

-mocenské působení může být založeno buď na použití síly nebo pohrůžce silou (hůl) nebo na úspěšném „handlování“, ze kterého mají prospěch obě strany (dohoda) anebo na navozování loajality a závaznosti (hubička)

–politická ideologie je jedním z nejběžnějších významů slova ideologie, původně s termínem ideologie přišel osvícenecký filosof Destutt de Tracy, tento pojem sloužil k označení idejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí, politiku a morálku, brzy však nabyl pejorativní význam, to když Napoleon Bonaparte začal teoretiky zastávající názory odtržené od praktických otázek nazývat ideology, další osobností, která se problematikou ideologie zabývala byl Karl Marx, ten ji chápal jako odlesk materiálních vztahů, který si uchovává zdání reality jen díky nedostatečnému pochopení skutečných poměrů, marxismus tudíž ideologie vysvětluje jako prostředek k legitimizaci daného společenského řádu a odmítá je jako idealistické a spekulativní

-politické ideologie pomáhají členit veřejnou debatu (tj. umožňují politikům a lidem, aby se zařadili na určitou stranu sporu) a reagovat na politické události (tj. zařazují jednotlivé politické události do širších souvislostí, ze kterých se jim dá lépe rozumět)

–politická doktrína – je systematický soubor principů a názorů na určitý konkrétní problém

 

Politické spektrum

-základní rozdělení na „pravici“ a „levici“ pochází z prvního zasedání Generálních stavů ve Francii v 18.st, kde roajalističtí aristokraté seděli vpravo od krále, příslušníci  třetího stavu, radikálové, zasedli vlevo

-dalším (výstižnějším schématem) je kruh, v jehož středu svírají pravý úhel dvě přímky s osami směřujícími ke dvěma odlišným pólům: pravice – levice a demokracie – diktatura ——základními rysy levicových politických stran a hnutí jsou obhajoba zájmů nižších a středních vrstev společnost, pro vládní programy levicových stran je typické rozsáhlé sociální zabezpečení  a vyšší míra státních zásahů do hospodářské oblasti, nejvýznamnější součástí evropské levice jsou sociálnědemokratické, socialistické a radikální strany a také strany zelených

-pro pravici je charakteristické zdůrazňování základních svobod jednotlivce a důraz na individualismus, zdůrazňování soukromého vlastnictví a svobodného podnikání, uznávání neviditelné ruky trhu, ve společenském životě spíše konzervativní postoje (důraz na tradice a zvyklosti), za pravicové se považuje mnoho odlišných politických stran, především strany konzervativní, křesťansko-demokratické, monarchistické, nacionalistické a liberální, jako krajně pravicové bývají označovány strany fašistické, základními myšlenkami jsou autorita, hierarchie, řád, povinnosti, tradice, reakce, nacionalismus

-středová politika je také někdy nazývána nepolitickou politikou, její zásady jsou jednou spíše levicové, podruhé pravicové, středové strany se nachází uprostřed politického spektra a mají tudíž vysoký koaliční potenciál

 

Liberalismus

-výraz liberální se používá od 14. století a v průběhu historie měl celou řadu různých významů – čím dál tím více spojován se svobodomyslností, rozvíjel se od 17. století v Anglii

-výraz liberalismus byl poprvé použit v roce 1812 ve Španělsku, od čtyřicátých let 19. století je již ve většině Evropy rozeznáván jako určitý soubor politických idejí

-typické rysy západní liberální demokracie jsou omezení státní moci a ochrana občanských práv, zástupci volení ve svobodných volbách,..

-liberální ideje první řadě odmítaly doktrínu o božském právu krále na vládu, místo absolutistické moci podporovaly konstituční a později zastupitelskou formu vlády, liberálové rovněž odmítali nespravedlnost celého feudálního společenského systému, v němž je postavení v sociální hierarchii určeno především narozením

-liberalismus může být v praktické politice obtížně prosazující se ideologií právě proto, že je naprosto dominantní ideologií průmyslového Západu

-mezi liberální myslitele patří např. John Locke, Adam Smith, Immanule Kant, Max Weber,..

 

základní ideje liberalismu

–individualismus – spíše jednotlivec než kolektiv, důraz na význam jednotlivce, dříve lidé daleko silněji vnímáni jako členové společenských skupin, rodiny, vesnice, společenské vrstvy, s nástupem kapitalismu je ovšem zdůrazňována mobilita (pohyblivost) lidí, vazby se stávají čím dál tím volnější, proto je člověk stále silněji chápán jako jednotlivec, morálně vzato mají všichni lidé stejnou hodnotu, s tímto motivem je spojena představa přirozených práv, moderní a liberální podobu této představě dali zejména John Locke a Thomas Jefferson (John Locke uvádí seznam tří základních práv: na život, svobodu a majetek, Jefferson vypouští majetek a jmenuje život, svoboda a usilování o štěstí)

–osobní svoboda – osobní svobodu bychom mohli prohlásit za sjednocující prvek různých směrů uvnitř liberalismu, pro počátky liberalismu bylo klíčové prosadit, aby si člověk mohl vybrat, kde bude žít, pro koho bude pracovat, co si koupí apod., nicméně si liberálové nemyslí, že by měli mít lidé absolutní svobodu a to proto, že absolutní svoboda jednoho by znamenala omezení svobody druhého, na druhou stranu liberálové mají sklon nepřijímat taková omezení osobní svobody, která mají za cíl zabránit jedinci, aby ubližoval sám sobě

-rozum – umí odhalit strukturu světa, jednotlivec umí dospívat k moudrým názorům, je nejlepším soudcem svých zájmů

–rovnost – podle liberálů je rovnost rovností příležitostí, každý jednotlivec by měl mít stejnou šanci stoupat nebo padat ve společenské hierarchii, nechtějí však absolutní rovnost, protože podle nich lidé nejsou rovní (mají různé schopnosti, různý talent)àliberálové věří v meritokracii, tj. vládu schopných, společnost, v níž jsou ekonomické a společenské nerovnosti distribuovány pouze na základě nerovné distribuce schopností, moderní liberalismus ovšem podporuje i určité sociální zabezpečení

-tolerance – záruka svobody jednotlivce, pluralita (kulturní,politická…) je pozitivní, podněcuje diskusi,kterou se ideje ověří

-konsens – autorita se má zakládat na konsensu – souhlasu, vláda se musí opírat o souhlas ovládanýchàupřednostňují zastupitelský princip

-konstitucionalismus – liberálové jsou si vědomi nebezpečí plynoucích z neomezené moci, vytvářejí tedy koncepci dělby moci a ústavních omezení vlády (vláda sama je ovládána zákony), Montesquieu – rozdělení státní moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní je klíčové proto, aby nedocházelo k despocii a potlačení lidské svobody

 

varianty liberalismu

–klasický liberalismus chce, aby vláda zasahovala do života občanů co nejméně, stát je nutné zlo, které nastoluje řád, ale vnucuje společnosti kolektivní vůli, omezuje odpovědnost jedince, jsou pro minimální stát – stát noční hlídač, který chrání pouze před zásahy spoluobčanů, důraz na důsledný individualismus – lidé egoisty sledujícími jen vlastní zájem, pevná víra v mechanismy volného trhu, ideálem kapitalismus laissez-faire

–moderní liberalismus věří, že by vláda měla být zodpovědná za jistou míru sociální péče, například by se měla starat o zdravotnictví, bytovou situaci, důchody nebo vzdělání, uznává, že takové státní zásahy ochrání jednotlivce před sociálními zly, odklon od laissez-faire(na základě myšlenek Keynese)

–neoliberalismus – rozpracoval Hayek, Friedman, pilíři jsou trh, jednotlivec a víra, že neregulovaný tržní kapitalismus zajistí prosperitu, touha posunout zpět „hranice“ státu – ten škrtí iniciativu, odrazuje od podnikání, víra v individuální odpovědnost a podnikání (ne v  pečovatelský stát, který plodí kulturu závislosti), spojeno s Thatcherovou, Reganem.

 

Konzervatismus

–konzervatismus od conservare – uchovávat – primárně uchovávat daný stav politické moci, jako výraz používaný pro označení určité politické ideologie používán poprvé na počátku 19. století, za zakladatele považován Edmund Burke

-ideologie konzervatismu vzrůstá z reakce na politické a ekonomické změny v mnoha ohledech spojené s Velkou francouzskou revolucí – během 19. století prošly evropské státy velkou proměnou způsobenou industrializací – proměnou podporovanou např. liberalismem – a proti těmto změnám, na obranu starého řádu vystupoval konzervatismus

-v Anglii konzervativci obhajovali řád, který už beztak prošel zásadní změnou při anglické revoluci v 17. století – což se týkalo především svržení absolutistické monarchie

-v kontinentální Evropě byli konzervativci mnohdy radikálnější a obhajovali absolutistický, autokratický režim

 

základní ideje konzervatismu

–tradice – konzervativci obecně mají sklon hájit zavedené instituce a zvyky, to bývá různě odůvodňováno, tradiční konzervativci mluvili o jejich božském původu (třeba božský původ královské moci), modernější tvrdí, že se v nich odráží akumulovaná moudrost věků – téměř darwinistické pojetí – mezi institucemi a zvyky přežijí jen ty nejživotaschopnější, tradice je navíc důležitá proto, že dává lidem pocit, že někam patří a že jim dává jejich identitu

–pragmatismus – věří ve zkušenosti, dějinám a pragmatismu (=jednání je třeba přizpůsobovat tomu, co funguje)

–lidská nedokonalost – tomu se dá rozumět mnoha způsoby – psychologicky – lidé závisí na určitých větších celcích, nejsou izolovaní, potřebují ke svému duševnímu životu náležet k rodině, komunitě, národu; morálně – nahlížejí na lidskou bytost dost skepticky, nemají např. pocit, že by zločin pocházel jen z nějakých sociálních podmínek, konzervativci často podporují tvrdé tresty, včetně trestu smrti; intelektuálně – nepoznatelnost světa, nedůvěra v intelektuály vytvořeným novotám pokoušejícím se změnit lidskou společnost „z vrchu“, z „pozice poznání“

–společnost jako organismus – lidé nejsou izolované atomy, ale hrají různé role a v této různosti tvoří teprve smysluplný celek – rodinu, národ (konzervativci mnohdy vystupují proti multikulturalismu, na obranu „národní identity“), stát – to vše konzervatismus hájí v jejich tradiční podobě, patří k tomu také ochrana církve a náboženství (odtud konzervativci zdůrazňují význam morálky a podporují „morální“ zákony, moc nepodporují legalizace měkkých drog, bojují proti potratům, proti legalizaci svazků homosexuálů,..)

–hierarchie – přirozená, navíc vzájemné závazky drží společnost pohromadě

-autorita – zatímco liberálové jsou velmi skeptičtí vůči moci člověka nad člověkem, u konzervativců to tak neplatí, konzervativci věří, že autorita je nutná a prospěšná, neboť každý člověk potřebuje vedení, podporu a jistotu o tom, kde stojí a co se od něj očekává, autorita zabraňuje pocitu vykořenění a sociálnímu chaosu, konzervativci odmítají rovnostářství a věří v hierarchii – musí být vůdci a následovníci, a jejich role se nemají prolínat, tradiční konzervativci také podporují silný stát

–majetek – konzervativci podporují soukromé vlastnictví a myslí si, že má pozitivní vliv na člověkaàpocit odpovědnosti, respekt k vlastnictví druhých

 

varianty konzervatismu

–paternalistický konzervatismus – tradiční, důraz na hierarchii, povinnosti, z ekonomického hlediska střední cesta mezi volným trhem a státním intervencionismem, průkopníkem tohoto proudu je zejména konzervativní myslitel Benjamin DisraeliàDisraeli – privilegovaní musí pochopit,že reforma shora je lepší, než revoluce zdola

-libertariánský konzervatismus – orientovaný na tržní ekonomiku (tradiční je pro ekonomiku smíšenou)

–Nová pravice – z moderní historie konzervatismu je třeba jmenovat jeho dva velké zastánce z 80. let 20. st. (období zjevného neúspěchu Keynesovské sociální politiky) jimi byli Ronald Reagan a Margarate Thatcherová – jsou označováni za novou pravici, tito konzervativci byli jiní než jejich předchůdci v 19. století, především pro svoji bezvýhradnou podporu ekonomickému liberalismu a volnému trhu (což nebyl názor tradičních konzervativců), čím ale patří ke konzervatismu je víra v řád, autoritu a disciplínu, jsou pro silný stát

Socialismus

-obsahuje řadu tradic, které se navzájem velice liší (významný je např. konflikt mezi sociální demokracií a komunismem)

-nejstarší známé použití výrazu „socialistický“ – v roce 1827 ve Velké Británii, socialistické ideje mají dlouhou historii (ta sahá až např. k představě společného vlastnictví a společných žen, kterou pro vládce své obce navrhuje Platón ve své Ústavě, nebo k Utopii Thomase Mora), ovšem socialismus jako rozpoznatelná politická ideologie se, podobně jako konzervatismus a liberalismus, ustavuje v průběhu 19. století v reakci na probíhající společenské a ekonomické změny

-socialismus 19. století byl ovlivněn tvrdými a často nelidskými podmínkami, v nichž žili a pracovali dělníci té doby, politika laissez-faire bez téměř jakékoliv regulace státem umožňovala velmi nízké mzdy, velmi dlouhou pracovní dobu (často až 12 hodin), dětskou práci apod., navíc nová dělnická třída byla dezorientovaná v městském prostředíàabsence jakýchkoliv sociálních mechanismů, které umožňovaly péči o chudé (většina dělníků pocházela z venkova, v němž fungovaly pevnější rodinné a sousedské vazby, nahrazené v době industrializace anonymitou a atomismem měst)

Reakce socialistů na tuto situaci byly různé: všechny se ovšem pokoušely o vytvoření představy společnosti, která by nebyla návratem k dřívějším poměrům a která by zároveň postrádala negativní rysy ranného kapitalismu.

-určité formy politického socialismu se výrazně prosadily téměř všude po světě s výjimkou Severní Ameriky (tj. USA)

-mezi první patřily koncepce utopických socialistů (známí jsou především Fourier a Owen), ti usilovali o vytvoření utopických komun založených na spolupráci a lásce, nikoliv na soutěžení a nenasytné touze po majetku (z realizací podobných komun je nejdůležitější příklad kibuců existujících od počátku 20. století až do současnosti v Izraeli)

 

základní ideje socialismu

–pospolitost (společenství) – vize lidských bytostí jako společenských tvorů, kteří jsou schopni překonat společenské a ekonomické problémy tím, že budou stavět na smyslu pro komunitu spíše než na individuálním úsilí, společenská realita, právě podporuje sobecké, agresivní, materialistické chování

–bratrství (spolupráce) – přirozeným vztahem člověka (jako společenského tvora) k člověku je spolupráce, ta má význam morální (neboť podporuje pozitivní vnímání druhých a pozitivní chování k druhým), ekonomický (socialisté věří, že zaměření na spolupráci povede k lepším ekonomickým výsledkům než liberální egoismus), lidé mohou být k výkonu motivováni i jinak než představou svého osobního materiálního prospěchu, lidi může motivovat i touha přispět ke společnému úspěchu, moderní sociální demokraté si ovšem nemyslí, že by bylo vhodné zcela zrušit tržní principy (a zbavit se tak egoistické motivace k výkonu), myslí si ale, že je vhodné podporovat mechanismy státu blahobytu a sociální péči o chudé

–sociální rovnost – socialistická idea rovnosti je odlišná od rovnosti liberální, zatímco liberálům jde o rovnost práv a příležitostí, socialismus prosazuje rovnost ekonomickou,  tím s souvisí, že socialisté odmítají tvrzení liberálů, podle něhož ekonomická nerovnost ve stávající kapitalistické společnosti odráží především rozdíly v talentu a píli, podle socialistů je naopak sociální nerovnost sama determinována sociálně – výhodami, které mají lidé v důsledku majetku či postavení svých rodičů, v jaké zemi se člověk narodí apod. (to neznamená, že by socialisté zastávali naivní názor, dle něhož jsou píle a schopnosti všech lidí stejné, jejich role při určování sociálního postavení jedince je ale podle nich menší než podle liberálů), když je nerovnost determinována sociálně, je možné se jí v jiném typu společnosti zbavit, myslí si někteří socialisté, odtud pak extrémní snahy o společenskou rovnost spojené s komunistickými režimy – viz. Mao, který za Kulturní revoluce šel tak daleko, že ve jménu rovnosti zakazoval i soutěživé sporty, sociální demokraté jsou i v tomto ohledu daleko umírněnější, snaží se spíše zkrotit kapitalismus, místo toho aby se jej snažili zničit, tak usilují o to, aby bylo bohatství distribuováno spravedlivěji (stát pak bere část bohatství bohatým a dává ji chudým)

–zdůrazňování potřeb –  Marxovým heslem je, že každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb

–společenská třída – socialisté zdůrazňují existenci jakési všechny lidi spojující lidskosti, ale kladou důraz i na důležitost příslušnosti člověka ke společenské třídě, spojují svoji vlastní politickou aktivitu se zájmy dělnické třídy, třída = skupina lidí spojená stejným ekonomickým postavením a mající proto podobnou sociální a pracovní zkušenost (podle klasického marxistického pojetí určuje příslušnost k třídě vlastnictví výrobních prostředků, moderní západní socialismus by kladl větší důraz na výši mzdy apod.), naproti tomu socialismus popírá význam národnostních vazeb pro život člověka – socialismus je internacionální, novodobý socialismus v důsledku klesající revolučnosti stále více ekonomicky spokojených dělníků opouští marxistický pohled na společnost jako celek charakterizovaný jedním radikálním rozdělením a třídním bojem, opouští také představu, podle níž by měla zaniknout sociální ekonomická stratifikace – místo toho chce pouze zmírňovat její negativní důsledky

–společné vlastnictví – socialisté, na rozdíl od liberálů i konzervativců, nejsou přáteli soukromého vlastnictví, zaprvé proto, že je podle nich nespravedlivě rozděleno, zadruhé proto, že podporuje chamtivost, komunismus se snažil o úplný zánik soukromého vlastnictví, v reálu prosazoval vlastnictví státní (což je v příkrém rozporu s Marxovým předpokladem, že komunismus povede k postupnému vymizení státu), na Západě bylo znárodňování socialisty daleko omezenější, pokud vůbec probíhalo, týkalo se jen určitého, velmi omezeného segmentu ekonomiky (energetický průmysl..)

 

varianty socialismu

–marxismus – Marx s Engelsem odmítli myšlenky utopických socialistů, jejich představa o sociální spravedlnosti spočívala ve vytvoření beztřídní společnosti za pomoci revoluce (myšlenka revoluce byla pro socialismus 19. století atraktivní kvůli skutečně špatné situaci dělníků, nemožnosti jiného přístupu k politické moci pro ně – teprve postupně docházelo k rozšiřování volebních práv a odstraňování majetkových omezení)

àhistorický materialismus – historický vývoj společnosti jde vysvětlit pomocí ekonomických a třídních faktorů, ekonomický systém podmiňuje politickou nadstavbu

àhnací silou dějinných proměn je dialektika – vzájemné působení protichůdných sil, zde antagonismus tříd

àodcizení – v kapitalismu se pracovní síla redukuje na zboží a práce se mění v odosobněnou činnost – dělníci se odcizují produktu své práce

ànadhodnota – kapitalisté ždímají z dělníků nadhodnotu tak, že jim platí méně, než kolik činí hodnota jejich práce (hodnota dle Marxe je vždy výsledkem vynaložené práce)

-Marx předpovídal, že revoluce vyústí v přechodné období, kdy bude zapotřebí státu -diktatury proletariátu, aby se zabránilo buržoazní kontrarevoluci, proletářský stát pak odumře a  bude beztřídní společnost

–komunismus – později podobu komunismu výrazně ovlivnil Lenin (důraz na roli strany jako avantgardy, která dokáže ideologicky vést, dělníci podle Lenina potřebují politické vedení, aby byli politicky aktivní, jinak buržoazně obluzovaný proletariát nevyužije svůj revoluční potenciál) a Stalin (masivní znárodňování, snaha o centrální plánování, násilné čistky a totalitní vláda par excellance)

–sociální demokracii (či prostě socialismus) – k zásadnímu rozkolu v rámci socialismu došlo na počátku 20. století (zejména po VŘSR v Rusku) začalo být zřejmé rozdělení na sociální demokracii zastávající evoluční cestu k socialismu a komunismem držícím se marxistické koncepce revoluce, sociální demokracie později prošla dalšími proměnami – místo zániku kapitalismu si za cíl položila jeho humanizaci pomocí výrazného přerozdělování bohatství, tj. pomocí prosazování koncepce státu známé jako welfare state (stát blahobytu či sociální stát), cílem už pro ně nebyla socialistická, nýbrž smíšená ekonomika kombinující tržní mechanismy s přerozdělováním a státní regulací trhu, cestou k ní měla být politická a sociální aktivita dělníků (odbory apod.), vzrůstající vzdělání,…, podobně i západoevropské komunistické strany přestaly během druhé poloviny 20. století (v důsledku odhalení stalinistických zločinů, celkem zjevného úspěchu západních společností či klesající revolučnosti dělníků Západu) prosazovat boj proti politickému pluralismu a revoluci