Filosofie klasického Řecka a Říma
- Tato doba – vytvořeny základy většiny filozofických oborů
- Zkoumání – problém člověka a jeho život ve svobodném státě
Sofisté
- = učitelé moudrosti, potulní učitelé, kříženci politiků a filosofů
- chtěli občany vychovat k politické uvědomělosti (aby získali základní encyklopedické vzdělání) a schopnost rétoriky, chtěli, aby se takto vychovali všichni – rozvíjeli člověka, bez ohledu na jeho původ
- za předávání znalostí brali za práci peníze
- procházeli různými kraji – všímali si, jak jednotlivé lidské vlastnosti jsou relativní (dobro, pravda, právo jsou relativní), vše kritizovali
- odložení spekulací o světě – soustředění na Nomoi (zákony lidské společnosti), bez hledu na pravdu si chtějí obhájit svůj názor
- nevytvořili žádnou školu
Prótagoras z Abdéry
- „Člověk je mírou všech věcí“ – pouze subjektivní pohled
- každá osoba vidí danou věc za různých okolností jinak (protikladné úsudky o něčem)
- pochybuje o subjektivním poznání – Má subjektivní poznání význam i pro někoho jiného než jen pro nás?
- agnostik (= ten kdo si myslí, že v lidských silách není možné poznat Boha; ale Bůh může existovat)
Sokrates (469 – 399 př. n. l.)
- žil v Athénách
- komunikací s lidmi dochází k poznání, vedl dialogy s lidmi z Athén
- kladl jim otázky, přiváděl je do rozporů s jejich původními tvrzeními
- metoda dialogu – porodní (jeho matka byla porodní bába)
- o jeho učení víme od jeho žáků Xenofóna a Platóna
- sám nenapsal žádné dílo – tvrdil, že je špatné, když člověk studuje moudrost z venku (z knih) – každý si dílo může vyložit po svém
- když s někým komunikujete, můžete na něj reagovat, můžete argumentovat
- na myšlenky dokáže přijít díky rozhovoru s člověkem – ty myšlenky se zrodí (Maiuetika)
- daimonion – vnitřní hlas (svědomí) říká, co je dobré nebo špatné; oslovuje nás, když se rozcházíme s vnitřním řádem světa
- vše je dáno přírodou – lidské zákony nejsou dokonalé, protože podléhají změně x přírodní zákony musíme nejprve pochopit
- vědění je ctnost – vědět co je spravedlivé, znamená být spravedlivý
- lidé chybují z nedostatku vědomostí, nesnaží se poznat pravdu
- nemá smysl zabývat se tím, z čeho vznikl svět, protože se to netýká základních problémů lidského života
- spojil mravní ctnost s věděním – tvrdil, že pokud člověk ví, co je dobro, stává se dobrým; kdo činí zlo, nedělá to z vlastní vůle
- Proces se Sokratovou smrtí – byl obviněn z toho, že kazí mládež, že si dělá legraci z vážených občanů – odsouzen k smrti, z vězení mohl odejít, ale stál si za svým – vypil bolehlav
- Výrok – Vím, že nic nevím
- Vychází z něho tři sokratovské školy – nejznámější je škola kynická (hlavní představitel Diogénes)
Platón (427 – 347 př. n. l.)
- žák Sokrata, vlastním jménem Aristoklés
- založil školu Akadémia, základem – rozhovor
- dochovalo se hodně spisů – „Obrana Sokrata“, sbírka dopisů a 35 dialogů
- spisy ve formě dialogů (často postava Sokrata) – Ústava: pojmy spravedlnost, státní zřízení, co je to dobro, ideální forma vlády, rozdělení obyvatel, Gorgias – je lepší bezpráví konat nebo ho snášet?. Faidón – co je to láska?, Symposion
- theória: duševní svět, můžeme tak označit sféru idejí – jediný skutečný, dokonalý svět (Theos = bůh, horao = vidět)
- za každou věcí kolem nás se skrývá skutečná podstata – IDEA
- reálné věci jsou pouze jejich jednotlivými exempláři, jsou pouze jejich obrazem
- ideje nevznikají, nezanikají, jsou věčné a neměnné
- ostatní věci jsou proměnlivé, pomíjivé, nedokonalé
- existence a poznatelnost věcí závisí na idejích – idea má na té věci jednak účast a jednak ji napodobuje
- ideje jsou hierarchicky uspořádány – čím obecnější, tím stojí výše (na vrcholu stojí idea dobra = idea jednoty)
- Demiurq (prvotní hybatel, stavitel, řemeslník) – vznik světa, svět je účelný harmonický, vznikl z rozumné příčiny
- duše je nesmrtelná společně s idejí, nejprve tráví svůj život ve světě idejí a pak vstupuje do pozemského těla – duše neobjevuje nic nového ale rozpomíná se na to (prostřednictvím smyslů), co už viděla v říši ideí (anamnesis)
- teorie reinkarnace – stehování duší
- duše – 3 principy: Rozum, Emoce a Vůle – podle toho 3 druhy vrstev ve společnosti – rozum je v sedle a ovládá své dva koně emoci a vůli
- vládce má být rozum, pracovníci emoce a ochránci vůle
- pokud fungují tak, jak mají, stávají se ctností, mravní korunou je spravedlnost, ta harmonizuje všechny
- jeho dílo inspiruje dodnes, má velký vliv na křesťanskou filozofii
Mýtus o jeskyni
- příběh o vězních v jeskyni – jsou otočeni zády ke vchodu a jsou připoutáni tak, že se mohou koukat pouze přímo před sebe. Vzadu za jejich zády plane oheň a je tam též nízká zídka, nad níž střídavě vystupují různé věci, figury – napodobeniny lidí, zvířat, předmětů atd. Zajatci na stěně před sebou vidí pouze stíny těchto napodobenin. Mají za to, že stíny, které pozorují, jsou cosi skutečně jsoucího. Vše se však mění, jakmile je jeden z vězňů donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Je oslepen a pociťuje bolest, a když pak vidí ony napodobeniny samy, a nikoli jen jejich stíny, nevěří, že jsou „skutečnější“ než stíny. nakonec poznává, že to je pravý původ vší jasnosti, a tedy i toho, co viděl v jeskyni. Těší se z poznání, současně však pociťuje soucit se „spoluvězni“, a proto se vrací zpět do jeskyně. Chce ostatním sdělit své poznání, ale ti se mu vysmějí – nemá žádné hmatatelné důkazy
- život v jeskyni přirovnává k pozemskému životu, který je pouze stínem ideálního světa
- snaží se přimět lidi k uvažování o životě, k poznání
Aristoteles(384 – 322 př. n. l.)
- vrchol starověké filozofie
- 20 let studoval na Platonově Akademii
- po smrti Platóna Akademii opouští
- působil jako vychovatel Alexandra Makedonského (Alexandr III. Veliký)
- po tom, co se Alexandr ujal vlády, se Aristoteles s Alexandrem rozumově rozešel a vrátil se do Athén, kde založil vlastní filosofickou školu (háj Lykeion – lyceum)
- žáci vedli disputace (jeden vyvrací názory druhého a naopak, umění obhajoby a argumentace)
- kritika idejí – když je idea obrazem věcí, je také její součástí? Jsou ideje roztříštěné do těch věcí? Jak má být stálá a neměnná idea součástí stále se měnící věci? Když zanikne věc, zanikne i ta idea? Vztah nadřazených a podřazených idejí
- podle Aristotela začíná poznání smyslem, citem, zkušeností (aistésis – z toho pak estetika), z jednotlivých smyslových vjemů poznáme věc – rozdíl od Platóna
- Metafyzika – zabývá se jsoucím jakožto jsoucím (otázkou být) – podle něj věda o počátcích světa (první filozofie)
- každá věc se skládá z látky (hýlé) a nabývá nějakou formu (morfé), látka je původně beztvará, když vzniká tak dostává formu = věc je složenina látky a formy
- látka = možnost uskutečnění věci (Dynamis), forma = uskutečnění možnost (Energia)
- pohyb (kinésis) = přechod od možnosti ke zkušenosti, prvotní hybatel (síla která uvedla statický svět do pohybu) = Theka
- metabolé – pohyb jako proměna, když se něco změní
- SPISY
- Spisy logické – organon (nástroj) – správné/nesprávné myšlenky
- Spisy fyzické –
- Spisy filozofické – metafyzika – zabývá se jsoucím jakožto jsoucím (otázkou být)
- Spisy etické
- Spisy sociální (Politika)
4 typy příčin:
- látková – (z jakého materiálu je vyrobena)
- tvarová – (rozhoduje o tom čím něco je)
- hybná – (dovednost něco udělat)
- účelová –
Helénismus (od konce 4. Století př.n.l – 529 n.l.)
- po Aristotelovi se rozpadá starověký filosofický řád, rozpadá se Polis – rozpad řeckého řádu
- musejí přicházet nové způsoby otázek a odpovědí
- v době Alexandra Makedonského, centrum řecké a římské vzdělanosti Alexandrie
- filozofie se zaměřuje na etiku a praktickou filozofii (rozvoj jednotlivých oborů)
- sbližování kultur – fascinace židovským myšlením a orientálními náb. Spekulacemi
Epikureismus
Epikuros ze Samu
- zajímá je tělesnost a těleso
- nejvyšší cíl života je usilování o Hédoné (slast), znamená to vyhýbání se strasti, cílem je blaženost, dosáhnout jí můžeme prostřednictvím ctnosti
- důraz na přátelství
- touha po smysluplném prožité života, nebojí se smrti
- ctnost je prostředek k dosažení slasti, u Platona je to nejvyšší cíl
- sensualismus – skutečné poznání je takové, kterého dosáhneme prostřednictvím smyslů
3 kroky k pravému poznání zaručují
- smyslová zkušenost
- Předobrazy – vzory v naší mysli
- cit – má dvě polohy
- slast – to po čem toužíme
- strast – to co nechceme
slasti : – přirozené – všechny co souvisí se zachováním života
-nepřirozené – také nutné, ale rychle se mohou proměnit v něco špatného (obžerství, špatná pověst, velké vlastnictví) , měly bychom se jim vyvarovat
4 druhy obav
- strach z Bohů – zbytečné, Bůh má větší starosti, než se o nás starat
- strach, že nedosáhneme štěstí – je ve slasti, v moudrosti je štěstí – lze dokázat
- strach z bolesti – intenzivní bolest netrvá dlouho
- strach ze smrti – když jsme tu my, není tu smrt, když tu nejsme, smrt tu není
- epikurova filozofie se moc neujala -> nedokázala odpovědět na tragický pocit života a utrpení
- opomenula také sociální vztahy
Stoicismus
- stoik – vyrovnaný a klidný člověk
- 3 období (raný, střední a pozdní)
- základní termín – tonos (vnitřní napětí člověka)
- čím silnější tonos, tím je člověk mocnější a svrchovanější, tím víc je člověk v klidu
- oproštěním od vášně dosáhnu stavu apatheia (stav blaženosti, poznání a pravdy, je netečný ke světu)
- život má být ve shodě s rozumem a přírodními zákony
- opakem epikurejcům (slast x stoikové mají ctnost), ale oba chtěli dobře žít
- ctnost = štěstí
- nerozdělují svět na duchovní a tělesný (jen na tělesný), ten se skládá z lásky
- etika – přísně racionální, při jednání máme potlačit city,
- důraz na rovnost všech lidí, proti otroctví
- Zénon z Kitia
- Féničan
- Navazuje na sofisty
- Stoikové – filozofie je jako ovocný sad (plody – etika, příroda fyzika)
- fyzika
- svět, Bůh, duše – vše je složeno z hmoty
- panteismus – bůh je vše prostupující, základem všeho
- člověk má žít ve shodě s tímto řádem, se svou přirozeností a rozumem
- musí se osvobodit od negativních vášní (pathé) – ty zapříčiňují nemoc duše
- osvobození, udravení = apatheia
- Bůh = pneuma (duch) – vším prostupuje
- Náhoda neexistuje – příroda ví, kam kráčí, vše má smysl – hybná síla
- fáze Stoiků
– k stavu blaženosti (vyrovnanosti) jsou potřeba zdraví a peníze
– vliv Říma
– nesouhlas s lhostejností
– 1. Místo – rodina, 2. Místo – můj osobní zájem
– přehodnocení Boha – 1. Zeus 2. Příroda 3. Osud
- fáze Stoiků
– zcela vliv Říma
– Seneca, Marcus Aurelius, Epiktétos- problémy se ženami – měly na ně vliv
–Epiktétos
– v mládí otrokem, později se začal věnovat filozofii
– rozdělení věcí – ty co mám ve své moci (názor, odpor)
– ty co nemám ve své moci (tělo, zdraví)
– nelze na ničem v životě lpět
– každý člověk má svou roli
Marcus Aurelius
- Římský císař
- Nevěrná žena, špatný syn – přesto je miluje
- Bez emocí a vášní
Skepticismus
- Nedůvěřivý, pochybující člověk
- „nic netvrdili, pouze se domnívali“ – Pyrhhón
Pyrhhón z Elliaby
- svět nelze poznat, podstata věcí je nám nepřístupná, nevíme jaká věc je a jak se jeví, nevíme jestli je věc pravdivá nebo ne – nutné zdržet se úsudku (epoché), lhostejnost (ataraxia)
- neexistují hodnoty člověka, kvůli kterým dávat ruku do ohně – nic nejde označit za zlé nebo dobré
- „netvrdím, že med je sladký – on se takový jeví.“
- O všem můžeme mít protichůdné názory
- Nedá se najít pevné kritérium, podle kterého bychom věci poznávali a hodnotili
Novoplatonismus
- Poslední velký filozofický systém starověku
Plotýnos
- Založil školu, kam chodili všichni
- Chtěl vytvořit město pro filozofii – Platonopolis
- snaží se vyrovnat s nezdary Platonovy filosofie, na vrcholu také stojí idea (dobro, bůh), v základu světa je božská síla – z ní vyvěrají další stupně bytí
- bytí má sestupnou povahu (emanace – vyzařování), panteismus = celý svět má božskou podstatu
- 3 osoby zformovaly inteligentní svět (poznatelný pouze rozumem, ne smysly)
- 1. Jedno (hen) – je všude
- 2. Intelekt
- 3. Duše – zformovala smyslový svět
- Trojice má hierarchii – jedno vytváří druhé, vyzařuje to další