Filosofie (filosofie přírody)

-odpoutání od mytického nazírání na přírodu, uvolnění myšlení, rozumové hledání obecně platné teorie, svět přestává být rejdištěm duchů a démonů, ale prostorem k pozorování, teogonie (původ světa vysvětlen z bohů) má být nahrazena kosmologií (logické vysvětlení světa)àzakládá se tu hledání nezměnitelných, nutných zákonů, přísné kauzality

-hledali jednotící princip, „co vládne“, arché (Tháles: voda, Anaximandros: apeiron – bezmezno, Anaximenés: vzduch)

-mnohost jevů je redukovatelná na jednoduché a podstatné

-svět je inteligibilní (pochopitelný rozumem, strukturovaný, uspořádaný, zákonitý)

elejská škola

-řeší se problém poznatelnosti světa na velice abstraktní a teoretické úrovni; problém sourodnosti nebo nesourodnosti celého všehomíra, světa, vesmíru; z dnešního hlediska problém stability, trvání věcí uvnitř proměnlivého systému, problém trvání systémů

-základními představiteli jsou Parmenidés a Zenón z Eleje

-determinismus – mezi všemi přírodními jevy existuje nutná souvislost založená na kauzalitě (příčinaànásledek)

Parmenidés (540 – 480 př. n. l.)

-dosti odlišný způsob myšlení, tentokrát jsou východiska logická, Parmenidés ukazuje, že mluvit o něčem, co není, je paradoxní a podle něj nesmyslné – jsoucno je a lze o něm říkat jenom to, že je (nikoliv třeba, že nebylo), nejsoucno není a není možné o něm říkat, že je, z toho plyne vyřazení vznikání a zanikání z filosofické řeči a z parmenidovského vidění světa – tradičně vysvětlováno takto „není-li prázdno, není možný pohyb“

-poněkud neobratný styl psaní, z něhož si komentátoři dělají legraci, v něčem je to ale způsobeno obsahem, neboť to, co se Parmenidés snaží popsat a uchopit není něco snadného, ba právě naopak, snaží se formulovat závěry, které v mnoha ohledech jdou za možnosti našeho jazyka

-myšlení a jsoucno jsou totéž (nemůžeme myslet „nic“)

-poznání vycházející ze smyslů je mylné

-důraz na proměnlivost světa, tedy v opozici k Parmenidovi, stál antický myslitel Hérakleitos, od nějž pochází známé výroky „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ a „Vše plyne“)

Zenón z Eleje (490 – 430 př.n.l.)

-následovník Parmenida

-jeho dílo spočívalo ve vytváření zvláštních, paradoxních filosofických hlavolamů (aporie) – argumentů dokazujících nesmyslnost běžně zastávaných názorů (např. že existuje mnohost nebo pohyb, což byla, podle tradice, Zenónova reakce na posměšky vysmívající se učení jeho učitele Parmenida)

-slavné jsou hlavně čtyři Zenónovy paradoxy týkající se nemožnosti pohybu, které se zachovaly u Aristotela (neexistuje pohyb, protože nikdy nedojdu do konce, protože nejdříve musím dojít do půlky a poté do další půlky,..), např.Achilles nikdy nedojde želvu (nejdříve musí doběhnout na místo, kde byla želva, když Achilles vybíhal a zase to samé,..)

atomismus

-představiteli tohoto antického myšlenkového směru jsou Leukippos a Démokritos, svým způsobem oponují elejské škole

-zakladatelem atomismu byl podle všeho Leukippos, není zřejmé, čím k vývoji atomismu přispěl Démokritos (zřejmě se ale obzvláště intenzivně zabýval teorií poznání a vůbec měl širší okruh zájmů)

-Leukippos možná vůbec neexistoval (to ale není příliš pravděpodobné a prameny, které to tvrdí, nejsou věrohodné), snad napsal několik knih

-Démokritos byl jedním z nejplodnějších autorů antiky vůbec

-tvrzení, že existuje neomezené množství atomů a existuje prázdno, je z hlediska atomistů čistě spekulativní, neboť atomy nemůžeme nijak vidět

-atomy jsou nedělitelné, pevné, plné jsoucna

-kromě toho atomismus ukazuje, že věci v prostoru nejsou nekonečně dělitelné

-atomy mají neomezené množství tvarů a existuje neomezené množství světů (které vznikají tak, že se na určitých místech vesmíru vydělí víry atomů, v nichž dojde ke vzájemnému přiřazení těch, které jsou podobné)

-atomy se neustále hýbou a jejich pohybem je dán jejich vzájemný kontakt (svět je tedy vysvětlen mechanisticky a nikoliv skrze nějaké sledování účelu)ànic se neděje jen tak, vše má svůj důvod

-duše je podle Démokrita stejně jako tělo složena z atomů – je tedy tělesná; dokonce i bohové jsou materiální, člověku podobné bytosti složené z atomů (podle všeho takových obzvláště jemných), nestvořili svět ani jej neřídí; ovšem dostávají se do kontaktů s lidmi a zajímají se o ně

-Empedoklés a Anaxagorás nebyli atomisté, ale také věřili, že svět je složen z nějakých prvků a složeniny jsou proměnlivé

Platón – pracoval podobně jako pythagorejci s tím, že svět je popsatelný matematicky, někdo ho vybudoval, dílo

Aristoteles – 4 příčiny (látková – z čeho, formální – tvar, působící – co to zapříčilo, účelová – k čemu), je pro něj důležitá právě ta účelová – všechny věci slouží k nějakému účelu (chtějí naplnit sama sebe)

-člověk je živočich, který má rozum a chce rozhýbat svůj rozum

-byl přesvědčen, že středem vesmíru je Země, vesmír je rozdělen na sublunární (po Měsíci) a supralunární (od Měsíce dále), pod Měsícem věci padají (pohyb po přímce; země, voda, vzduch, oheň) a nad Měsícem se věci točí (pohyb po kružnici)

židovství a křesťanství

-základní zprávou o vztahu křesťana ke světu je první kniha Genesis (Gn 1 – 2)

-příroda jako boží stvoření, naplánované boží prozřetelností, výraz velkosti a dobroty Boha, hierarchie stvoření (na vrcholu člověk jak „správce země“), zásah do této přírody je protivením se Boží vůli, hříchem

Renesance a novověk, mechanická filosofie přírody

-vzhledem k renesančnímu rozvoji zkoumání vesmírného prostoru (přesnější optické přístroje, dalekohled) a stále narůstajícím problémům skloubení teorií a pozorování musíme rozlišovat astrologii a astronomii

astrologie (hvězdopravectví)

-je magickou disciplínou hledající souvislosti mezi nebeskými a pozemskými jevy, vychází z teorie, že všechny věci ve vesmíru jsou ve vzájemném vztahu (kosmická sympatie; typický příklad magnetu)

 astronomie

-astronom (hvězdář) se snaží pozorovat a na základě pozorování předvídat pohyby nebeských těles, v některých ohledech vycházela astronomie z astrologických objevů, ale postupně se z ní stává specifická věda

-renesanční filosofie od Koperníka k Newtonovi (tzv. Kopernikánská revoluce, obrat) přechází od geocentrismu k heliocentrismu, od představy ohraničeného vesmíru k představě nekonečné homogenní prázdnoty

-prvním novodobým zastáncem heliocentrismu byl Mikuláš Koperník (1473 –1543) významný polský astronom, dílo: De revolutionibus orbium coelestium (O pohybech nebeských těles, 1543), veden snahou zjednodušit stávající ptolemaiovsko-aristotelskou soustavu, která velice komplikovaně vysvětlovala pohyb ostatních planet (jejich pohyb se ze země jeví jako nepravidelný, retrográdní (zpětný); planety se nazývaly bludné; slovo planeta je odvozeno z řeckého toulám se), heliocentrický systém by byl daleko úspornější, božsky harmonický àodbožštění, desakralizace Země: „Země je součástí nebe, je také nebeské těleso.“, změna statutu Země – odlišné hodnocení situace; „Země se pohybuje kolem své osy a jako ostatní planety se pohybuje kolem Slunce.“ (pohyb nebeských těles nevychází z vnějšku, ale z nich samých; pro křesťany problematický primát aktivity Slunceàpohanské kulty); vesmír ovšem nadále u Koperníka zůstává sférický, uzavřený, rozdělený na dvě zóny (sublunární a hyperlunární), planety se pohybují po kružnicích, systém je stále dost podobný tomu ptolemaiskému

Giordano Bruno (1548 –1600).

-odhalil filosofický význam Koperníka, dostal se do konfliktu s inkvizicí, protože vyjadřoval pochybnosti o dogmatu Trojice, celý život byl pronásledován a po osmi letech vězení byl upálen; „Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým já vás poslouchám“;

Brunovo líčení vesmíru je víc básnické než vědecky doložené (např. zaměňoval hvězdy a planety), přesto měl Bruno velký vliv na řadu novověkých myslitelů, např. Leibnize, Spinozu a Schellinga, zřejmě v jakémsi překonání strachu a nábožné bázně z prázdna a z nekonečna; „Vesmír je homogenní ve všech svých částech. Mezihvězdný prostor je prázdný.“

„Slunce je středem jen naší sluneční soustavy. Vesmír nemá žádný střed. Existuje velké množství světů podobných našemu.“; „Vesmír není stvořen, existuje věčně a nemůže zaniknout.“; „Pohyb světa je určen z vnitřku, ne ze vnějšku“ (vesmír nemá vnější hranice, Bůh není mimo svět, není to „vnější hybatel“, ale je celý v tomto světě); Bruno a jiní hermetičtí filosofové vytvořili universalistické pojetí vesmíru, Boha a člověka („vše je nějak ve všem“); empirické poznatky viděli jako součást prakticko-morálního konceptu světa, ale věda se z tohoto konceptu vydělí a půjde cestou opačnou – klasifikační, analytickou, oddělující, k tomu přispěl další vývoj filosofie i vědy

Johannes Kepler (1571 –1630)

-formuloval tři pohybové zákony, čímž upřesnil Koperníkovu heliocentrickou teorii: dráhy planet jsou elipsami, v jejichž společném ohnisku je Slunce, plochy opsané průvodičem planety za stejnou dobu jsou sobě rovny, čtverce oběžných dob planet jsou přímo úměrné třetím mocninám poloos dráhy

Galileo Galilei (1564 –1642)

-„Příroda je největší knihou, která je stále před našima očima otevřená. Nepochopí ji ti, co se nenaučí její řeč. Je napsaná jazykem matematickým a jejími písmeny jsou geometrické obrazce.“; naprosté oddělení náboženství od vědy (víru od rozumu); příroda je k dispozici člověku, není potřeba boží milosti a vykoupení, přírodní děje jsou měřitelné a přesně definovatelné, proto přírodověda začne být považována za základ bezchybného poznání a zaujme vůdčí místo ve vědách; deismus – bůh zůstává stvořitelem božího řádu (přírodních zákonů), ale po stvoření se stáhl mimo svět; Galileovy objevy ve prospěch heliocentrismu: fáze Venuše, Jupiterovy měsíce, existence slunečních skvrn, nesmírné rozměry vesmíru, Mléčná dráha je ve skutečnosti množství hvězd, Měsíc má členitý povrch

Isaac Newton (1643 – 1727)

-Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (1687), vzhledem k renesančním filosofům pozdější, nicméně finální rozbití představy konečného a hierarchicky uspořádaného vesmíru (zóny vesmíru, sublunární a hyperlunární sféry), všechny tělesa se řídí stejnými zákony, neexistuje rozdíl mezi pozemskou (jablko padající ze stromu) a nebeskou fyzikou (gravitační síly planet), mezi studiem nebeských těles a těles na Zemi i na Zemi má matematika a geometrie zásadní místo; vytváří předpoklad čistého determinismu; že příroda může být zkoumána zcela nezávisle na náboženských strukturách; dokonalé fungování vesmíru může být považováno podle Newtona za důkaz boží existence, inteligentního plánu, Bůh potřebný už jen k podepření problému počátku vesmíru, božský zásah je omezen na akt stvoření, (metafyzickým) předpokladem Newtonových teorií je existence absolutního (nekonečného) prostoru a (věčného) času, vesmír je systém bez konce a hranic, v němž nekonečný počet gravitačních sil navzájem vyvažuje a vytváří stabilní strukturu

 

Romantická filosofie přírody

-zajímavý vzestup vztahu k přírodě zaznamenává romantismus, tj. myšlenkový proud, který se vyvinul v Německu na přelomu XVIII. a XIX. století a šíří se do celé Evropy, kde vzniká celá řada národních variant, především řeší otázku vztahu ducha (lidského či božského rozumu) a hmoty (přírody)

-typickými tématy romantismu jsou: hledání absolutna, důraz na cit (v krajnosti jako sentimentalismus), iracionalitu, mysticismus a magii, zájem o pozměněné stavy vědomí (spánek, fantazie, halucinace) – překonávání hranic, rehabilitace víry a vlna zájmu o všechna náboženství; vzkříšení předvědeckých učení o duši světa, ekvivalence mezi mikrokosmem a makrokosmem, láska k historii, zájem o exotiku, primitivní způsob života, rozkvět fantastické literatury a pohádky, titanismus: vzpoura proti omezenosti světa, člověk bojující za své ideály, sebelítostivost, přikládání významu osobní tvořivosti, intuitivní tvorba

 

„naturfilosofie“

-staví se proti karteziánskému dualismu (rozdvojení mysli a těla podle René Descartesa) a mechanicismus XVIII. století, podle romantických filosofů je příroda nerozdělitelnou jednotou hmoty a ducha, má vlastní schopnost se formovat, sebeutvářet, v přírodě i v duchovním světě pracuje jediná a táž síla (zde navazují na karteziánskou kritiku od Benedikta Spinozy (1632 – 1677): svět má jen jednu jedinou podstatuàbůh čili příroda, deus sive natura), systém naší mysli je shodný se systémem přírody, základním prvkem není mechanismus ale organismus: organismus je samohybný, soběstačný, aktivní, vzrušivý, reproduktivní, citlivý, sám sobě je příčinou i následkem (Kant), nelze jej vysvětlit mechanisticky, všechny projevy sil a energií (magnetická, elektrická, tepelná, chemická) jsou projevem jen jedné síly přírody, příroda není statická, je plná síly, která ji žene ve vývoji, v přírodě probíhají vždy protilehlé procesy (např. individualizace, která zvyšuje vitalitu organismu, a universalizace, která vede ke smrti a k absolutnu)

Johann Gottlieb Fichte (1762 – 1814)

-dílo: Pojem vzdělance, Základy veškerého vědosloví

Wilhelm Joseph Schelling (1775 – 1854)

-dílo: Ideje k filosofii přírody, O duši světa, Filosofické umění, Systém transcendentálního idealismu, Filosofická zkoumání o podstatě lidské svobody, navazuje na I. Kanta (a jeho dílo Metafyzické základy přírodní vědy) a J. G. Fichta, Schelling byl také zaujat pokusy s galvanickým článkem, které odhalovaly „živočišnou elektřinu“ (Luigi Galvani) a později, když se odhalilo, že to není síla vázaná jen na živočichy, i sílu celého universa; celý vesmír má vlastní duši, hmota v sobě obsahuje něco absolutního a božského, něco, co ji pudí k tomu, aby vytvářela stále komplikovanější formy organizace, a aby se ve svých nejvyšších stádiích stalá tím, co běžně nazýváme duchem, příroda se neustále zduchovňuje

Johann Wolfgang von Goethe (1749 – 1832)

-dílo: Metamorfóza rostlin; všechny části rostliny se vyvíjí metamorfózou základní části rostliny, kterou je podle Goetha list, dnešní reálné rostliny se vyvinuly z teoreticky předpokládatelné pra-rostliny (die Urpflanze)

 

Pojetí přírody dnes

kosmologie

-spojena s Albertem Einsteinem a neexistencí absolutního času (teorie relativity a čtyřrozměrný časoprostor

-také Teorie velkého třeskuàvesmír je starý 13,7 miliardy let a pochází z původní singulatury

Edwin Hubble (1889-1953)

-pozorováním prokázal mnohost galaxií a rozpínavost vesmíru (1929)àpřímá úměrnost mezi rychlostí vzdalování galaxií a jejich vzdáleností od Země)

 

povaha hmoty

-kvantová fyzika (Werner Heisenberg, Niels Bohr) a podvojnost hmoty a energieàtentýž mikrofyzikální objekt je jednou nazírán jako prostorově přesně lokalizovatelný (oddělená částice) a jindy jako prostorově přesně nelokalizovatelná hmota (v některých interpretacích zároveň přináší zpochybnění samotného pojmu objektivní skutečnosti, záleží na pozorovateli)

 

evoluce člověka

Charles Darwin (1809-1882)

-jeho teorie není nová myšlenkou vývoje druhů, ale nalezením a empirickým doložením základní zákonitosti tohoto vývoje

-geologie a paleontologie jsou důležité pro dokázání evolut teorie

àrozmanité druhy vznikly ze stejného předka – nahodilé mutace, přirozený výběr, vliv klimatických podmínek,..;druhy se stále mění, není žádný cíl vývoje