Filosofie (pojem filosofie, přehled dějin filosofie,základní období a myslitelé)

-vyprávění o skupinové historii má také mýtické rysy (ospravedlňujeme tak porážku/ vítězství, posvěcujeme přátele, démonizujeme nepřátele,…)

-v čem je tedy dnešní mýtus jiný než dříve?àdnes máme jen (mediálně zprostředkované) zlomky mýtů (dříve celistvé mytologie), dnes se v jednom společenství střetává víc zlomků více mýtů, náležících více mytologiím (dříve jedno společenství zastávalo právě 1 soubor mýtů), dnes jsou povrchnější, s menší „trvanlivostí“ (dříve měly hloubku, vyjadřovaly větší moudrost), dnes se pojetí posvátna značně liší, charakteristické pro většinu je uznávání hyperreality, s tím souvisí, že hrdinové a padouši jsou pro nás ti, kteří často vystupují v médiích (Paroubek, klasický ostřílený padouchJ)

–filosofie – z řečtiny- láska k moudrosti, zabývá se zkoumáním skutečnosti světa, lidské existence a případně i toho, co nás přesahuje, je to touha po poznání, porozumět světu, neomezuje se na speciální oblast či určitou metodologii, ptá se a snaží se najít odpovědi (různé definice se liší), překrývá se s vědou, mýtem, náboženstvím, ale i s každodenním myšlením, s vědou je spřízněna v umění racionální argumentace, s mýty/náboženstvím je spjata ve snaze uchopení celku a hledáni smyslu lidské existence či etických norem

–věda – je dalším pilířem, který se snaží o výklad světa, logos – z řečtiny – sběr, slovo, důvod, rozum, ale také zdůvodněná řečàfilosofie i věda se o to opírají: argumentují, odůvodňují své výroky

-hranice mezi vědou a filosofií byla zejména ve starověku a středověku rozostřena, hlavně proto, že se tehdy věda neopírala vždy o pozorování a experimenty, ale o rozumové myšlení

-dnešní hranice se také trochu zamlžuje, zejména proto, že psychologové, sociologové, politologové se opírají o mnoho metod, které neodpovídají metodologickému ideálu přírodních věd 19.stol. (neomezují se jen na čísla a objektivně sledovatelná fakta)

 

Přehled dějin filosofie

filosofie v antice

-předsokratovská filosofie

àMilétská škola – hledání pralátky (arché), z níž povstal svět

-Thalés z Milétu (6.st.př.n.l.) – 1.filosof- matematik, jehož jméno známe; za pralátku považoval vodu

-Anaximandros (6.st.př.n.l.) – považován za zakladatele filosofie jako samostatné vědy; původním principem světa a příčinou bytí je apeiron – neurčité a neomezené, z něhož se vyděluje studené, teplé, suché, vlhké

-Anaximenés (6.st.př.n.l.) – pralátka je vzduch (ovšem i jako oživovací dech)

àPýthagoras (6.st.př.n.l.) – proti neomezené pralátce všeho hledal prazákon, který považuje jako určitost, vyjádřitelnou číselnými výrazy, rozvíjel astronomii, duše po smrti přechází do těl lidí nebo zvířat (nezabíjet nic živé!)

àElejská škola – Xenofanés – založil filosofickou školu, která vycházela hlavně z kritiky bohů, jež mají příliš lidských vlastností a nejsou hodni pojmenování bůh (lidé o bozích přeci nemohou nic vědět)

-Parmenidés (5.st.př.n.l.) – podstata všeho je neproměnlivá, zdůrazňuje sílu rozumového poznání

-Zenón z Eleje (4.st.př.n.l.) – vyvinul důkazy, které vedly k položení základů řecké dialektiky; slabina je ta, že jen v naší mysli dělíme čas na momenty, kdežto ve skutečnosti vše plyne

àHérakleitos z Efezu (5.st.př.n.l.) – podstatou všeho je střetávání protikladných jevů; pralátkou je proměnlivý oheň, „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“, pantha rei – vše plyne, nic netrvá

àAtomisté – pralátkou je atom a s ním existuje prázdno, kde se atomy pohybují

-Démokritos (4.st.př.n.l.) – rozmanitost světa vyplývá z řádu, podle něhož jsou uspořádány nedělitelné částečky (atomy)

-Leukippos –„Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti.“

àEmpedoklés (5.st.př.n.l.) – vše se skládá ze 4 prvků: země, oheň, voda, vzduch; tyto prvky spojuje jedna síla (láska), a rozděluje je svár (nenávist), prvky nevznikají a nezanikají; pouze se spojují a zanikají

àAnaxagorás (5.st.př.n.l.) – pralátky jsou pro něj semena a zárodky; dříve to vše bylo spojeno (panspermia), rozloučil je rozum a duch (nús)

àSofisté – zahájili obrat k člověku, nezabývali se přírodní filosofií, nýbrž politickými, morálními a právními problémy, byli skeptičtí vůči smyslovému poznání, soustředili se na techniky přesvědčování druhých pomocí umění osobního rozhovoru (dialektika) a řečnictví (rétorika), používali tzv.sofistické důkazy (argumentační postupy, které sice nejsou logicky korektní, ale druzí se jimi mohou dát přesvědčit; dále viz.otázka 21.)

-Gorgiás z Leontin (4.st.př.n.l.) – všechno poznání je relativní, mocným nástrojem, který může vytvářet skutečnost, je lidská řeč; vzorový skeptik, zastával názor, že člověk nemusí znát téma problému, když umí argumentovat

-Prótagorás z Abdéry (5.st.př.n.l.) – člověk je měrou všech věcí; pravda je jen relativní, tedy ani ne objektivní, jako spíše subjektivní

 

-filosofie klasického období

àSokrates (469-399př.Kr.) – navazoval na myšlení sofistů, jeho metodou byl rozhovor s druhými, soustředil se na morální a politické otázky, hledal pravdu a objektivní kritérium souzení a hodnocení (nebral za to peníze), stále tvrdohlavě tvrdil „Vím, že nic nevím.“, upozorňoval na nedostatečnost lidského vědění, nic nenapsal, jen si tak chodil po Athénách a vybízel ostatní k rozhovoru, ve kterých kladl obecné otázky a odpovědi vyvracel a oponenty tak dohnal k protiřečení si, obviněn z bezbožnosti (tvrdil totiž, že ho božský hlas – daimonion – varuje) a z kažení mládeže, musel vypít bolehlav; cílem života je usilovat o ctnost; páchat zlo je horší než ho trpět (tím, že jednáš nespravedlivě, škodíš své duši, což má horší dopad); etický intelektualismus – byl přesvědčen o tom, že to, co považujeme za vědění, je dostatečnou příčinou našeho jednání, že nikdo vědomě nekoná to, co považuje za špatné

àPlatón (427-347př.Kr.) – žák Sokrata, založil Akadémii – škola, kde se vyučovala filosofie, ovlivnilo ho: sokratovský důraz na duši, ctnost a péči o obě, sokratovský důraz na umění rozhovoru, Pythagorův důraz na matematiku a jeho koncept o nesmrtelnosti a převtělování duše, parmenidovský důraz na logiku a neměnnost; 2 důležité teorie – teorie o idejích – věci existují jen zdánlivě, poznání je subjektivní, skutečně existují jen ideje (věcná neměnná jsoucna, která poznáváme svým rozumem), ideje jsou kritéria pro spravedlivé a dobré, teorie nesmrtelnosti duše – dokazuje nesmrtelnost duše; Platónův dualismus – duše a tělo jsou v podstatě odlišné věci, propojené za života, po smrti rozdělené (àdušeàtresty a odměny), „Tělo (je) hrobem (duše)!“; Platónovo podobenství o jeskyni

àAristoteles (384-322př.Kr.) – založil vlastná školu Lykeion, základem vědění je logika – nauka o správném myšlení, vše v přírodě sleduje určitý účel, Aristotelova přírodověda je teleologická, existují 4 živly + 5. (étér), každá věc v přírodě se skládá za 2 složek- z látky a formy (duše je tvarem těla, tělo je látkou duše), každá substance (podstata) má určité substancionální vlastnosti (vlastnosti, bez kterých by nebyla, co je), Bůh je jednotná a jen duševní substance; nehýbe se, ale je prvotním hybatelem

 

-helénistická filosofie

àSkepticismus – smysly nás klamou, zdržujeme se soudu, nic není skutečné

-Pyrrhón (3.st.př.n.l.) – zdržení se soudu, radši by se nechal zajet autem, než aby uvěřil, že auto doopravdy je

àEpikureismus – vše je složeno z atomů; cílem existence je slast, nejvyšší slastí je stav uspokojení či nasycení, krátkodobé slasti nejsou samotným cílem; je třeba umět být spokojený s tím, co máme k dispozici, být klidný a vyrovnaný; čtyřlék filosofických pravd: slast není těžké získat; bolest lze vydržet; není třeba se bát smrti ani posmrtných trestů

-Epikúros (3.st.př.n.l.)

àKynismus – soustředí se na praktický život, zakladatel Díogenés ze Sinopy – vše dělá veřejně (uspokojuje se i jí); lhostejnost k uznávaným hodnotám a společenským normám; snaží se o co největší svobodu

àStoicismus – dělí se na 3 části: logika, fyzika, etikaà všechny spolu organicky souvisí, tvoří jediný celek; svět má rozumovou strukturu, řád přírody je totožný s bohem, tento svět je nejlepším možným, dění ve světě je předem určené; cílem života je ctnost, což je jediné dobro; žít v souladu s přírodou

-Zenón z Kitia (3.st.př.n.l.) – stoicismus, rozumný svět a racionalistická etika

 

filosofie ve středověku

-křesťanská filosofie

àPatristika – učení otců církve; představitel Aurelius Augustinus (354 – 430 n.l.); zlo je jen chybění dobra, neexistuje; svoboda spočívá ve shodě lidské vůle s boží vůlí; Bůh předurčuje naše činy jako svobodné, tedy člověk se vždy svobodně rozhoduje; lidská duše je trojjediná (rozum, vůle, paměť)

àScholastika – usilovala o shodu se zjevenou pravdou Bible a s autoritou církevních otců, oceňovala Aristotela, nepoužívala empirických metod, ale spekulace a dedukce
–spor o univerzálie – realisté (obecné pojmy jsou skutečné a původní, z nich se vytvořily ostatní věci) VS nominalisté (obecné pojmy jsou jména, skutečné jsou jednotliviny)

-Anselm z Canterbury (1033-1109) – snažil se podpořit víru rozumovými konstrukcemi; zastánce krajního realismu

–Tomáš Akvinský (1224/6-1274) – rozum a víra, 5 důkazů Boží existence (Bůh=hybatel; Bůh=1.příčina; Bůh je sám sebou nutný; Bůh jako důkaz stupně bytí; vše směřuje k cíli, který určuje Bůh), víru a rozum chápal  jako 2 oprávněné způsoby poznání

 

filosofie od renesance do konce 18.stol.

–renesance (centrum pozornosti se stává člověk, klade se důraz na vzdělání)

àNiccoló Machiavelli (1469-1527) – dával rady vladařům, aby zabránili vzpourám; úspěšný politik musí někdy odmítnout nějaké ctnosti, „Účel světí prostředky.“

àThomas More (1478-1535) – Sluneční stát – ukazuje utopismus, uvažování o ideálním systému, kde je totalitní stát, který ovládá vše

 

-kontinentální myšlení 17.a 18.století (tradice racionalismu)

àRené Descartes (1596-1650) – racionalismus – je možné pochybovat úplně o všem, „Myslím, tedy jsem.“ ànemohu zpochybnit, že myslím, existují i obsahy mé mysliàideje a Bůh (nekonečná substance), ta ale, jelikož je dokonalejší než já sám, nemohla vzniknout ze mne, proto existuje něco mimo mne, co je příčinou této ideje nekonečné substance, takovou příčinou může být ale jedině Bůh, Bůh je dokonalý a pravdivý, neklamal by mě, proto existuje i vnější svět (včetně mého těla) a pravdivé jsou ty vlastnosti, které poznáme jasně a zřetelně: rozlehlost, pohyb a klid; věc rozlehlá je vedle myslící duše 2.stvořenou substanci, má duše je nesmrtelná; dualistické pojetí světa i člověka – 2 druhy substancí (věc myslícíàmyšlení, věc rozlehláà rozlehlost)àkomunikují spolu skrze šišinku; pojetí těla – mechanismus, složitý stroj

àBaruch Spinoza (1632-1677) – etika vychází ze základních definic, z nichž pak odvozujeme pojetí Boha a přírody, lidské mysli, vášní a moci, které nad námi vášně mají, a nakonec rozumu, svobody a blaženého podílu na nesmrtelnosti Boha, kterého jsme prý schopni dosáhnout a který je jedinou substancí; lidská mysli je věčná

àGottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) – základními jednotkami jsou tzv.monády, jednotky oduševnělé energie, z monád je složeno vše, včetně mne samotného, tyto monády spolu vůbec nekomunikují, ale jsou předem sladěny Bohem do tzv. předzjednané harmonie; tento svět není zcela dobrý, ale je nejlepší možný

 

-anglosaské myšlení 17.a 18.století (tradice empirismu)

àFrancis Bacon (1561-1626) – cílem lidského poznání je ovládnutí přírody člověkem, ovládnutí přírody vědou, která bude vždy již vědotechnikou, pak povede k radikálnímu zlepšení lidského života, správné je vrátit se ke zkušenosti, založit své vědění na indukci a experimentech, filosofie je sebekritikou rozumu; charakteristik omyly („idoly“): idol rodu – omyl vlastní všem lidem, idol jeskyně – omyl charakteristický pro daného jedince; idol trhu – omyl plynoucí z užívání jazyka,

idol divadla – omyly plynoucí z velkého divadla dosavadní tradice lidského myšlení

àJohn Locke (1632-1700) – neexistují žádné vrozené ideje, poznatky, které by člověk měl již před narozením, mysl při příchodu na svět je tabula rasa – nepopsaná deska; základem pravdivého poznání jsou jednotlivé smyslové počitky tzv. primárních kvalit (tvar, pevnost, počet, klid a pohyb těles); sekundárních kvalit (barva, chuť, vůně, teplota,…subjektivní!), skládáním počitků jednotlivých kvalit vzniká v mysli celistvý obraz světa a pravdivé je na něm to, co lze verifikovat (ověřit) obsahem jednotlivých počitků, podle toho můžeme říct, že existuje vnější svět (lépe- substance vnějšího světa)

àGeorge Berkeley (1685-1753) – odmítnul primární a sekundární kvality, u žádného vjemu si nemůžeme být jisti, zda mu ve světě mimo nás něco odpovídá, „Být znamená být vnímán.“, vše, co existuje, je nám dáno jen jako fenomén našeho vědomí, je slunce, které si já představím, a to druhé slunce, které si nedokážu představit já sám, ale představuje mi ho Bůh, Bůh jako jediný může zajistit, aby se lidé spolu se svými idejemi shodovali; nestranný a neměnný Bůh dává všem lidem stejnou ideu slunce, plynou z toho stálosti, kterým říkáme přírodní zákony (tyto zákonitosti musíme odvozovat ze své zkušenosti); vystupuje proti ateismu a skepticismu

àDavid Hume (1711-1776) – můžeme si být jisti přítomným obsahem své zkušenosti (tím, co právě vnímáme) a tvrzením matematiky či logiky; vše ostatní je nejisté, vědecké poznání světa je induktivní (získané zobecněním jednotlivých zkušeností) a nárokuje si všeobecnou platnost, ale indukce světa nemůže být zcela platná, i kdybych viděl milion bílých labutí, nezaručuje mi to, že všechny labutě jsou bílé, základním poznání je přijetí, že žijeme ve světě pravděpodobností, ne jistot

-francouzské osvícenství

-osvícenství prosazuje svobodu a rozum a vystupují proti dogmatickému náboženství a absolutistickému režimu; deismus, ateismus

àMarkýz de Sade – osvícenský individualismus, neomezený hédonismus

àJean Jacques Rousseau (1712-1778) – odmítá soukromé vlastnictví, je proti nerovnosti, všichni bychom měli žít v klidu a míru a děti nechat vyrůstat na louce

 

-německé osvícenství

àImmanuel Kant (1724-1804) – v mládí racionalista, chce dokázat možnost lidské svobody, rozlišuje tzv. věci o sobě (skutečností nezávislé na našem poznání) a svět jevů, zákony světa platí apriory, zkušenost vždy již podmiňují, domníval se, že lidské jednání by mělo být určováno naším rozumem, pokoušel se najít morální zákon (ve mně a hvězdné nebe nade mnou…); kategorický imperativ – „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla kdykoli současně platit jako princip všeobecného zákona.“+přiznat druhým stejná práva a nevyužívat je jako prostředek; pokusil se vyvrátit Boha, zjistil, že to nejde, tak v něj věřil

 

filosofie 19.stol.

àGeorg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) – subjektem dějin je rozum, cílem dějin je sebepoznání rozumu; systémové schéma – na počátku existoval rozum v podobě abstraktního plánu, neměnných zákonů logiky, aby se rozum uskutečnil a poznal, musel projít složitým vývojem, který zahrnoval také jeho vlastní negaci: „Přerod rozumu v ne-rozum nevědomé přírody, v „jinobytí“.“; protiklad mezi rozumem a ne-rozumem přírody je podle Hegela překonáván v lidském životě (zároveň přírodním a rozumovém), v životě „ducha“, život ducha obsahuje opět tři složky či fáze (subjektivní duch je duchem individuálního já, prvním sebeuvědoměním rozumu, proti individuálnímu já se klade společenský život, život objektivního ducha, život lidských institucí a lidské historie, protiklad mezi subjektivním a objektivním duchem je pak překonávám v dějinách lidské kultury, „v absolutním duchu“, díky němuž se duch smiřuje sám sebou), poprvé je protiklad subjektivního a objektivního překonán v umění, děje se tak ovšem pouze smyslově, v náboženství je překonání tohoto protikladu vyjádřeno v představě a ve filosofie je nakonec soulad a sebeuvědomění ducha dovedeno do čisté, pojmové podoby: duch dospěl úplně k sobě samému; základní zákonitostí Hegelovy filosofie je zákoník dialektiky: překonávání protikladů v nových vyšších syntézách (protiklad mezi subjektivním životem jedince a objektivní společnosti), základem dialektiky je teorie vztahu jazyka a skutečnosti (jedno slovo může více významů), vyhlašuje, že jsme došli na konec dějin

àLudwig Feuerbach (1804-1872) – snaží se překonat protiklad mezi JÁ a TY ve společenství, vysvětluje vznik náboženství jako egoistickou touhu člověka po blaženosti

àKarl Marx (1818-1872) – náboženství je negativním jevem, snaha dosažení komunismu, kde jsou překonány všechny protiklady, dělba práce, vytváří materialistické pojetí dějinyàmusí být zrušeno soukromé vlastnictví

àAuguste Comte (1798-1857) – založil pozitivismus a sociologii

àJeremy Bentham (1748-1832) – stoupenec utilitarismu, kde kritérium pro rozhodování je kolik rozhodnutí přinese slasti, podporuje demokracii

àJohn Stuart Mill (1802-1873) – obhájce svobody, práva žen v politice, přetváření základů utilitarismu (duševní štěstí nadřazeno tělesnému)

àArthur Schopenhauer (1788-1860) – vláda vůle přináší utrpení, řešením je askeze

àFriedrich Nietzsche (1844-1900) – vychází z myšlenky vůle k moci jako obecného principu bytí, vytváří nadčlověka, který prosazuje svou vůli, mravnost a rozumovost, k dosažení cíle stát se tím, kým jsme, bychom měli (odmítnout křesťanské pojetí světa, odmítnou politické ideologie, vytvářet své vlastní hodnoty, přitakávat sobě samým, své vůli k moci, svému životu)

 

filosofie 20. a 21.stol.

-od fenomenologie po postmodernu

àEdmund Husserl (1859-1938) – fenomenologie jako přísná věda o zkušenostiàchce nalézt a popsat původní a čistou zkušenost, dělat vědu o fenoménech, vědu o čisté zkušenosti (věci jsou naší zkušeností, subjektivní); internacionalita – každá naše zkušenost je zkušeností nějakého předmětu, který nikdy nezakusíme celý; svět je redukován jen na naše zkušenosti; epoché – zdržení se soudu; retence – držíme minulé vjemy; protence- předjímáme, co se stane

àMartin Heidegger (1889-1976) – otázka bytí člověka- jde o bytí primární, žijeme buď autenticky nebo neautenticky, pro pochopení bytí musí člověk přijmout bytí smrti, později z něj vyšel existencialismus (popisuje pocity úzkosti, které vyplývají z neustálé konfrontace aktuálního bytí člověka s faktem nebytí)

 

-existencialismus

àJean Paul Sarte (1905-1980) – existence – prosté, holé bytí; člověk je zprvu nicotou, odsouzenou ke svobodě, člověk nejprve existuje (existence) a pak ukáže, co je (esence), narozdíl od předmětů, u kterých si nejdřív vymyslíme, k čemu je potřebujeme a pak je pro to zhotovíme

àAlbert Camus (1913-1960) – svět není racionální, pocity absurdity, otázky po smyslu života, Mýtus o Sysifovi

 

-judaismus a filosofie existence

àMartin Buber (1878-1965) – zabývá se otázkou JÁ a TY- TY je pohled na ostatní, jako na prostředky, vztah k TY činí z člověka osobnost, Bůh je věčným TY

àEmanuel Lévinas (1905-1995) – není dobré mít pocit, že mám vše ve svých rukou
-vztahy k druhým lidem

 

-postmoderna

àMichel Foucalt (1926-1984) – vychází ze strukturalismu a zabývá se lidskou kulturou, zabýval se dějinami

àJean Francois Lyotard(1924-1998) – současná doba znemožňuje celostní pohled na svět, který tak ztrácí pro člověka srozumitelnost a vytrácejí se z něho jakékoli jistoty

 

-filosofie jako likvidace filosofie

àRudolf Carnap – vše, co není ověřitelné pomocí smyslové zkušenosti je nesmyslnéàdokazuje nesmyslnost většiny předcházející filosofie

 

-analytická filosofie (obrat k jazyku)

àLudwig Wittgenstein (1889-1951) – filosofie jako analýza jazyka + sám si pak odporoval v druhém díle