Etika a základní etické přístupy, dějiny etiky
- = filosofická disciplína, zkoumá zákonitosti lidského chování a jednání
- vznikla ze slova étos = místo bydlení, později to má význam „zvyk, tradice“
- étos = mravní chování, řídí se podle toho co ve vlastní společnosti běžné, to co se dělá tam odkud jsem
- to je to chování
- Sokrates – my se chováme tak jak máme ale co když se všichni chovají špatně? nezahrnujeme do toho vlastní zamyšlení, má své vědomí a my jednáme bez něj
- nestačí se chovají v určitých situacích ale musíme i jednat – už jednáme sami za sebe na základě našeho rozumu místo automatického chování jak se to dělá, tak jak je to podle mě dobré
- to je to jednání
- problém: to co mám dělat (sám za sebe) vs. to co se má dělat
- = dvojrozměrnost etické otázky, nemůžeme říct co a kdy je významnější
Svoboda
- absence hranic (omezení), možnost výběru, hra – Sokol
- není jednotný pojem – může to znamenat víc věci
- vždy nám jde o dobro – pro každý etický systém je to něco jiného
- několik odvětví
- deskriptivní etika = popisná, jak se co dělá, co je obvyklé
- normativní etika = říká jak by se to mělo dělat, hledá to co má být a ne to co je
- metaetika = zkoumá předpoklady etických vět, etické systémy, zabývá se základními etickými otázkami – svoboda, rovnost, dobro…
- způsob řešení toho co se má dělat v historii
- 1) Etika norem a principů – hledá absolutní principy ke zdůvodnění etických rozhodnutí – hledá normu, kterou máme použít v každé situaci, na každou situaci chce aplikovat určitý princip
- problém: každá situace je vždy jiná – jsou určité situace kdy principy nefungují
- Kant – dílo: Základy metafyziky mravů
- chce podat základy nové disciplíny kterou nazval metafyzika mravů
- bude hledat racionální princip jednání, který se nebude opírat o zkušenost
- to co je před zkušeností = apriory, hledá apriorní princip
- proč to nehledá ve zkušenosti? zkušenost je vždy o jednotlivé věci, události
- on chce najít absolutní princip jednání – to co má platit vždy a bezpodmínečně
- etika povinovací, pohnutka není věc mimo naší vůli ale ta vůle samotná
- rozděluje příkazy podle kterých jednáme v běžném životě – Maximy = subjektivní pravidlo, Imperativy = příkazy pro všechny, zákon – 2 druhy: kategorický (nemá žádnou podmínku, důvod, děláme ho jen kvůli němu samotnému), hypotetický (je něčím podmíněn)
- snaží se najít kategorický imperativ – nepodmíněné absolutně dobré pravidlo
- „jednej tak abys používal lidství jak ve své osobě tak i v osobě každého druhého, vždy zároveň jako účel a nikdy jako prostředek“ – má nám jít o samotné lidství u mě i u jiné osoby
- „jednej podle maximy po níž můžeš zároveň chtít aby se stala obecným zákonem“
- každý sestavoval heteronomní etiku – stanoví příkazy mimo nás samotné (školní řád…)
- on našel autonomní etiku – naše jednání vyrůstá z nás samotných, zdroj morálních pravidel je v našem jednání a ne mimo nás
- 2) Kazuistická etika (kazus = případ)
- stanoví případy, promýšlí to co by se mohlo stát – dává pro ty případy pravidla chování
- předpokládá, že se něco stane a u toho dává pravidla chování, rozkládá obecná pravidla do určitých případů
- problém: rozkládá obecná pravidla a pak už se nemusím dovědět jak mám v které situaci jednat
- 3) Situační etika – snaha poradit pro konkrétní situace, nezabývá se tím co bude v budoucnu ale snaží se poradit v dané situaci
- problém: může dojít k rezignaci na určité morální pravidlo, když se nemám podle čeho rozhodnout tak etiku nepotřebuji
- Sartre
- ve středověku bůh stvořil člověka, essence člověka je daná, existence už je navíc – existence závisí na esenci
- Sartre tvrdí opak – bůh není, existence podle něj předchází esenci – nejdřív člověk existuje a tím vytváří svou podstatu
- důvod špatných pocitů – není nikde dáno jaká je podstata člověka, my ji až tvoříme – z toho úzkost
- vytváříme podstatu člověka, svým činem vytváříme svou podstatu a jednáme tím i za celé lidstvo – říkáme jaký má člověk být, z té odpovědnosti vzniká úzkost
- 4) pro naše nároky na politiku: Etika odpovědnosti
- až od 19. a 20. století
- to co hodnotíme jako etické je důsledek jednání, hlavně převzetí odpovědnosti za ně
- iniciátor – M. Weber
- chceme aby politici dělali zodpovědná rozhodnutí a hodnotíme je podle toho, jaká ta rozhodnutí měla důsledky a ne z jaké příčiny to rozhodnutí bylo učiněno
- problém: je ale nutné dohlížet na normy v průběhu jednání – hlavní ať je dobrý důsledek ale to jak jsme k tomu došli není důležité
- 5) Etika smýšlení – důležitá pohnutka vedoucí k rozhodnutí, smýšlení a konání rozhoduje o tom jestli je člověk dobrý nebo ne
Petr Abélard: intence = jednání je dobré když má dobrý záměr