Baroko jako poslední univerzální sloh v Evropě a u nás
- vznik v 16.století v katolické Itálii – rozšíření v 17. a 18.století
- proniklo do všech uměleckých projevů à poslední univerzální jednotný styl v celé vzdělané Evropě
- protipól světské a racionální renesance- snaha znázornit skryté a iracionální
- spojováno s bojem proti reformaci (ale zasáhlo jak katolické tak i protestantské země)
- návrat k víře, pokoře a odevzdanosti
- dva směry rozvoje:
- dynamizující – v katolických zemích (neklid, pohyb, napětí)
- klasicizující – v protestantských zemích (ukázněnost à vliv renesance)
znaky:
- důraz na cit, absolutizace víry (nedůvěra v rozum)
- odvrat od přírody – zaměření k vlastnímu nitru – mysticismus, duchovnost à převaha náboženských témat
- monumentálnost, velkolepost – okázalá nádhera, důraz na vnější dojem, stavby reprezentovali bohatství a moc
- dramatičnost – zásada kontrastu (zlo×dobro, dočasný pozemský život×věčný život na nebesích)
- naturalistická konkrétnost – bolest, utrpení nebo naopak blaženost
- oblé linie – křivky, oblouky
- osovost- souměrnost (i za cenu slepých oken)
- urbanistický cit – kompozice staveb do prostoru
architektura
- převaha církevních staveb (kostely, chrámy)
- přísná symetrie
- chrámy:
- elipsovitý půdorys, zprohýbané oblé linie, kupole
- přepychová výzdoba – ozdobnost, zlacené rámy, andělíčci
- štukové ornamenty (boltec, akant, mušle, rouška, girlanda)
- města
- morové děkovné sloupy
- veřejné kašny
- stavby: zámek Schönbrunn ve Vídni, Zwinger v Drážďanech, zimní palác v Rusku
sochařství
- sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, vyjadřují duševní stav, strnulost, křečovitost, patetická gesta, většinou svatí, mučedníci
malířství
- náboženská tématika
- technika šerosvitu – využití kontrastu světla a stínu a jejich přechodů
temnosvit – využití šerosvitu (obraz ponořen do tmy, exponovaná místa až nepřirozeně osvětlená) - malíři: Ital Caravaggio, vlámští malíři: Rubens, van Dyck
- nizozemští malíři – vlastní náměty – obrazy ze života své země (větrné mlýny, zasněžené pole, život v přístavech, moře (marinisté-malíři moří))
literatura
- velká obliba divadla (italská commedia dell‘ arte – improvizace)
- rozvinutý, květnatý styl, duchaplné obraty, slovní hříčky, obraznost, alegoričnost
- oživení typicky středověkých žánrů (legendy, duchovní písně, traktáty, epos)
- autoři: Tasso, Milton, de la Barca
hudba
- nové hudební formy – především opera
- skladatelé: Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Händel
České baroko
- rozvoj v době pobělohorské
- neznamená kulturní úpadek (jak to tvrdí Jirásek – doba temna)- naopak umění dosahuje evropského vrcholu
- nejen chrámy, kláštery, paláce, zámky, ale také lidové stavby (tzv.selské baroko) na venkově – kostelíky, kapličky, selské statky (zvl. jižní Čechy) – spojení slohu s lidovou tradicí, boží muka
- nejstarší stavby – Chrám Panny Marie Vítězné na Malé Straně (první pražský barokní kostel) – soška Pražského jezulátka; Matyášova brána na Hradě, Valdštejnský palác, Tyršův dům (původně Mnichovský palác)
- rozmach mariánského kultu – kostely a chrámy zasvěcené Panně Marii nebo tzv.lorety (napodobeniny santy casy=svaté chýše, kde v Nazaretu žila Panna Marie, poprvé v italské Loretě)
- pražské Klementinum (jezuité), Černínský palác na Hradčanech
- Kryštof a Kilián Dienzenhoferové – malostranský chrám sv.Mikuláše, Loreta
sochařství
- 30 barokních soch na gotickém Karlově mostě = světová zvláštnost (Braun, Jan Brokof –Jan Nepomucký)
- syn Jana Brokofa – Ferdinand – mariánský sloup na Hradčanech
literatura
- doma je oficiální – jezuitská literatura (Bohuslav Balbín)
- nekatolíci tvoří v emigraci (Komenský)
- působením jezuitů bylo v Čechách zničeno nebo zabaveno mnoho „kacířských“ knih (=husitských a českobratrských) – podle soupisu Antonína Koniáše
- působení puristů – usilovali o čistotu jazyka