Románská a gotická kultura

„Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.“

CICERO

Zamýšlíme-li se nad dobou, v níž žijeme, musíme se často ptát, jaký je původ mnoha skutečností, které jsou samozřejmou součástí našeho života, které tvoří základ našeho jednání, chování a myšlení. Mnohé z toho, co nás obklopuje, lidé vytvořili až v době našeho života či v nedávné minulosti, avšak kořeny naší současnosti sahají do velmi dávných dob.

Náš život je v mnoha ohledech zavázán nespočetným generacím našich předchůdců, které postupně obohacovaly lidskou materiální kulturu novými objevy a také rozvíjely schopnosti lidského myšlení a estetického vnímání. Tento proces stále pokračuje a lidstvo během něho dospělo k řadě pozoruhodných výsledků, které obohatily a usnadnily lidský život a prohloubily lidské poznání.

Abychom lépe porozuměli vlastní přítomnosti, musíme se vracet ke své minulosti. Vysvětlení mnoha stránek současného moderního světa leží v novověkém evropském vývoji, mnohdy se musíme vrátit do středověku, avšak nezřídka se obrátit až k vývoji lidského společenství ve starověku a pravěku, abychom mohli osvětlit kořeny lidských dějin.

Když procházíme uměleckou galerií, mnohdy si asi plně neuvědomujeme, že procházíme dějinami. Zdaleka ne jen proto, že umělecká díla v určité době vznikla, ale především proto, že jsou její výpovědí. Každý obraz, socha, ale i architektura je „živým“ svědectvím doby. „Statistickým“ údajům dějepisu totiž vdechuje život. Prostřednictvím uměleckého díla můžeme nasát atmosféru doby, nahmatat její puls. Každé umělecké dílo je doslova nabito informacemi o své době – záleží jen na nás, kolik jich dokážeme „přečíst“. Tato výpověď nespočívá jen v námětu, ale především ve způsobu jeho výtvarného vyjádření. Mnohé náměty se udržely řadu staletí a proměny života společnosti a jejího vztahu ke světu se promítly v proměnách jejich výtvarného pojetí.

Mezi kulturou starověku a obdobím novověku, jak nazýváme dobu, v níž žijeme, leží tisíc let tajemné kultury, která se už na první pohled zdá být odlišnou. A to, především, svým náboženským zaměřením a zčásti i nezájmem o náš pozemský, hmotný svět. I ona je však nedílnou součástí kulturního dědictví evropských zemí. Ještě zhruba před dvěma sty lety připadala ona doba našim předkům podivná a temná. Tehdejší vzdělanci, zahledění do krásy antického světa, pro ni neměli lepší označení než pro jakousi „střední dobu“, přestávku mezi dvěma velikými epochami, prostě – „středověk“.

Dnes víme, že se mýlili. Středověk, jakkoli zvláštní a v lecčems nepochopitelný, nebyl žádnou bezvýznamnou přestávkou. A nebyl o nic „temnější“ než tolik obdivované kultury starověku s masami ubíjených otroků, ani o nic surovější než naše „pokrokové“ 20. století s koncentračními tábory a zbraněmi hromadného ničení. Byl prostě v některých rysech jiný. Ale právě proto stojí za to se jím zabývat.

Mne již od malička lákaly masivní zdi „drobných“ románských rotund, i když mi tyto chladné zdi připadaly vždy trochu strašidelné. Na druhou stranu jsem velmi obdivovala (a obdivuji) obrovské gotické katedrály tyčící se k nebi, stavěné proto tak vysoké, jelikož lidé chtěli být co nejblíže k Bohu. Je fascinující, jak již v této době dokázali stavět s vysokou přesností a kvalitou. Proto pro mne v první řadě připadlo v úvahu, napsat seminární práci na toto téma – románskou a gotickou kulturou, což jsem tedy nakonec i uskutečnila.

Při přípravě na seminární práci jsem nejdříve nashromáždila literaturu a písemné podklady, které se zabývají touto problematikou. Pak jsem si pročetla veškerý získaný materiál a vytvořila si základní strukturu textu. Jako výchozí podklad mi nejlépe posloužil 1. a 2. díl učebnice dějepisu pro základní školy od Miroslava Hrocha a kol. Takto vytvořený základ jsem dále rozšiřovala a doplňovala o další fakta a poznatky. K tomuto kroku jsem velice ocenila 2. a 3. díl knihy Průvodce výtvarným uměním. Kromě obecných charakteristik kulturních epoch přibyly i konkrétní příklady historických památek. Seminární práci jsem zaměřila na „projevy“ středověké kultury především na území Čech a Moravy. Středověkou kulturou v ostatních částech Evropy se zabývám spíše okrajově. Pro lepší orientaci v textu jsou klíčová slova v textu zvýrazněna.

Sestavování textu z různých publikací ukázalo i některé problémy. Asi vůbec největším bylo, jak vyloučit zbytečné opakování poznatků, protože v mnohých částech se jednotlivé publikace pochopitelně překrývají.

Nechtěla jsem, aby výsledný text byl strohý, a proto jsem věnovala velký prostor výběru příkladů kulturních památek a znaků jednotlivých slohů. K tomuto účelu mi nejlépe posloužil „Malý lexikon architektury“ od slovenského autora Wilfrieda Kocha a především velmi dobře zpracovaný lexikon „Prahou deseti staletí“ od Dr. Jaroslava Herouta.

Součástí příloh je také přehled pojmů týkajících se románské a gotické kultury, který jsem zařadila s cílem podrobněji vysvětlit jejich význam.

Do úplného závěru příloh jsem zahrnula nejdůležitější pražské gotické památky jako je chrám sv. Víta, ale i Prašná brána atd. U některých se zastavuji podrobněji, u některých méně. Největší prostor je pochopitelně věnován chrámu sv. Víta.

A teď vám již přeji příjemnou četbu.

 

II. RománskÁ kultura

Románskou kulturu (u nás ji datujeme přibližně od vzniku státu do let 1230 – 1250) k nám přineslo křesťanství ze západní Evropy. Její označení vyjadřuje, že se snažila napodobovat kulturu starověkého Říma (latinsky romanus znamená římský). Tuto kulturu pěstovali a rozvíjeli především kněží a mniši v klášterech, protože ti byli často široko daleko jedinými lidmi, kteří uměli číst a psát a měli i další vzdělání.

Školy se zřizovaly při biskupstvích a v klášterech. Sloužily hlavně výchově duchovenstva. Vyučovalo se a psalo latinsky. Vzdělaní lidé ze všech zemí, kteří přijali křesťanství z Říma, se tak mohli dorozumět latinským jazykem. Vzdělání však bylo zcela nedostupné těm, kteří latinu neovládali. V té době se už také ustálila dnešní podoba kalendáře, společná pro celou křesťanskou Evropu.

Latinsky byly psány také všechny knihy, které byly v klášterech ručně opisovány, a tak dále šířeny. Každá kniha byla velmi drahá. Její cena se rovnala ceně kusu hovězího dobytka. Obsahem tehdejších knih byly náboženské příběhy. Díla starověké literatury, která byla napsána před vznikem křesťanství, však nebyla v raném středověku opisována. Častými náměty prvních knih byly příběhy ze života těch lidí, které církev prohlásila za svaté. Říkalo se jim legendy. Nejstarší naše legendy byly psány staroslověnsky a popisovaly život Konstantina a Metoděje, kteří přinesli křesťanství na Velkou Moravu. Cyril a Metoděj byli povoláni ze Soluně knížetem Rastislavem, aby šířili křesťanství. Roku 863 přicházejí na Velkou Moravu. Vytvářejí abecedu hlaholici, tu potom jejich žáci zjednodušili na cyrilici, zjednodušením cyrilice vznikla azbuka. V Čechách byly napsány legendy o knížeti Václavovi a jeho babičce Ludmile. Jedna z nich byla napsána v 10. stol., byla to Kristiánova legenda. Později byly psány též legendy o Vojtěchovi, druhém pražském biskupovi. V 10. stol. v západní Evropě se rozšířily legendy o císaři Karlu Velikém. Významné legendy jsou také legenda o Jidášovi a legenda o Pilátovi.

V klášterech se často vedly záznamy o přírodních pohromách, o úrodě i o válkách a o dalších událostech. Knihy s těmito náměty se nazývají letopisy neboli anály. Významnou součástí literatury v období raného středověku byly kroniky. Zaznamenávaly historické události tak, jak po sobě následovaly. Popisovaly dějiny jednotlivých zemí a panovnických rodů. Kroniky sloužily tehdejším vzdělancům jako výchovná, ale i zábavná četba. Takovým dílem byla např. v českém státě latinsky psaná Kronika česká, jejímž autorem byl po roce 1100 pražský kněz Kosmas. Líčí české dějiny od nejstarších dob až do své současnosti. Kosmas vkládá do kroniky své názory, čerpá z vypravování různých lidí a cituje římské „velikány“. Kroniku Franků napsal Řehoř z kláštera v Tours, kroniku kmene Anglosasů napsal mnich Beda Ctihodný. Z kronik psaných jiným než latinským jazykem je nejvýznamnější Pověst dávných let, kterou napsal po roce 1100 kyjevský mnich Nestor.

S raně středověkým písemnictvím souvisely hrdinské zpěvy (rytířská epika). Vznikaly zejména v západní Evropě a obsahovaly vyprávění o hrdinských činech rytířů a jejich odvážných taženích proti nepříteli. Byla to například ve Francii Píseň o Rolandovi a na Pyrenejském poloostrově Píseň o Cidovi. Obě skladby vyprávěly o bojích proti Arabům. V Německu na přelomu 11. a 12. stol. vznikla Píseň o Nibelunzích. Velmi oblíbená pověst z téže doby byla Tristan a Izolda, jejímž námětem byl milostný příběh.

Ručně psané knihy byly bohatě zdobeny barevnými ornamenty i malými obrázky. Barevně bývala vyzdobena počáteční písmena jednotlivých knižních kapitol. V podobě knižních maleb vznikalo české malířství. Nejkrásnější knižní malby obsahuje dodnes zachovaný kodex Vyšehradský z roku 1085. Byl vydán ku příležitosti korunovace knížete Vratislava na krále. Rukopis obsahuje texty líčící život a učení Krista. Vznikaly také nástěnné malby (tzv. fresky) na zdech kostelů a chrámů a malba mozaiková. Nejvzácnější je u nás výzdoba na stěnách rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, která zobrazuje knížata přemyslovského rodu. Tato freska byla vytvořena přibližně po roce 1130.

V raném středověku se rozvíjelo také sochařství. Sochy se zhotovovaly podle určitých ustálených pravidel, aniž by byl zachycen výraz tváře či pohyb těla odpovídající skutečnosti. Významným sochařským dílem je 11 plastik na kostele sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory.

V klášterech se skládala hudba a latinské písně. Měly náboženský obsah a vyjadřovaly touhu lidí po bohaté úrodě, po míru a spravedlnosti. Písně zpívaly jen kněží. Při bohoslužbách

bylo prostým vesničanům dovoleno zpívat jen krátké české popěvky. Za nejstarší českou píseň považujeme píseň Hospodine, pomiluj ny – Pane, smiluj se nad námi (viz. Příloha). Z 12. stol. je píseň Svatý Václave (viz Příloha), která plnila funkce národní hymny.

Velmi výraznou složkou středověkého umění bylo též tzv. užité umění neboli umělecká řemesla. Sem patřila výroba rozmanitých předmětů z nejrůznějších materiálů. Velmi ceněna byla práce s drahými kovy (zlatem a stříbrem) a drahými kameny, ale nechyběly ani tak exotické materiály jako byla slonovina anebo drahé látky dovážené z Orientu.

Největší pozornost a největší umělecká péče byla věnována předmětům spojeným s křesťanstvím. Pro potřebu bohoslužeb se vyráběly skvostné mešní kalichy a monstrance ze stříbra i ryzího zlata posázené drahokamy. Kněží se odívali do nádherně vyšívaných mešních rouch. Desky bohoslužebních knih (i tak velmi drahých, neboť před vynalezením knihtisku byly ručně opisovány v klášterech) byly zdobeny drobnými reliéfy ze slonoviny, připomínajícími významné osobnosti nebo události. Zcela novým oborem bylo vytváření barevných oken, skládaných z různobarevných tabulek skla, které spojovaly olověné pásky.

Užité umění bylo ve středověku nejen velice vyspělé a krásné, ale mělo i zcela praktický význam pro vzájemné poznávání kultury vzdálených zemí. Knihy o umění ani obrázkové časopisy tehdy samozřejmě ještě nebyly. Ale drobné, bohatě zdobené předměty, např. šperky, obrazy, sochy či knihy anebo dokonce i nábytek se jako zboží nebo dary dostávaly často i velmi daleko od zemí svého vzniku a sloužily tam jako příklady vyspělého umění.

Jako stavební materiál na obydlí sloužilo hlavně dřevo. Jen kostely, klášterní budovy a paláce knížat se stavěly z kamene nebo z kombinace kamene a dřeva. Až na konci románského období si mnozí velmožové, vlastníci několika vesnic, dávali stavět na nepřístupných místech, v ohbí řek nebo na strmých kopcích kamenné nedobytné hrady.

Románské stavby měly velmi silné zdi, aby mohly také sloužit jako úkryt jak před lupiči nebo před nepřáteli, tak před požárem nebo jinou živelnou pohromou. Jejich hlavním znakem byl půlkruhový (křížový) oblouk (viz. Příloha), do něhož byla zaklenuta okna i vchody kostelů. Velké románské kostely měly obdélníkový půdorys a tři lodě, které oddělovaly řady kamenných sloupů. Hlavní loď mívala rovný strop ze dřeva. U nás jsou z té doby známy kostel svatého Jiří na Pražském Hradě (viz. Příloha), založený roku 921 Vratislavem, otcem sv. Václava, kostel v Třebíči, kostel na Břevnově, založený roku 993 biskupem Vojtěchem, kostely v Tismicích u Českého Brodu – např. bazilika Panny Marie, kostely ve Staré Boleslavi, v Doksanech, Milevsku a jinde. Způsob těchto velkých kostelních staveb (bazilik) se k nám rozšířil ze západu. (Bazilika – z latiny – tržnice. Ve starověkém Římě sloužily jako tržnice a po rozšíření křesťanství se staly shromažďovacím místem křesťanů).

Po vzoru východoevropského stavitelství se u nás v období raného středověku rozšířily stavby malých kruhových kostelíků, zvané rotundy (viz. Příloha). K nejznámějším patří rotundy na hoře Říp – rotunda sv. Jiří, v Praze na Vyšehradě – rotunda sv. Martina a již výše jmenovaná rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě. (viz. Příloha) V Praze se dochoval palác knížete Soběslava pod Vladislavským sálem. V blízkosti velkých tržišť, jaké byly například v Praze, si stavěli kamenné domy i bohatí obchodníci. Roku 1172 byl v Praze přes Vltavu dostavěn první kamenný most, který svou mohutností neměl ve střední Evropě obdoby. Měl 20 pilířů a byl pojmenován Juditin podle manželky krále Vladislava II.

V románské architektuře nevznikaly jen stavby k církevním účelům, ale také světské stavby. Z veřejných staveb vynikly mosty, například avignonský nebo již jmenovaný Juditin v Praze, výjimečně se stavěly radnice, ale často tvrze či románské hrady s pevnými zdmi a masivní věží jako obytným místem pro rodinu hradního pána či nejbližší služebnictvo. Tvrz byla opevněna i k ochraně poddaných v dobách neustálých válek i jiného nebezpečí. Nejznámější románské hrady v Čechách jsou Loket, Přimda, Buchlov, Landštejn, Zvíkov a další. Ve sklepních částech budov nynějšího Starého Města se zachovaly románské domy.

Významnými středisky románského umění byly země jižní a západní Evropy (Itálie, Francie, Španělsko, zčásti také porýnské oblasti germánského prostředí a část britských ostrovů), kde bylo možno navazovat i na přežívající dědictví antické kultury. Umělecká tvorba zde byla tak živá a bohatá, že s odstupem staletí můžeme rozlišovat i jednotlivé vývojové proudy a národní či místní „školy“. Tak hovoříme například o lombardské architektuře. Vyznačovala se snahou o tvarově čisté, nepříliš zdobené stavby, zakládající si hlavně na vyváženém

členění stěn soustavou pilastrů a říms. Charakteristické pro ni byly i vysoké, štíhlé zvonice s horními patry otevřenými řadami okének oddělených jen malými sloupky (tzv. sdružená okna). Jiná byla architektura v Toskáně. Tam si florentští mistři libovali v obkladech staveb barevnými mramorovými deskami, zatímco třeba v Pise své stavby zdobili nekonečnými řadami malých arkád, řazených zde v celých pásech nad sebou. Arkádami se jistě dalo procházet, ale jejich smysl byl čistě zdobný; ostatně i slavná šikmá věž v Pise je technicky nepodařeným dílem tohoto snažení.

Ve Francii je takto vyhraněných „škol“ celá řada. Zvláštní situace byla v oblastech, kde stavitelé propracovávali typy chrámů opatřených křížovými klenbami, zcela jiná naopak tam, kde rafinovaně propracovali s kombinacemi kupolí, převzatých ještě ze staré antické architektury. Jedno však měly všechny francouzské školy společné: zájem o řešení především tektonických vztahů. Tedy šlo jim o co nejlepší a nejvtipnější řešení pradávné úlohy architektury – stavět snadno, odvážně a na pohled vznešeně, ale přitom bedlivě dbát, „aby to nespadlo“. Nejkrásnějšími světovými stavbami románské architektury jsou Babylónská věž, Šikmá věž v Pise, dóm v Pise (viz. Příloha), chrámy ve Florencii, Pávii, Modeně, Miláně, chrám sv. Marka v Benátkách. Další významné stavby se nacházejí na severu od Alp ve Francii, zejména jižní, v německém Porýní, zvláště v Kolíně, Wormsu, Mohuči, Špýru a Trevíru.

 

III. Gotická kultura

Jestliže se románské umění snažilo navazovat na římské tradice, následující vývoj (zhruba od poloviny 12. století) se od nich zcela odklonil. A to tak nápadně, že později byl humanistickými vzdělanci dokonce považován za plod jakési barbarské, snad „gótské“ kultury (germánští Gótové byli jedním z národů, ovládajících Evropu po rozpadu Římské říše). V souvislosti s tím byl opovržlivě nazván „gotikou“ (název pochází od G. Vesariho). Ve skutečnosti však toto umění, které poznamenalo Evropu téměř na čtyři sta let (v některých zemích až do 16. století) nemělo s Góty nic společného. Vyrůstalo ze stejných kořenů jako umění románské a bylo jen docela přirozeným pokračováním jeho vývoje.

Gotická kultura k nám pronikala zhruba od 2. poloviny 13. století z Francie, kde v 2. polovině 12. století vznikla. Datujeme ji přibližně až do roku 1470.

Nositeli gotické kultury byli obyvatelé měst, kteří užívali nových, dokonalejších nástrojů a zařízení. Bohatí měšťané si stavěli kamenné domy a zřizovali prostory pro provozování obchodu i pro zdokonalenou řemeslnou výrobu.

Starší školy při klášterech a farách sloužily od raného středověku hlavně ke vzdělávání kněží. Měšťané začali zakládat školy, kde se jejich děti učily číst, psát a počítat a vzdělávaly se také v latině. Latina byla nejen jazykem církve a učenců, ale také mezinárodní dorozumívací řečí. Do městských škol chodili synové patriciů, obchodníků a bohatších řemeslníků. Chudí žáci, pokud se do školy dostali, byli často živi z milodaru. Nejvyšší vzdělání poskytovaly univerzity. Nejstarší z nich vznikly v Itálii, Francii a v Anglii. Univerzita, řízená rektorem, měla obvykle 4 fakulty, v jejíchž čele stáli děkani. Kdo úspěšně skončil studie, mohl dosáhnout titulu bakaláře nebo vyšší titul mistra a doktora. Bakaláři většinou vyučovali na městských školách.

Po roce 1200 se začaly psát knihy a úřední písemnosti nejen latinsky, ale také v národních jazycích. Národní jazyky v literatuře a úřadech se začaly nejdříve užívat v Itálii a ve Francii, později také v německých státech a městech. K nejstarším česky psaným literárním dílům patří rýmovaná kronika Dalimilova, která vznikla brzy po roce 1300. Po ní následovala

další kronika Zbraslavská Petra Žitavského (psána ale latinsky a dokončena před rokem 1340) a Husitská kronika Vavřince z Březové (po roce 1420). Mnohá literární díla se již nevěnovala pouze náboženské tematice, ale objevily se i satirické knihy, kritizující společnost a byly sestaveny texty k prvním divadelním vystoupením.

Pouze bohoslužebným účelům nebyla již určena ani gotická hudba. Měla již také světské účely – především zpříjemnit život u panovnických a šlechtických dvorů.

Gotický sloh ovlivnil i výzdobu psaných a malovaných knih, písmo (viz. Příloha), stejně jako střih módních oděvů.

Ve výtvarném umění vznikaly plastiky a malby světců umisťované především v kostelech. V zobrazování Kristovy matky – Panny Marie s Ježíškem – vynikli jihočeští řezbáři Mistr vyšebrodský a Mistr třeboňský. Z autorů barevných maleb na dřevěných deskách je nejvýznamnější Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pro malířství gotiky je příznačná také malba na sklo. Pozadí obrazů je zlacené.

Gotické sochařství se vyznačuje především zdobením oltářů. Materiálem bylo dřevo a kámen. Dále se také vyznačuje esovitým prohnutím figur a řasením roucha.

V architektuře se gotická kultura projevila především ve stavbě kostelů a katedrál, městských radnic a domů, hradů a tvrzí, mostů i městských opevnění s věžemi. Stavebním materiálem byl již téměř zcela kámen. Nová technika dovolila stavět nebývale vysoké prostorné budovy, do kterých vnikalo světlo velkými okny. Kostely se tedy vypínaly do výše, výrazně převyšovaly ostatní domy, měly poměrně tenké zdi, které bývaly doplněny opěrným systémem. Typickým znakem gotického stavitelství se stal lomený oblouk, jímž stavitelé uzavírali klenby oken i vchodů. Nejkrásnějšími a nejdokonalejšími gotickými stavbami jsou vysoké chrámy (tzv. katedrály), které byly pilíři rozčleněny do tří či pěti lodí. Gotická okna i dveře (portály) jsou uzavřeny lomenými oblouky. Velké stavby byly i zvenčí bohatě ozdobeny kamenickými ozdobami (fiálami, růžicemi, chrliči aj.). Také vnitřek nákladných gotických staveb byl zdoben bohatěji než dříve. Vedle maleb na stěnách se objevují i deskové obrazy a sochy ze dřeva i z kamene. K vybavení prostor patří i nádherná zlatnická a kovotepecká díla. Nejen církev, ale i bohatá šlechta a městští patriciové vybavovali své příbytky uměleckými díly. V gotickém slohu byla zahájena stavba chrámu svatého Víta na Pražském Hradě, jsou v něm postaveny četné pražské kostely ( např. Panny Marie Sněžné, Týnský chrám, Staronová synagóga v Praze), měšťanské domy v Kutné Hoře, chrám svatého Bartoloměje v Kolíně nad Labem, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, klášter v Předklášteří u Tišnova a další. Rozsáhlým a nedávno obnoveným gotickým stavebním celkem je Anežský klášter v Praze. Z gotických hradů je nejznámější Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov, Bezděz, Pernštejn, Špilberk, Rábí aj. Z měst Kutná Hora, Písek,

Nymburk, Tábor, Plzeň, Český Krumlov aj.

Gotický sloh vládl evropské architektuře dlouhá čtyři staletí a je samozřejmé, že se během té doby vyvíjel a proměňoval. Proto někdy hovoříme o tzv. gotice rané, vrcholné a pozdní, ale toto dělení samozřejmě neplatí pro různé země ve stejnou dobu. Nehledě na to, že v různých zemích se pro označování jednotlivých stupňů slohového vývoje užívá zcela odlišných názvů.

V Čechách se gotika dělila na přemyslovskou (raná gotika), lucemburskou (vrcholná gotika) a vladislavskou (pozdní gotika).

Raná gotika je jednoduchá, málo zdobená. Stavby z rané gotiky jsou Staronová synagóga, hrad Zvíkov a Bezděz a most v Písku. Ve vrcholné gotice byl postaven Karlův most, katedrála sv. Víta, 1378 založena Univerzita Karlova. Pozdní gotika se vyznačuje oproti rané gotice zdobností a dekorativností. Klenby jsou složitější a zdobnější. Např. klenba sklípková, síťová, hvězdicová aj. Nábytek je bohatě vyřezávaný, zlacený. Stavba z této doby je např. Prašná brána.

Významní umělci v gotickém umění byli Matyáš z Arrasu, Petr Parléř, Matyáš Rejsek a Benedikt Rejt. Matyáš z Arrasu pocházel z Francie. Jan lucemburský a Karel IV. ho získali, aby v Praze zbudoval katedrálu francouzského typu. Matyáš však stavbu chrámu sv. Víta nedokončil (zemřel roku 1352) a v jeho stavbě pokračoval Petr Parléř. Petr Parléř byl pozván do Prahy Karlem IV. Působil zde 40 let a obohatil naši vlast o největší gotické skvosty (Karlštejn, Karlův most, Týnský chrám, Mosteckou věž, části chrámu v Kolíně, Kutné Hoře, portrétu Lucemburků ve Svatovítském chrámu aj.)

Gotická kultura se stala výrazem životního stylu využívajícího pokroku v řemeslné výrobě a zároveň stylu, jehož středem bylo úsilí lidí co nejvíce obrátit myšlení a cítění od pozemského strádání k víře v Boha a k představě posmrtného života v jeho blízkosti v nebi.

Románskou kulturu u nás pěstovali a rozvíjeli kněží a mniši v klášterech. Nositeli gotické kultury byli obyvatelé měst. V románské kultuře vznikaly školy při biskupstvích a klášterech a sloužily hlavně výchově duchovenstva. V gotice se začínaly zakládat městské školy a vznikaly první univerzity. Románské knihy byly psány výhradně latinsky, v gotice se začíná psát v národních jazycích. Románské stavby jsou strohé a mají velmi silné zdi. Stavělo se ze dřeva nebo z kombinace dřeva a kamene. Oproti tomu gotika je zdobná a stavebním materiálem je již zcela kámen.

 

IV. ZÁVĚR

Středověké umění představuje významnou část evropské kultury a stalo se východiskem pro další kulturní epochy.

Románské a posléze gotické památky jsou bezpochyby nejstarší kategorií ucelených kulturních památek na území českého státu, který se začal formovat v 10. století.

Studium literatury k seminární práci mi umožnilo podrobněji se seznámit s různými stránkami středověké kultury. Nejvíce mne zaujala oblast gotické architektury, zejména stavitelské umění tehdejších architektů, kteří pomocí jednoduchých nástrojů a zařízení byli schopni stavět až téměř epochální mistrovské stavby, které jsou dnes velmi ceněny. Poučné bylo pro mne také pojednání o chrámu sv. Víta v Praze. Příprava seminární práce ve mně podnítila zájem o další studium středověké kultury.

 

V. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Janovský, J.: Dějiny Čech a Moravy I. Praha, S & M 1993

Janovský, J.: Dějiny Čech a Moravy II. Praha, S & M 1993

Beneš, Z.: Dějiny středověku. Praha, Práce 1994

Čapek, V., Pátek, J.: Světové dějiny I. Praha, Fortuna 1994

Hroch, M. a kol.: Středověk pro základní školy I. Praha, SPN 1991

Hroch, M. a kol.: Středověk pro základní školy II. Praha, SPN 1991

Paul, P., Neumann, J.: Hrady a zámky na Moravě. Praha, ČTK 1980

Koch, W.: Malý lexikon architektury. Bratislava, Svornosť 1971

Kozák, B.: Poklady pražské architektury. Praha, Orbis 1971

Herout, J.: Prahou deseti staletí. Praha, Orbis 1972

Poche, E., Janáček, J.: Prahou krok za krokem. Praha, Orbis 1963

Šamšula, P., Adamec, J.: Průvodce výtvarným umění II. Praha, Práce 1995

Šamšula, P., Bláha, J.: Průvodce výtvarným uměním III. Praha, Práce 1996

Martinková, V. a kol.: Připravujeme se k maturitě z českého jazyka. Praha, Trizonia 1994

Dolejší, P.: Maturujeme z českého jazyka (literární příručka). Humpolec, JAS 1995

VI. PŘÍLOHY

VI. a) VÝKLAD POJMŮ

arkáda – chodba nesená sloupy

bazilika – (z řečtiny: úřední budova basileia – krále; v Římě soudní a obchodní budovy, tržnice – z nich shromaždiště křesťanů) od 4. století chrámy s třemi až pěti loděmi, které jsou odděleny sloupy nebo pilíři, s plochým stropem; střední loď je vyšší a má okna, jimiž vniká světlo

deskové obrazy – obrazy malované olejovými barvami složitou technikou na dřevěné vyhlazené desce

fiála – bohatě zdobený vrchol opěrného pilíře (tzv. kraby, kytkou na vrcholu) spojeného se zdí chrámu opěrným obloukem

freska – nástěnná malba zhotovená do vlhké omítky

hlavice sloupu – jeho horní část, zakončení; v románské době zdobena rostlinnými nebo zvířecími náměty, geometrickými obrazci i postavami lidí

chrlič – zařízení určené k tomu, aby dešťová voda ze střechy tekla dále od základů stavby; u gotických chrámů měly podobu kamenných hlav nestvůr, jimž voda vytékala z tlamy

katedrála – biskupský nebo arcibiskupský kostel (katedra = stůl pro biskupa) – přeneseně vícelodní kostel s ochozem kolem oltáře a věncem kaplí; nad ochozem je chór (místo vyhrazené pro sbor zpěváků) s velkými okny, někdy s horním ochozem; z vnější strany má katedrála bohatý opěrný systém

klenba – část stavby, která shora uzavírá prostor, spočívá jen na pilířích nebo zdi

klenba gotická – žebrová, křížová a hvězdicová – používají lomený oblouk

klenba křížová – na místě spojení dvou kleneb valených

klenba valená – celou vahou spočívá na podpěrné zdi

kněžiště – (apsida) přední výklenek kostela s polokruhovým nebo čtvercovým půdorysem

loď chrámu – prostor mezi vchodem a kněžištěm určený pro věřící

loď hlavní, vedlejší, boční

lomený oblouk – jeden z hlavních a typických znaků gotiky

miniatura – knižní malba (z latinského minium – suřík; barvivo, které se užívalo k malbě)

oblouk plný – jeden ze znaků románské architektury; má tvar půlkruhu

opěrný systém – opěrné pilíře při vnější zdi kostela zachycují tlaky klenby, aby se stavba „nerozestoupila“

pilastr – správný název pro pilíř zapuštěný do stěny

polychromie – mnohobarevnost; nápadný znak gotických soch

portál – ozdobné orámování otvoru dveří nebo vrat; v románské době s bohatou kamenickou výzdobou

rotunda – kostel válcovitého tvaru krytý kupolí s kuželovou střechou, někdy s věžičkou pro zvonek – lucernou

sdružená okna – podvojná (i potrojná) okénka, mezi nimiž jsou ozdobné sloupky

žebroví – soustava žeber, která tvoří nosnou konstrukci podpírající klenbu; je typickým znakem gotiky; v pozdní gotice má hlavně úkol zdobit strop

 

VI. b) NĚKTERÉ GOTICKÉ PAMÁTKY V PRAZE

Anežský klášter

Anežský klášter je součástí Anežského areálu, naší národní kulturní památky. Klášter byl založen roku 1234 sv. Anežkou, sestrou krále Václava I. Vedle mužského řádu, jemuž byl určen chrám sv. Salvátora, tu žila také ženská odnož řádu, klarisky, jimž příslušel chrám sv. Františka. Tak vznikl obrovský komplex budov s klášterními prostorami, dvojicí raně gotických chrámů, rajským dvorem, kaplí i hospodářskými budovami. Areál byl zrekonstruován a do klášterních prostor byly umístěny poklady českého umění.

Prašná brána

Prašná brána byla stavěna od roku 1475 na místě původní brány, která patřila k opevnění Starého Města pražského (od roku 1478 vedl stavbu Matěj Rejsek). Vchod z roku 1592 byl koncem 17. století skladem střelného prachu, odtud její označení. Dnešní pseudogotická podoba je výsledkem rekonstrukce se zachovanými fragmenty původní Rejskovy sochařské výzdoby.

Týnský chrám (zvaný též chrám Panny Marie před Týnem)

Trojlodní kostel se dvěma věžemi, založen v pol. 14. století. Stavba byla zakončena na počátku 16. století. Po požáru v r. 1679 byla stavba nově zaklenuta a v době husitského hnutí se stala hlavním městským kostelem. Na severní straně se nachází portál s tympanonem z Parléřovy hutě z doby kolem roku 1390. Chrám má cenné vnitřní i gotické původní zařízení s obrazy od Karla Škréty. Poblíž hlavního oltáře je náhrobek dánského astronoma Tycho Brahe.

Staronová synagóga (je též zvaná Prozatímní)

Jde o jednu z velkých středověkých staveb Prahy, založenou okolo roku 1270. Chrám je dvoulodní s žebrovými klenbami, štíty pocházejí ze 14. století. Portál synagógy je nejstarším pražským architektonickým portálem. Střed synagógy obklopuje gotická mříž. Zachoval se i svatostánek s renesančními sloupy.

Staroměstská radnice

Staré Město pražské se stalo ve správním smyslu městem již v letech 1232 – 34, radnici si však mohlo zřídit teprve o 100 let později. Vymanilo se tak ze závislosti na panovníkovi, podařilo se to roku 1338 za panování Jana Lucemburského. Význam radnice vzrostl za doby husitské, kdy se stala centrem měšťanské opozice. Na půdě Staroměstské radnice byl zvolen českým králem v roce 1458 Jiří z Poděbrad.

Jádrem radnice je starý gotický nárožní dům Volfina z Kamene, kde se začalo již v roce 1338 se stavbou hranolovité věže. V dalších stoletích se přistavovaly objekty, které na počátku minulého století byly z velké části zbořeny. Na jejich místě byla postavena v letech 1338 – 48 novogotická dvoupatrová budova podle plánů vídeňského architekta P. Nobileho. 8. května 1945 bylo toto křídlo radnice ostřelováno z tanků a zcela zničeno. Při vzniklém požáru vzalo za své i mnoho vzácných rukopisů, neboť archiv hl. m. Prahy byl tehdy uložen na Staroměstské radnici. Shořela i celá knihovna i vzácná sbírka map a rytin.

Radnice láká především svým orlojem, který byl zřízen již počátkem 15. století hodinářem Mikulášem z Kadaně a zdokonalen koncem téhož století Mistrem Hanušem zvaným Růže. Po požáru v květnu 1945 byly zničeny všechny figury orloje. Nové vytvořil V. Sucharda. Proslulá kalendářní deska orloje s alegoriemi měsíců je od J. Mánesa (1865), originál je uložen ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy. Na orloji je instalována zdařilá kopie. Zajímavý je vlastní radní dům, který je dílem stavitele M. Rejska.

Karlův most

Národní kulturní památka, nejstarší dochovaný pražský most, který byl postavený přibližně v místech zbořeného Juditina mostu. Původně Kamenný (Pražský, od r. 1870 nazýván Karlův) most byl založen Karlem IV. r. 1357, stavěn Petrem Parléřem, dokončen v r. 1402. Na mostních pilířích bylo umístěno v období od 17. – 20. století 31 sochařských děl. Součástí Národní kulturní památky jsou i obě mostecké věže:

Staroměstská mostecká věž, budovaná Petrem Parléřem, je dodnes v původní podobě z poslední čtvrtiny 14. stol. Na východní straně se zachovala gotická figurální socha Karla IV. a Václava IV. a architektonická výzdoba.

Malostranská mostecká věž je menší (jižní), románského původu (poč. 12. stol.)

Kostel (chrám) sv. Víta

O katedrále hovoříme tehdy, když je stavba provázena vnějším opěrným systémem. U sv. Víta je navíc kněžiště obklopeno ochozem s věncem kaplí. Kromě toho o charakteru katedrály vypovídají i prostorové dimenze. V tomto případě je to délka 124 metrů, největší šířka v místě křížení lodí 60 metrů a výše klenby 33 metrů. Klenbu nese 28 mohutných pilířů. Navíc jde o doslova královský chrám, neboť tu probíhaly korunovační obřady, a sv. Vít se posléze proměnil v královskou hrobku, v níž odpočívá řada významných postav nejen národních, ale i evropských dějin.

Krom toho je sv. Vít i královskou klenotnicí, neboť jsou zde uloženy královské insignie, včetně královské koruny. Jsou zde pohřbeni i patroni státu, sv. Václav se sv. Vojtěchem.

Sama stavba se dělí na dvě části – tu první, kněžiště a příčnou loď, postavili středověcí stavitelé Matyáš z Arrasu a Petr Parléř. Druhou část, vlastní chrámovou loď s okny a západním průčelím, vybudovali čeští architekti v letech 1873 – 1929. Nové jsou i čtvery bronzové dveře do katedrály s výjevy ze života sv. Václava a sv. Vojtěcha (O. Španiel).

Stavbu zahájil francouzský stavitel Matyáš z Arrasu roku 1344, po osmi letech převzal dílo třiadvacetiletý Petr Parléř. Podíváme – li se vzhůru, objevíme v chrámu pavláčku v síle zdi. To je slavné triforium, do něhož Petr Parléř umístil 21 byst, svéráznou portrétní galerii gotiky. Parléř tu spodobnil Karla IV. a jeho čtyři ženy, dva bratry, otce Jana i matku Elišku, syna Václava a jeho první ženu. Také jsou tu zpodobeni oba architekti, tři arcibiskupové a kanovníci – ředitelé chrámové stavby. Kromě toho na zevní straně triforia spatříme sled poprsí Krista a Panny Marie, českých i zdomácnělých světců a patronů. Zaujme nás především předčasný zrod portrétu, který představuje i studii lidské psychiky. Tato kapitola se začíná psát teprve v renesanci. U sv. Víta ji zahájila s náskokem celé epochy tzv. parléřova huť. Tato huť tvořila i ideální portréty českých králů na náhrobních kamenech v kaplích za hlavním oltářem.

V nové části pokračuje triforium bystami osobností, které se zasloužily o dostavbu v posledním století. Vedle tohoto pokladu chrámu bychom se měli zmínit o svatováclavské kapli, zbudované nad hrobem sv. Václava (v pravé části chrámu hned za příčnou lodí). Z kaple vedou kované dveře do síně korunovačních klenotů. Tady bylo vybudováno místo pro uložení královské koruny a ostatních symbolů vladařské moci. Patří sem mj. i meč z první pol. 14. století, žezlo a jablko z konce 16. století. Dveře jsou uzavřeny sedmi klíči, z nichž každý je již tradičně svěřen do rukou některého z představitelů státní moci, jeden arcibiskupovi.

Výzdoba kaple nezůstala za svým posláním. Je obložena českými polodrahokamy, jichž tu bylo užito 1345. Všechny jsou zasazeny do zlacené omítky. Plochy stěn jsou pokryty malbami, dole cyklem Kristova utrpení (1372 – 1373), asi od Mistra Theodorika, nad římsou pozorujeme scény ze života sv. Václava v renesančním podání od Mistra litoměřického oltáře (1509). Nad oltářem spatříme kalvárii s klečícím Karlem a jeho ženou Eliškou Pomořanskou.

Mezi pozoruhodnosti kaple patří i socha sv. Václava v podobě gotického rytíře. Autorem je Jindřich Parléř (1373). Nad hrobem světce stojí tumba, v níž je uložena stříbrná busta sv. Václava z 15. století, jeho zbroj, přilba a drátěná košile.

Třetím klenotem katedrály je pohřebiště císařů a králů. Jsou tu vlastně hrobky tři. První nám padne do očí královské mauzoleum před hlavním oltářem (dílo nizozemského sochaře Alexandra Collina z let 1566 – 89). Tady jsou uloženy ostatky prvního a druhého habsburského vladaře, Ferdinanda I. a Maxmiliána II.

Do druhé hrobky se vstupuje z kaple sv. Kříže, vpravo od královského mauzolea. V podzemí odpočívají Karel IV., jeho čtyři ženy, syn Václav IV., král Jiří z Poděbrad, Ladislav Pohrobek, ale spatříme tu i cínovou rakev Rudolfa II.

Třetí pohřebiště se nalézá ve třech závěrečných kaplích za oltářem, kde byly pochovány ostatky šesti přemyslovských vladařů 11. – 13. století. Nejvýznamnější jsou králové Přemysl Otakar I. a Přemysl Otakar II.

Na čtvrté místo mezi vrcholné hodnoty katedrály můžeme zařadit náhrobek sv. Jana Nepomuckého. Vzácnost nespočívá jen ve váze stříbra, odhadovaného na půldruhé až dvě tuny čistého kovu. Na vzácnosti dodali náhrobku též architekt J. E. Fischer z Erlachu a sochař A. Corradini. Andělé v nadživotní velikosti zvedají stříbrnou rakev. Na víku klečí světec Jan Nepomucký a též andílek s obrazem světcova jazyka. Nad náhrobkem nese další čtveřice andělů baldachýn.

Kromě toho zde zhlédneme Zlatou bránu, kterou míří katedrála do třetího nádvoří. Nad lomenými oblouky vstupu do katedrály se nachází síň korunovačních klenotů, krytá plnou zdí. A právě tato zeď poskytla příležitost k bohaté výzdobě. Tentokrát bylo užito mozaiky. Na ploše širší než 16 metrů vznikla mozaika o ploše 85 metrů čtverečních, největší dílo tohoto druhu v gotických Čechách. Benátští mistři užili skleněných kamínků ve 30 odstínech a na obrovské ploše pojednali Poslední soud. Spodobnili tu i Karla IV. se ženou Eliškou a českými patrony.

V katedrále objevíme i galerii 20. století – neboť to byli špičkoví umělci naší doby, kteří vyráběli pseudogotická okna pro sv. Víta. Na západním průčelí je kruhové okno složené z 216 kamenných dílů a 27 tisíc kusů barevného skla. Má v průměru téměř 11 metrů a celé okno se rovná ploše jednoho aru (rovných 100 metrů čtverečních). Výtvarník František Kysela tu pojednal sedm dnů biblického Stvoření.