POSTAVENÍ A VÝZNAM LITERÁRNÍHO HRDINY

Hrdina = klíčová postava nebo skupina lidí (kolektiv – kolektivní hrdina) v epickém nebo dramatickém díle

–          lyrický hrdina = autor, který sděluje své pocity

–          v bajkách -> zvířata se chovají a hovoří jako lidé

 

–          hrdinou v lit. díle může být i člověk veskrze nehrdinský (např. Oblomov – zbytečný člověk), nebo zbabělý (pan Brouček u S. Čecha)

 

–          hrdina jehož jméno je v titulu knihy se nazývá titulní hrdina (např. Jan Kryštof je titulní hrdina stejnojmenného románu R. Rollanda, Maryčka Magdónova od P. Bezruče, Hamlet z tragédie od Shakespeara)

 

–          postava (hrdina) je každá bytost tvořící spolu s dějem a prostředím tematickou složku literárního díla. Odborně se též nazývá aktér či aktant, aby bylo zřejmé, že postavou nebývají pouze bytosti lidské, ale právě tak personifikovaná zvířata (Ferda mravenec, Broučci), věci (Cínový vojáček) nebo pojmy jako dobro, zlo, pýcha apod.

– postava je znázorňována pomocí charakteristiky, která je buď

přímá (rovnou popsané vlastnosti) nebo nepřímá (situační –

představena přes chování v situaci)

– postavy se rozdělují na hlavní (protagonista – ústřední

postava pro vývoj díla) a vedlejší (dokresluje postavu hlavní)

– postava může být kladná nebo záporná

– postavy často vystupují v kontrastních dvojicích: kladné a

záporné, praktik a idealista, anděl a ďábel

– postava a prostředí – autor charakterizuje postavy, aby

přiblížil a ilustroval prostředí

– postava a autor – a)autor splývá s postavou

b)autor nesplývá s postavou

 

– jednoduchost postavy – postavy stavěny černobíle, jsou předem

dány, většinou motiv ideologický

– složitost p. – postavy plné rozporů (psych. román – Havlíček)

 

– označení hrdina pro hlavní postavu se v moderní lit. rozšířilo

o antihrdinu, který je naopak nehrdinský a obyčejný, pasivní,

nestatečný, nechají se vláčet životem

– typický hrdina – vázán na skupinu, ze které vychází – váže se

na určité období; vlastnosti příznačné pro společnost

– individuální hrdina – zástupce myšlenek, které se staví proti

společnosti; originální vlastnosti

 

 

–          v akční lit. se postava projevuje v celém díle v podstatě konstantním způsobem, avšak v románech a dramatech odhalujících složitost duševního života se stává hlavním tématem právě vývoj postavy, její zrání k činu, proces sebeuvědomování vyúsťující až v popření dosavadního postoje

 

 

LITERÁRNÍ TYPY:

= lit. postava natolik reprezentativní, že ztělesňuje obecnější rysy lidského charakteru. Má tedy platnost nadindividuální a do značné míry nadčasovou, což souvisí s tzv. archetypy (pravzory)

 

–          lit. typ zpravidla odpovídá zvýšené frekvenci určitých společenských jevů dané epochy

–          literární typy minulosti vstoupily do širšího podvědomí proto, že dokázaly v dané historické situaci definovat inspirativní model chování, objevit novou dimenzi lidské existence (Ježíš, Antigona, Odysseus, Hamlet, Werther, „babička“, Matěj Brouček, Švejk)

 

–          tvůrčí postup směřující k modelování obecných jevů prostřednictvím jedinečného případu označujeme v umění jako typizaci

 

–          od výrazných lit. typů se v některých případech odvozují obrazné názvy pro různé životní postoje a společenské jevy mimoliterární; tak např. kichotismus (podle hrdiny Cervantesova románu – Důmyslný rytíř don Quijot de la Mancha) znamená mravní zásadovost neohlížející se na reálnou situaci

oblomovština – označuje pasivitu

bovarysmus – označuje romantický sklon k iluzím

švejkovina – jako diskutovaný rys české národní povahy označuje

nedostatek státotvornosti a zvláštní schopnost

rozkládat systém zevnitř prostřednictvím simulované

horlivosti

kondelíkovština (podle románu Ignáta Herrmanna – Otec Kondelík a

   ženich Vejvara) – označuje měšťáckou bodrost a přízemnost

 

 

HISTORIE HRDINY:

 

antika – hrdina zde byl nezbytný – ztělesňoval svět lidí, nad hrdinou často visí neúprosný osud, který omezuje jeho svobodnou vůli, většinou mají nadpřirozené schopnosti

– postava je kladná a hrdinská; autor stojí při něm, nestojí proti společnosti, ta ho naopak oslavuje

– Epos o Gilgamešovi – cesta člověka za něčím, co ale nikdy nemůže získat

– legendy – individuální hrdina – vystupuje ze skupiny, vyhraněné pozitivní jednání

– z této doby např. „lstivý“ Odysseus, ne až tak ideální hrdina Achilles (spor s Agamemnónem kvůli ženě)

 

středověk – rytířské a hrdinské eposy – rytíř má silné náb. prvky -> bojuje za svého pána, stará se o své poddané, má vlastnosti světce

– lit. se zesvětčťuje ->hrdina se mění

 

renesance – je svobodný, tzn. může si dělat co chce, ale to mu přináší obrovské trauma (např. Hamlet -> „být či nebýt“, kdy nebýt znamená nebýt aktivní), má svobodu volby, ale o to je to pro něj těžší, protože na to nebyl připraven – renesanční člověk

– individuální hrdina, ale nestojí proti společnosti; výjimečný je každý renesanční člověk, postavy zosobňovaly určité lidské typy

– např. Romeo a Julie (W. Shakespeare), Don Quijote (byl naivní snílek, ale nakonec prozřel; věřil ve staré ideály – čest, pomoc slabším; rozpor mezi tím být čestný nebo mít peníze)

 

baroko – opět se objevuje světec, Bůh

 

klasicismus, osvícenství – hrdina musel přesně odpovídat pravidlům = musel být šlechtic, musel dát přednost rozumu před citem, nemožnost vášní

– vzor, individuální i typičtí hrdinové mají osud ve své moci; viděli postavu vždy ve sféře veřejné a zobrazovali jeho charakterové vlastnosti bez ohledu na jejich podmíněnost prostředím a dobou

– např. Lakomec, Tartuffe (Moliere)

 

romantismus – zákl. je romantický hrdina většinou nešťastně zamilovaný, typický hrdina, je určen a nevyvíjí se, je individuální – cítí se osamělý, uniká ze společnosti a dostává se do sporu s dobou, nikdo mu nerozumí; hrdina často splývá s autorem

– únik v protispolečenském gestu nebo v násilném činu

– síla citu a vášně je v kontrastu s oslabenou vůlí a znuděností ze života

– žena = oběť lásky hrdiny

 

realismus – opak romantismu; průměrný člověk, výjimečný hrdina, je ve vývoji, má zájem o společnost a bojuje s ní, je ovlivněn (determinován) prostředím – např. román Zabiják (É. Zola), díla z této doby jsou obsáhlé, proto se hodně psaly romány

– žena = osobnost, dramatičtější a zajímavější osudy – např. Anna Kareninová (L.N. Tolstoj), Paní Bovaryová (G. Flaubert), Maryša (Vilém Mrštík)

 

20. století – hrdina nemá kladné vlastnosti = antihrdina (protože lidé prostě nejsou hrdinové a tak to v životě je)

–          stylizace, provokace

–          více jde do psychologie postav, porušení tabu (Obratník Raka)

 

– socialistický hrdina – dělník, pracující člověk, nemohl to být inteligent; zúčastňuje se třídního boje, má kladné morální vlastnosti (např. Anna Proletářka)

 

 

Drama: hrdinu charakterizuje oblečení, masky, chůze, způsob řeči, dialogy

 

Ukázky:

 

Homér – ÍLIAS (o Achilleovi)

 

Svatopluk Čech – VÝLET PANA BROUČKA TENTOKRÁT DO XV. STOLETÍ

 

Ivan Alexandrovič Gončarov – OBLOMOV