Antická literatura a křesťanství – kořeny evropské vzdělanosti
-kultura Řecka a Říma
- a) ŘECKÁ LITERATURA
– období archaické, attické a helénistické
1) Období archaické (8. – .6.př.Kr.)
Návaznost na úst.lid.slovesnost (zaklínadla, zaříkadla, přísloví, mýty), rozvoj epiky i lyriky
EPIKA : eposy (války,bohové)
HOMÉR (asi 6.st.) – potulný pěvec
Ílias – veršovaná skladba (časoměr. hexametr –UU –UU –UU –U –UU -U), zachycuje závěr válčení během Trojské války (Trója x Řecko…trvá 10 let); syn 3ského krále Priama Paris unesl Helenu (manželku spart.krále), Řekové se pro nejkrásnější ženu vydali
Začátek : velitel řec.vojsk Agamemnón měl spor s Achilem, kt. byla odňata jeho milá Briseovna, i přestože dobře bojoval. Nyní již nebojuje, přítel Patrokles si bere jeho zbroj a jde na 3any. Zabije ho Hektor. Achiles ho pomstil a vláčil za vozem. Jeho tělo pak dal na příkaz bohů Priamovi. Paris mu pak střelil šíp do paty…to už tam asi není. Chybí nadpřirozené jevy!
Odyssea – veršované, osudy jednoho z hrdinů 3ské války Odyssea. Vrací se z války (10 let), doma na Ithace ho čeká manž.Penelopé. Cestou potkává Sirény, Kirké, nymfu Kalipsó – ta mu pomáhá (miluje ho), kiklopa Polyféma. Mezitím doma : spousta nápadníků o Penelopé, syn Telemachos šel Odyssea hledat. Odysseus se vrací převlečen za žebráka. Kdo napne tětivu, toho si Penelopé vezme. Odysseus vyhrál a se synem a boh.Athénou rozdrtili nápadníky, kt.se asi vzbouřili. Retrospekce, v díle je vyjádřen mytolog.názor na svět,bohové i lidé žijí ve společenství. Jasná hranice mezi dobrem a zlem, vládne poslušnost k božím zákonům.
LYRIKA (ostrov Lesbos – 7.-.6.st. : Sapfó, Alkaios)
– elegie (= žalozpěv, původně píseň + píšťala)
– monodická lyr. (sólový zpěv + lyra), básnířka Sapfó – oslavné básně na počest bohů
– milostná, pijácká lyr. (k pobavení), Anakreon – oslavoval přírodu, víno, ženy, zpěv
– epigramy (nápisy na hrobech, později satirická útočná báseň)
– sborová lyr. – Pindaros (ódy)
– bajky – Ezop (Aisópos) : Závistivý pes (zvířata -> lidé)
2) Období attické (5. – 4.st.př.Kr., Athény)
– rozvoj dramatu (a prózy, řečnictví, folozofie,…)
– drama (čin, skutek) se vyvinulo z obřadných her určených bohu Dionýsovi (víno) – 6.st.
– původně pouze chór (sbor), pak se vyčleňují postavy herců, v Řecku hrají jen muži
Tragédie – písně + tanec + masky (trágorové -> tragédie)
hrdina vede nerovný a marný boj s vnějšími silami (bohy) nebo s vlastním nitrem (např. osudem). I když hrdina podléhá, stává se morálním vítězem
– zákon místa, času a děje…zavedl Aristotelés
1 herec + chór (mínění lidu, důraz na hl.myšlenku)
2 herci : *dialog (Aischylos)
3 herci (Sofoklés)
Komedie (komoida = zpěvy veselého průvodu)
TRAGÉDIE
AISCHYLOS (525-456)
– čerpá z mýtů (bohové určují osud člověka), zakl.tragédie, ve svých hrách dochází k závěru, že lid.činy mohou soudit pouze lidé
Oresteia – Orestés z příkazu boha Appolóna mstí svého otce Agamemnóna, kt.po návratu z 3ské války zavraždila jeho manželka se svým milencem. Pak z athénských občanů sestaven soud, kt. rozhodne,kdy má být vražda potrestána
SOFOKLÉS (496-406) – 20 dramat, hranější a známější než Aischylovy hry
– náměty : Trojské mýty, Thébský rod
– hrdinové si o svém osudu rozhoduji sami
Elektra – sestra Oresta, ctí mrtvého otce, je x vrahům (i proti vlastní matce, kt.zabijou), kt.se zmocnili vlády. Chce se pomstít spolu s Orestem, někdo jí však řekl, že je mrtev. Pak se ale objevil a společně zrádce zabili…dle Sofokla správný postup a čin!
Antigona – mravní konflikt založen na protikladu dvou zásad (Antigona jedná lidsky)
Synové thébského krále Oidipa (asi zemřel ve válce) se hádají o trůn. Mezitím vládne strýc Kreón. Antigona přes Kreonův zákaz důstojně pohřbí jednoho z obou padlých bratrů (alespoň symbolicky ho posype hlínou), král ji chce zaživa zazdít, ale jeho syn (tajný snoubenec Antigony) chce trest zmírnit. Lid se již také vzbouřil, avšak A. se mezitím oběsila. Pak se zabil i její snoubenec a pak i jeho matka (Kreónova žena). Kreón zůstal sám, šel i proti svým občanům. Prosí bohy za smrt => vykoupení
Král Oidipus – ??? v mládí asi žije u pastýře, neboť ho královská rodina zavrhla. Věštba mu předpoví, že bude vrahem svého otce (thebského krále) a stane se manželem své matky. Vše se nakonec vyplní.
– utrpení je součástí jeho osudu, i když se vzpírá. Je to však marné.
EURIPIDÉS (485-406)
– podstatná změna ve vývoji starořecké tragédie : dialogy se blíží více skutečnosti, zlidštil postavy. Z bájí čerpá velice volně, svět bohů odsouvá do pozadí
Elektra – vidí Oresta jako zločince, kt.neměl právo zabít
Médeia – Barbarka a kouzelnice, kt.utekla z Kolchidy do Korintu a velitelem Argonautů Jásonem. Spolu získali Zlaté rouno. Jáson se ale zamiloval do Glanky, dcery korint.krále a Médeiu opustil. Ta vzápětí opustila otce, zabila bratra, chce se pomstít i Jásonovi. Poslala Glance svatební šaty z jedu, kt.se na ní vznítily. Zabila i 2 syny, kt.měla s Jásonem
– duševní život ženy, kt.ukazuje, kam až ji dokáže nešťastná láska dovést – stává se vražedkyní
Ifigenie v Tauridě – kněžka v chrámu bohyně Artemis má obětovat cizince Oresta a Pylada, kt. přišli, aby se zmocnili sochy bohyně Artemis. Ifig. však pozná, že Orestés je její bratr a proto oklame krále, pomůže ukrást sochu a prchne s nimi do Athén
KOMEDIE
ARISTOFANÉS (žil v době Peloponéské války)
– dochováno 11 komedií
– Mír, Žáby, Jezdci, Vousy (zesměšnění lidí)
– i vulgarismy, vrchol řecké komedie. Počátek znázornění lid.typů (jako Harpagon, Don Quijote, Enšpígl,…)
PRÓZA
-otec historie : HÉRODOTOS – Řecko-perské války
THÚKÍDYDÉS – Dějiny peloponéské války (zažil válku => lepší záznam, díky tomu je dílo z historického hlediska asi cennější)
ROZVOJ ŘECNICTVÍ
DÉMOSTHÉNÉS – nejlepší Athénský řečník (i přes původní vadu řeči). Zavedl filipiky (útočné řeči proti Filipu Makedonskému)
FILOSOFIE
ARISTOTELÉS – největší antický filosof
Poetika (básnická pravidla), Rétorika (základy řečnictví)
SOKRATÉS – popraven, „vím, že nic nevím“, „poznej sebe sama“
PLATÓN – propracoval dialog
Obrana Sokratova, Ústava
3) Období helénistické (3. – .2.př.Kr.)
– Řecko se začlenilo do veliké říše Alexandra Makedonského, literatura se mohla šířit do velikých oblastí, přesto úpadek
– nová komedie
MENANDROS – náměty ze všedního života, postavy z městského prostředí
POESIE
– pastýřské idyly
THEOKRITAS – zakládá idyly (pastýři ve značně idealizované podobě)
ROZVOJ EXAKTNÍCH VĚD
EUKLIDÉS, ARCHIMÉDÉS
- b) ŘÍMSKÁ LITERATURA
– období archaické, klasické, postklasické
– zprvu překlady z řečtiny (díla psána latinsky), napodobování řecké literatury
1) Období archaické (3.-2.př.Kr.)
– zprvu : různé písně, žalozpěvy, pořekadla, přísloví
ANDRONICUS – volně přeložil Odysseu
KOMEDIE
T.M.PLAUTUS (251-184)
– náměty z denního života, živý a hovorový jazyk, nadčasové literární typy
Lišák Pseudolus – mazaný otrok, který dokáže lidi pobavit, vysmívá se svému pánovi; dialogy, monology, satira, chór
Komedie o hrnci (lakomec – inspiroval se Moliére) – 2 starci, bohatý Megadorus si chce vzít chudou Fédrii, její otec najde hrnec plný zlaťáků (od skřítků); otrok mluví s kuchaři o zlém pánovi, 2.část : ztráta peněz – všechny podezřívá, všech se ptá, nedokáže bez nich žít!
2) Období klasické (až 1.př.Kr.) – „zlatá doba“
ROZVOJ ŘEČNICTVÍ, PRÓZY
MARKUS TULLIUS CICERO (106-43)
– politik, filosof, řečník, projevy proti Marku Aureliovi, založil a užíval tzv. ciceronskou latinu (projevy s dobrou přehledností, stylistická vytříbenost, logika, honosný jazyk)
TITUS LUCRETIUS CARUS (100-55)
O přírodě – cílem díla bylo zbavit člověka strachu před Bohy, smrtí i osudem
MARKUS AURELIUS – Hovory k sobě
GAIUS JULIUS CAESAR – Zápisky o válce galské
POESIE
GAIUS CATULLUS (84-54)
– zakladatel milostné poesie (životní láska Lesbie), „Odi et amo“, básník vnitřních rozporů (zklamání x láska)
PUBLIUS VERGILIUS MARO (70-19)
(je průvodcem po očistci a peklem v Dantově Božské komedii)
Zpěvy pastýřské (Bucolica) – částečně vychází z pastýřských idyl básníka Theokrita
Zpěvy rolnické (Georgika)- didaktický epos
Aeneis – tímto dílem zakládá nový epos (mytická složka ustupuje do pozadí)
1.část : obdoba Odyssey – trójský hrdina Aeneas (syn Venuše = ? Athéna) po dobytí Tróje utíká a bloudí. Spolu se svou rodinou a dalšími uprchlíky hledá novou vlast, na cestě ho čeká mnoho dobrodružství
2.část : usadil se u ústí ř.Tiberus (kraj Lazio), přemohl zdejšího krále a založil Řím!
PUBLIUS OVIDIUS NASO (43 př. – 18 n.l.)
– cestoval, císař Augustus ho vyhnal z Říma
– největší římský básník, především milostná poesie
Umění milovat
Žalozpěvy – básnická sbírka
Metamorfózy (Proměny) – básnické (epické) převyprávění 250 římských bájí., které zobrazují proměnu světa, lásku a lidské vlastnosti. Např.proměna nymfy Dafné (víla), kt. odmítla lásku Apollóna => změnila se ve vavřín. Narcis byl zase zahleděn jen do sebe, Daidalos a Ikaros (zneužití vědy, zpytování svědomí, uvědomění si lásky k synovi – je už ale pozdě)
MARCUS P.CATÓ (234-149) – O zemědělství (pohled na římské hospodaření)
– odpůrce Kartága
3) Období postklasické (až 476 n.l.) – „císařská doba“
LUCIUS ANNAEUS SENECA (4 př.-65 n.l.)
– filosof, básník, dramatik, politik
– dochovalo se 9 tragedií (Médea,Trojanky,Phaedra), psal i epigramy
– jeho hry nebyly moc hrány, ale vyjadřovaly určité myšlenky a byly dovršením vývoje antického divadla
O duševním klidu
SATIRICKÁ PRÓZA
PETRONIUS ARBITER
Satyricon – líčí dobrodružství Encolpia a jeho přítele, kt.se vzepřeli bohům a nyní bloudí světem (parodie Odyssey)
SATIRICKÁ POEZIE
DECIMUS J. JUVENALIS
MARCUS V. MARTIALIS – Kniha o hrách (verše oslavující hry v Amphiteatru)
HISTORICKÁ PRÓZA
PUBLIUS CORNELIUS TACITUS (55-120)
– Germánie (popis života a kultury germánských kmenů), Letopisy (Anály; líčí dobu od Tiberia až po Nerona), Historie (navazuje na Letopisy a pokračuje ještě dál)
LITERATURA CÍRKEVNÍCH OTCŮ (patristika)
– *obranná díla
SVATÝ AUGUSTÝN (354-430)
– pocházel ze severní Afriky
– pak stěhování národů => zánik této literatury
395 – rozdělení Římské říše na Západořímskou (Itálie – konec 476) a Východořímskou (konec 1453)
Římská literatura zanikla v 7. st.n.l., nahradila ji řečtina a latina