Základní předpoklady vzniku filozofie

Filozofie je soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka, lidské kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm. Hledá obecné vlastnosti člověka, struktur přírody, společnosti i kosmu, řád světa.
Vznikla jako potřeba překonat fantazijní představy o světě, podat racionální vysvětlení. Vysvětlení světa za pomoci rozumu. Od počátku se projevovala ambice být vědou. Na začátku byla jakousi encyklopedií vědeckého poznání světa, zahrnovala veškeré poznatky o světě. Postupně se z ní vyčlenily vědy (matematika, fyzika, rétorika, etika, psychologie,…). Jak se jednotlivé disciplíny začaly vydělovat, pro filozofii zůstalo charakteristické úsilí o vidění světa jako celku.
universalis – univerzální věda, která se může ptát prakticky na cokoliv.
Radix – radikální věda, jde ke kořenům.
Dnes je filozofie vědní obor (patří mezi vědy). Od přírodních věd se odlišuje, je abstraktnější, nezabývá se konkrétním výsekem vědy, ale snaží se zabývat vším (univerzalita).
Dříve byly jisté spekulace, že filozofie jako věda zanikne, ale jakási ideologie je, že dokud si lidé budou klást otázky, bude filozofie. Je to věda, která umožňuje sestavit člověku světonázor a žebříček hodnot.

Martin Luther King: ,,Filozofie je děvka ďáblova.“
Karl Marx: ,,Náboženství je opium lidstva.“

Z řeckého filein = milovat a sofíá = moudrost, doslova láska k moudrosti, myšleno ovšem jako snaha o přiblížení se k moudrosti, úsilí být moudřejší.
Evropské filozofické myšlení ve smyslu lásky k moudrosti se zrodilo na přelomu 7. a 6. století př.n.l. na západním pobřeží Malé Aasie, která byla obchodní křižovatkou mezi Řečkem, Asií a severní Afrikou a zároveň místo, jež bylo nejvíce otevřeno kulturním vlivům východních civilizací.
Jako první sám sebe nazval filozofem (milovníkem moudrosti) Pythagoras ze Samu, a to s dovětkem, že moudrý je jen bůh. Sám filozof je podle něj lovcem pravdy (pravda nikdy nemůže být člověkem uchopena ve své celistvosti, a tak se stát jeho majetkem), filozof nikdy nemůže být lovcem bohatství a slávy, protože závislost na nich jej pravdě vzdaluje.
Pythagoras ze Sámu (?580-?500 př.n.l.) – hledá princip, který zakládá řád kosmu, v kvantitě, číslu. Souvisí to se zájmem o matematiku a výzkumy akustiky. Číslo ve vztahu k věcem nevyjadřuje pouze rozměr věci či počet, ale též kvalitu. Celek světa je kosmem (řádem), který je výsledkem harmonických poměrů, vyjádřených čísly. Pythagoras pravil, že číslu se podobá všechno. Jako první nazval souhrn všeho světem (kosmem) podle pořádku v něm.

Dvojí chápání filozofie
a) světonázor – tíměř totožný s náboženstvím, mytologií a ideologií
b) způsob lidského myšlení a uvažování – založeno na pochybách, údivu a nejistotě, který vedl ke vzniku současné vědy a etiky

Filozof je milovník moudrosti, lovec pravdy. Společnost žije na mýtecg a předsudcích, filozof hledá pravdu, proto je to ten, který vyvede ostatní ze slepé víry a přivede je ke kritickému pohledu na svět, dáky kterému člověk získá skutečnou svobodu a odpovědnost. Nedůvěra v to, co se mi říká = jedině člověk, který je schopen kriticky myslet se nestane lehce ovladatelným a zneužitelným prostředkem demagogů a ideologů.

Disciplíny
Hlavní – jsou vyučovány v rámci filozofie.
1) Ontologie (ontos = bytí, jsoucno; logos = výklad). Hledá odpovědi na otázku jaký je svět a jaká je jeho podstata.
– materialisté – hledá hmotný základ světa
– idealisté – duševní vysvětlení
– říká se jí také metafyzika či prní filozofie (Aristotelés)
– zabývá se výkladem jsoucna, bytí (jsoucno – to co je teď v tomto prostoru a čase, je to každá jednotlivost = člověk, zvíře, věc)
– rozlišujeme bytí x jsoucno
– bytí = základní vlastnost jsoucna (každé jsoucno musí být)
Podle toho, kolik je základů (podstat) světa, rozdělujeme filozofické systémy:
A) Monismus – je jen jeden základ světa.
a) materialismus – základem je hmota (Hérakleitos – základem je oheň, Tháles – voda,         Marx- hmota)
b) idealismus – základem je duchovno (většina náboženství, Platón, Hegel)
B) Dualismus (Descartes) – rozlišuje substanci hmotnou, rozprostraněnou a substanci duchovní.
C) Pluralismus (Leibniz) – podle něho existuje nekonečně mnoho podstat bytí, které nazývá monádami.
D) Determinismus – směr, který vylučuje náhodu. Vše ve světě je dáno, předurčeno, něčím podmíněno. Celý svět je popsatelný, poznatelný, počitatelný atd. Fr. osvícenci: La Metrie – je jen otázkou času, než dokonale poznáme svět – nejen to, co bylo a je, ale i to, co bude!
E) Indeterminismus – ve světě existuje náhoda, svět není dokonale popsatelný nebo zaškatulkovatelný. Nietzsche, Schopenhauer – otázka vůle.

2) Gnoseologie = noetika, epistemologie (gnosis = poznání). Je tento svět poznatelný? Pokud je, tak jak?
– zabývá se otázkou poznání
– základní pojmy: subjekt (poznávající) x objekt (poznávané)
– optimismus – svět poznatelný je v určité fázi
– skepticismus – krajní forma agnosticismus
A) Agnosticismus – pochybuje o poznatelnosti světa – angličtí skeptikové, D. Hume.
B) Empirismus – Locke, Berkley. Veškeré naše poznání pochází ze smyslového vnímání a ze zkušenosti. Tabula rasa – při narození je člověk nepopsanou deskou.
– senzualismus – krajní empirismus
Metoda indukce – myšlenková operace založená na zkoumání jednotlivých případů (pozorovaných v přírodě), z nichž se pak vyvozuje obecný závěr.
C) Racionalismus – Descartes, Leibniz. Základem pravdivého poznání je rozum, nejsou zapotřebí smysly. Již při narození jsou nám dány určité pojmy, pravdy – jsou nám dány v rozumu.
Metoda dedukce – z daných obecných závěrů vyvozují konkrétní poznatky v praxi.

3) Filozofická antropologie (antropos = člověk)
– zabývá se otázkama co je člověk, jaká je jeho role a postavení ve světě a zda-li může dát svému životu smysl.

Axiologie – teorie hodnot – jakým způsobem lze podchytit hodnoty, které vyznává lidstvo a co za ně můžeme považovat.

Etika – základ období Helenismu = nejkrálovštější disciplína.

Metodologie věd – základ pro jakýkoliv vědní obor (F. Bacon).

Filozofie dějin – podstata dějin a dějinosti (Hegel, Jan Patočka).

Filozofie náboženství.

Filozofie umění.

Vztah filozofie a mýtu
– počátky filozofie – ve starověkém Řecku v 7. stol.př.n.l. – od té doby, co vznikla, se změnil způsbo myšlení od mýtu ke snaze racionálního vysvětlení
– mytologie = souhrn legend, nauka o mýtu
– mýtus = příběh se symbolickým nebo náboženským významem, mýty lidem zprostředkovávaly názor na svět, přírodu a lidské bytí, vysvětlovaly účel věcí a někdy i původ státu, měst, rodů apod., jakási alternativní představa o světě
1. teogonické mýty (theohomie) – o vzniku světa
2. kosmonogické mýty – kosmos = uspořádaný celek; o fungování světa, vysvětlují přírodní jevy, např. původ bouřky
– nejstarší legendy – Indie-Marátharána, Hinduismus-stvoření světa z těla boha Brahmy, Buddhismus-Život Buddhy
– bohové: Zeus/Jupiter, Héra/Juno, Poseidon/Neptun, Hefaistos/Vulkán, Ares/Mars, Apollon/Apollo, Artemis/Diana, Afrodita/Venuše, Hermes/Merkur, Athéna/Minerva, Hádes/Pluto, Dionýsos/Bacchus
– filozofie vzniká kvůli přílišnému antropomorfismu řecké mytologie, snaží se vysvětlit svět jinak, za pomoci rozumu a bez účasti nadpřirozena
– nábožensko-filozofické koncepce mají jeden stejný základ – mýtus (Buddhismus, Hinduismus)
– Homér (8.stol.př.n.l.) – Ilias a Odyssea – Homér není objektivně historicky podložená postava, nemůžeme s jistotou říci, zda opravdu žil
– Dionýsko-apollinský mýtus (Nietzsche, 19.stol.) – přiobrazení evropské kultury k řecké mytologii, na jedné straně Apollon, bůh řádu a na straně druhé Dionýsos, bůh vína a veselí. Nietzsche pouzkazuje na konzumnost a poživačnost, hovořil o konci světa západní kultury, která je ohrožena právě touto rozpolceností.

Vztah filozofie a náboženství
– náboženské cítění se vyvíjelo spolu s vědomím člověka, s jeho schopností vnitřní sebereflexe
– za první projevy považujeme rituální pochovávání mrtvých 40 000 let př.n.l., předpokládáme, že již tehdy si lidé vytvářeli představy o smrti a posmrtném životě
– náboženství je o vztahu člověka k něčemu, co může stát i mimo tento svět, k něčemu, co nás přesahuje; je to jakýsi souhrn pravidel, rituálů, obřadů, které posilují a utvrzují vztah
– Hinduismus je typické polyteistické náboženství, je přirozenější věřit více věcem
– Buddhismus – neteistické náboženství – bez kultu Boha, Buddha není Bůh, pouze prorok
– Judaismus – první monoteistické náboženství, Bůh Jahve
– nábožensko-filozofické koncepce mají společný základ – mýtus

Indická filozofie
I. Období Védské (1500 – 500 př.n.l.)
– védy – nejstarší dochované písemnosti, obsahují mantry (náboženské), brahmány (příručky pro kněží), písně, …
a) Období starovédské (1500 – 1200 př.n.l.) – vzniká rgvéd (i Ramajana)
b) Období obětní mystiky (1200 – 750 př.n.l.) – vzniká kastovní systém; árijové (kočovní       válečníci) začali ze severu pronikat a podrobovat si domorodé Indy, rasový rozdíl, z toho             vychází v 19.století rasové ideologie
c) Období Upanišad (750 – 500 př.n.l.) – odborné naučné spisy, velmi pesimistické,   vypovídají o fungování světa
II. Období klasické (500 př.n.l. – 1000 n.l.)
– odklonění od véd, duchovní tradice, Indie odlučuje buddhismus, taoismus, jinismus (ortodoxní, jdou proti védám)
III. Období poklasické (1000 n.l. – současnost)
– návrat k védám, hledání cesty k poznání, meditace, fyzická cvičení, např. Jóga
Hinduismus
Brahma – stvořitel světa, jakési absolutno, cíl každého živého tvora je splynout s absolutnem
Átman – jednotlivá duše živé bytosti, proces životů, reinkarnací, vtělení po životě
Karma – rozhoduje o dalším vtělení, souhrn skutků, které vytváří átman, nikoliv osud
Cesta k pozitivní karmě – bažit po poznání, vzdělávat se, zbožnost, víra v absolutno, praktikování náboženských zvyklostí
Mókša – konečnně splynutí s Bráhma
Višnu – pečovatel, udržovatel, Šiva – ničitel, spojován s ohněm, Šaktí – ochránkyně domácího krbu

Buddhismus – přelom 6. a 5. stol. př.n.l.
– vychází z hinduismu
– neteistické náboženství – nemá boha, Buddha je pouze prorok
– založeno na vlstní zkušenosti a schopnosti projít životem, abychom se zbavili utrpení
– zakladatelem byl Gautama Siddhártha, Buddha je označení probuzeného
– Gautama Siddhárta opustil bohatý život přepychu a rodinu, vedl život šramana (potulný mnich), po sedmi letech usedl pod fíkovník a zde po 49 dnech meditace dosáhl nirvany (vyhasnutí, vyvanutí)
– meditací dosáhl probuzení a jeho učení o čtyřech ušlechtilých pravdách se stalo základem pro buddhismus
– 3 klenoty buddhismu: Sangha (mnišská obec, jeden z klenotů buddhismu), Buddha a Dharma (4 vznešené pravdy)
4 vznešené pravdy: 1. existuje utrpení
2. existuje příčina utrpení
3. utrpení je možné ukončit
4. následuj osmidílnou stezku, cesta vedoucí k zániku utrpení
– hínájana – malá cesta – malý vůz – theravécký buddhismus
– zaměřuje se na osobní spasení, cesta jednotlivce k nirvaně
– máhájana – velká cesta – velký vůz – tibetský buddhismus
– cesta všech lidí/živých bytostí

Čínská filozofie
I. 6.stol.př.n.l. – 2.stol.př.n.l. = Sto škol – konfuciánství, taoismus, mohismus, sofismus
II. 1.stol.př.n.l. – 1000 n.l. = Středověká čínská filozofie – inspirace buddhismem
III. 1000 – současnost = nekonfuciánství

Konfuciánství
– Kchung-fu-c‘ = Konfucius (551 – 479 př.n.l.) – zastával vysoké posty, vyučoval rétoriku, básnictví, společenské chování, dějiny
– napsal příručku jak vés spořádaný život, jak být svým občanům dobrým vládcem; vládci ho neuposlechli, tak opustil své úřady a stáhl se do ústraní
– podle pověsti si předpověděl vlastní smrt
– studoval Knihu proměn, napsal její komentář
– patřil do významné aristokratické rodiny ze státu Lu, napsal jeho kroniku (Jaro a podzim), která se dochovala do dnes a je základem konfuciánství
– ,,Co je za tímto světěm my nemůžeme vědět.“ – Konfucius
– nezabývá se metafyzikou, obrací se k člověku, jak obstát v životě a být spokojený
– společnost složená ze spokojených lidí je harmonická
– důležité je být vzdělaný, vážený, upřímný k sobě i k druhým, spravedlivý (typické) – ,,Každému, co jeho jest.“
– každý člověk má přijmout svoji roli – vládce budiž vládcem, sluha sluhou, otec otcem a syn synem
Taoismus
– filozofie spekulativní, zabývá se metafyzikou
– starý mistr Lao-c‘ – vrstevník Konfucia, jeho vlastní jmené Ku-čchen, pocházel ze státu Čou, kde byl knihovníkem, chtěl zůstat bezejmeným, opustil svůj úřad a stal se poustevníkem
– esteticko – filozofické pojednání Cesta k proměně (Tao-Te-Ťing)
– tao = bezejmené, nepoznatelné, absolutno, něco, co řídí běh světa a vesmíru, rozum, osud; člověk musí přijmout fakt, že je pro něj nepochopitelné, jedinou jistotou je jistota nevědění
– ,,Vědět, že nevím, to je nade vše.“= učená skepse
– zlatá střední cesta = žít ve shodě s přírodou, střídmý smířený život, nepodléhat vášni, netruchlit nad smrtí, příliš se neradovat, brát si to, co život nabízí

Vztah filozofie a vědy
– filozofii je těžké definovat, nemá přesný předmět bádání, nemá přesnou vědeckou metodu, proto je těžké ji zařadit mezi vědy, i když z ní vlastně vědy vznikly
– je matkou věd, protože původně byla souhrnem veškerého poznání a souvislostí světa
– s vědami má společnou logickou argumentaci, analýzu, experiment, dohadování (debaty) a korekci poznání
– ,,Filozofická je taková otázka, na niž nelze odpovědět.“