Filozofie 20. století

– ve 20. století se prohlubuje rozmanitost jak konstruovat myšlení → filozofie se stává pluralitní

– je to podmíněno i prudkým vývojem konkrétních věd a stupněm jejich abstrakce ^{(opak konkrétně)}

– rozum ani moudrost nedokázaly zabránit tragickým procesům (válkám) a nevyřešili smysl lidské

existence v moderním věku → filozofie hledá východisko ve dvou proudech:

 

1) na jedné straně stojí odmítnutí metafyziky a příklon k realitě

→ novopozitivismus, pragmatismus

 

2) na stran druhé je příklon k otázkám člověka

→ filozofie života, existencialismus, křesťanská filozofie

 

– pokusem o překonání krize je fenomenologie

– polaritu filozofie lze označit jako  •  scientismus ^{(scientia – věda)} = orientace na vnější svět člověka

• antiscientismus = orientace na vnitřní svět

 

EXISTENCIALISMUS                                                                                         

– vývoj myšlení se dostal ve 20. století do krizové situace

– v kruté zkušenosti světových válek a hospodářské krize totálně padá osvícenské pojetí dobrého a

pozitivně se vyvíjejícího člověka → člověk je odhalen ve své bídě a bezmoci

 

Jean Paul SARTRE

– reprezentuje francouzské ateistické existencialisty a kromě filozofických děl věnoval mnoho úsilí

divadelní a literární činnosti

– ve svém díle „Hnus“ vyjádřil pocit bezdůvodnosti a tíže existence, zároveň však už i zde je skryto

východisko a to v angažovanosti pro druhé → nic nemůže být dobré pro nás, není-li to dobré pro všechny

– dále v triologii „Cesty ke svobodě“ ukázal, že svoboda je smyslem lidského života a že před ní

nelze utíkat do zvěcněné, lhostejné existence

– téma svobody stojí jasně v popředí

– jsme k svobodě odsouzeni, jsme jen tím, čím se sami učiníme

– není Bůh, nejsou předem daná žádná určení, není předem vymezená podstata člověka, ani mravní

normy, je jen naše existence tady a teď

 

Albert CAMUS

– opět podobná zkušenost odcizení člověka, lhostejnosti, nezájmu o hlubší postižení života, kterou

vyčetl ve své generaci

– lidská existence je dle něj absurdní, ale absurdita nemusí paralyzovat, nýbrž může být výzvou k

aktivní revoltě, boji proti zlu

– i když sám boj proti absurditě je absurdní, může v něm člověk nalézt smysl a štěstí

– Camusova revolta však není revolucí a násilím, ale to důstojný vzdor usilující o spravedlnost a

křehké štěstí člověka

 

– existencialismus byl možná i je výzvou ke svobodě a odpovědnosti

 

 

 

 

 

 

NOVOTOMISMUS                                                                                              

= křesťansky orientovaná filozofie do které ještě spadá personalismus (klade do centra zájmu

osobnost člověka) a různé směry protestanské filosofie

 

– novotomismus je považován za nejvlivnější, katolicky orientovaný směr (navazuje na učení

Tomáše Akvinského), který zdůrazňuje harmonii víry a racionálního poznání jako dvou zdrojů poznání daných člověku Bohem → v rámci této harmonie se na první místo klade víra, ale uznává v rámci své ontologie také výraznou úlohu vědy vědění v moderní době

 

Jacques MARITAIN

– zabýval se vztahem vědy a mystiky, kterou označil za „vrozené poznání“, Boží inspiraci

– věnoval se též vztahu filosofie a teologie, sludují prý jeden cíl, ale postupují dvěma směry, kdy

jedna povznáší k Bohu (filosofie) a druhá přichází od Boha (teologie)

 

Pierre TEILHARD de CHARDIN

– na podkladě mnoha vědeckých poznatků i vlastních objevů vytvořil koncepci přírody a člověka,

kde pokusil se, aby byla smysluplná jak z hlediska vědy, tak z hlediska křesťanství

– svou koncepci opřel o myšlenku evoluce vesmíru, přírody a ducha: v člověku se evoluce stala

vědomou sebe sama, po atmosfeře a biosfěře tak vzniká noosféra – sféra ducha

– v člověku tak spočívá mimořádní váha zodpovědnosti, kterou člověk naplňuje personalizací

(prohlubováním osobní jedinečnosti) a dále socializací (schopností věnovat se něčemu nadosobnímu – společnosti, vědě či víře), kdy se pak vytvářejí větší lidská společenství

→ tak se svět ve svém vývoji sjednocuje, zduchovňuje a směřuje k bodu Omega

 

NOVOPOZITIVISMUS                                                                                       

– již pozitivismus 19.století odmítal vše, co překračuje bezprostřední fakta, v přírodních vědách, v

matematice a logice však v krátké době došlo k velkým změnám, tak fyzikální objevy vyvolaly na přelomu století radikální empirismus nebo-li empirokritismus – tzv. druhý pozitivismus

– hlavní zájem však vzbudila logika, a proto novopozitivismus získal název logický empirismus

– ukázalo se, že mezi hlavními problémy světa (i filosofie) ve 20. století, zaplaveném fakty a

informacemi, patří problém jazyka a sdělnosti

 

Rudolf CARNAP

– představitel tzv. Vídeňského kruhu, který chápal vědu jako systém výroků a filosofii jako metodu,

která smysl těchto výroků analyzuje

– filosofie jako metoda má odlišit smysluplné věty od nesmysluplných: věta je smysluplná tehdy,

je-li nejen gramaticky a logicky správná, ale lze ji veritifikovat = ověřit na konkrétní zkušenosti a pak ji určit jako pravdivou či nepravdivou (metafyziku nelze verifikovat, je proto smysluprázná)

 

Lidwig WITTGENSTEIN

– také patřil k Vídeňskému kruhu, později působil v Anglii, kde v „Londýnsko-filosofickém

traktátu“ formuloval východiska logického pozitivismu

– předměte filosofie už není obsah vědomí, nýbrž jazyk, jímž hovoříme o faktech

– nejvhodnější jazyk s jednoznačnými slovy-znaky je v matematické logice

 

– v druhé etapě revidoval některé své závěry a dospěl k přesvědčení, že nelze konstruovat ideální

jazyk, nezávislý na životě, neboť jazyk je souborem různých pravidel a různě fungujících praktik

→ zameřil se proto na analýzu reálného jazyka, který považuje za formu hry, jejíž pravdila

přejímá každý, kdo do ní vstupuje, takže jazykové hry jsou formou života

 

Raimund POPPER

– kriticky hodnotil princip verifikace založený na empirické indukci: vzhledem k tomu, že indukce

nemůže být nikdy úplná, spoléhat na ni je logicky nezdůvodněné

– místo verifikace zavádí princip falzifikace = vyvrácení, tedy jakkoli dlouho lze hypotézu

dokazovat, stačí jediný opačný výrok (fakt), který ji vyvrátí

– vědecké zákony tedy lze prověřovat ne dokazováním, ale soustavnými pokusy o jejich vyvrácení

– Popper odmítá nauky, jejichž závěry nejsou falzifikovatelné, tedy nelze je podrobit racionální

kritice, či se proti ní chránit zevnitř, platí to hlavně o ideologiích a sociálních doktrínách

– jeho filosofie se nazývá kritický racionalismus

 

HERMENEUTIKA                                                                                               

= směr, který hledá metody výkladu a porozumění světu, aby byl pro lidi pochopitelný

– představiteli jsou GADAMER a RICOEUR