Sociální interakce, s. percepce, s. komunikace, sociální skupiny – základní dělení, sociální role, rodina
Sociální psychologie je hraniční disciplína sociologie a psychologie. Pokouší se za pomoci vědeckých metod porozumět a zároveň vysvětlit, jak je myšlení, cítění a chování jedinců ovlivňováno skutečnou, představovanou či předpokládanou přítomností druhých. Je to věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Zabývá se zejména změnami obsahu i formy duševního života člověka pod vlivem sociálních podnětů. Předmětem je tedy konkrétní osoba, žijící v konkrétních společenských podmínkách. =Věda o tom jak člověk funguje ve společnosti.
METODY ZKOUMÁNÍ
- Experiment (morálně diskutabilní)
- Dotazník
- Rozhovor
- Porovnávání
- Analýza dokumentu (zápis trestního rejstříku, dopisy, smsky…)
- Analýza výsledku činnosti (kresba společného domu)
- Sociometrie (zakladatel: Moreno)- soubor několika metod: sociograf, sociogram
Čím se zabývá sociální psychologie?
- Socializace, sebepojetí, problematika já, identita, postoje, soc. motivace, percepce druhých lidí, soc. inteligence, kompetence, soc. komunikace, agrese davového chování, soc. konflikty, soc. skupiny, konformita, empatie, makrosociální jevy, mezikulturní psychologie
Socializace je proces zapojení člověka do společnosti. Přizpůsobení se společenským normám, vytváření mezilidských vztahů. Člověk je lidská bytost a chová se tak je-li vychován. V procesu socializace se člověk stává lidskou bytostí.
Činitelé, které mají na socializaci vliv:
- Rodina
- Škola, vzdělávací systém
- Další kolektivy (vrstevnické skupiny)
Individualizace: člověk se stává nezávislý na společenských standardech či normách, vytváří si vlastní osobnost.
Individualizace a socializace probíhá ze začátku v rodině, později také ve školství.
Sociální role:
- je naplňována při socializaci.
- představuje úkol ve společnosti, máme soubor úkolů a představ chování ve společnosti
- vrozené X získané
- chtěné X nechtěné
- Vznikají konflikty (střety) rolí: JÁ vs. ROLE = neztotožnění s rolí
Sociální interakce je proces, který spočívá v působení jedince nebo skupiny na jiného jedince nebo skupinu. Tento proces může mít podobu verbální i neverbální. Jde o jakoukoli formu setkání mezi jedinci. Toto působení vyvolává reakci.
Komunikace – výměna a předávání informací ostatním
Komunikant – ten kdo předává nebo přijímá informace
Komunikát – předávané informace, obsah sdělení
Kód – způsob jak je informace předávána
Neverbální komunikací přijímáme až 70 % informací.
Verbální znaky řeči:
- pomezí slov a pohybu
- práce s hlasem
- intonace
- tempo
- výška
- důrazy
Neverbální znaky:
- mimika
- gestikulace
- obličej
- postoje
- dotyky
Řeč vzdálenosti – proxeniky
Osobní zóny: intimní zóna – půl metru
Osobní zóna – normální kontakt na podání ruky
Společenská zóna
Bariérové znamení – řeč těla, která dává najevo ohrožení
Další dělění komunikace:
- symetrická – diskuse mezi přáteli
- asymetrická – jeden je v převaze
- Horizontální- souvisí s postavením, aktéři jsou na stejné úrovni
- Vertikální- jeden je společensky nadřazený
- Interpersonální- komunikace mezi třemi a více lidmi
- Jednosměrná- neočekává odpověď, reakci (TV)
- Komunikace činem
Konformita: je přizpůsobení se převažujícím či dominantním názorům, požadavkům, normám skupiny či společnosti, v níž člověk žije, a potlačení projevů vlastních.
- potřeba mít pravdu, která je vyvolaná normativním sociálním vlivem ( = každá skupina či společenství má jistá očekávání, členové, kteří se odlišují od očekávaných norem, pravidel, zvyků, jsou jinými posuzováni jako odlišní, zvláštní či deviantní a stávají se terčem posměchu, odmítání a trestání skupinou, člověk dělá to, co ostatní, nikoli proto, aby získal informaci, ale aby neztratil přízeň jiných, aby se nestali terčem žertování a nebyl odmítnut, to vede ke konformitě a objevuje se v situacích, kdy se člověk obává ztráty obliby, nebo chce dosáhnout uznání, obliby jiných, v tomto smyslu je velmi citlivým obdobím pro neodlišování se adolescence)
- potřeba být oblíben, která je vyvolaná informačním sociálním vlivem ( = chováme se jako ostatní, jsme s nimi konformní, protože se stávají vodítkem pro naše chování, obracíme se tedy k jiným lidem, abychom získali jistotu správného názoru, jednání, chování, je silný zejména v nových situacích, kdy člověk prožívá pocit bezradnosti, chování a usuzování jiných pak přijímá jako správné a směrodatné)
- antikonformita
- nonkonformita
- sexuální deviace
Percepce: přijímání a posuzování druhých lidí na základě atributů.
Atribuční teorie: Každý člověk na základě atributů posuzuje člověka.
Atributy: osobnostní-podle vlastností je přisuzován charakter
Situační- chování v určité situaci
3 kritéria-na jejich základě si vytváříme názor na člověka
- konsenzus (shoda)- na základě shody názorů s jinými lidmi.
- Distinktivnost (příznačnost)- posuzujeme jestli je reakce, která se u člověka vyskytne, typická a jestli souhlasí se situací nebo s jeho vlastnostmi.
- Konzistence- osobě se něco nemuselo líbit, protože byl ve špatném rozložení
Chyby při posuzování druhého člověka
- Atribuční chyba: základní chyba je, že člověk je posuzován na základě situace
- Efekt primárnosti: ovlivnění tím co o lidech slyšíme jako první
- Halo efekt: nějaký viditelný znak, který je na člověku viditelný, souvisí se vzhledem
- Efekt novosti: na základě posledního činu, kdy se něco událo
- Efekt podobnosti: podle sebe soudíme druhé
- Sebe potvrzující předpovědi: fungují jako spirály. Máme předpoklad, kterým vyvoláme reakce, které nám potvrdí předpověď.
-sestupná spirála: negativní
-vzestupná spirála: pozitivní
Sociální skupiny
Tvoří vzájemně propojený celek- mají něco společného.
Seskupení– náhodné seskupení lidí
Znaky pro sociální skupinu:
1) strukturace- uspořádání
2) normy- pravidla chování (psaná, nepsaná)
3) mezi jedinci probíhá interakce
- Samotní jedinci jsou rozděleni a vnímáni jako celek, usilují o něco společně, mezi jedinci mohou být emocionální vazby.
- Sociální skupiny musí splňovat většinu znaků.
Další dělení sociálních skupin
- záleží na vztazích
- velké b. malé
- podle způsobů vztahů
- Formální (třída) b. neformální (třídní výlet)
- podle osobních vztahů
- primární (emocionalita) b. sekundární (na základě racionality a personality)
- můžeme posoudit podle sebe
- cizí b. členské c. referenční (uvažuji o členství)
- podle doby trvání
- přechodné (třída, tábor) b. stálé (rodina, národ)
- dobrovolnost
- dobrovolné (kroužek) b. povinné nebo vynucené (vězení)
- podle toho jak jsou přijímáni noví členové
- otevřené (bez podmínek) b. uzavřené (mafie) c. polozavřené (určité podmínky)
Sociální identita: Sžití se skupinou (ztotožnění). Do jisté míry dochází ke ztrátě vlastní identity.
Sociální stratifikace: rozvrstvení, rozčlenění společnosti do určitých vrstev lidí na základě majetku a moci. Na tomto základě mohou mít společný životní styl.
Sociální pozice: říká nám, na jakém řebříčku v stratifikačním systému jsme. Hodnotí se- moc, bohatství, rodinný původ, biologické předpoklady, pohlaví
Historické stratifikační systémy
Starověk: otrokářský stratifikační s.
Indie: kastovní systém
Dělí se na: 1. bráhmany (kněze)
- kšatrije (válečníky)
- vaišji (obchodníky, řemeslníky a zemědělce)
- šúdry (služebníky a dělníky)
Nedotknutelní jsou nejnižší a opovrhovaná skupina v indickém kastovním systému, která stojí zcela mimo systém čtyř varen
Středověk: Stavovský systém
(Evropa) vládnoucí stav, šlechta, často vzešlá z vojska nebo jiné vítězné organizace, a jejich administrativa a branná moc
duchovenstvo, kněží, mnišstvo, vlastně jde o institucionalizované společenství vzdělanců, vzdělanostní pojivo generací
sedláci, zemědělci, venkovští nádeníci, venkovské obyvatelstvo, vázané k půdě resp. místu pobytu; v nesvobodných poměrech se dostávají do nejvyšší podřízenosti, ale s určitými právy; jejich reprezentace bývá slabá;
městské obyvatelstvo, třetí stav s kvalifikovanými profesemi řemesly, obchodem a průmyslem, svobodná povolání; střední stav s tendencí nezávislosti, městský život umožňuje se organizovat
proletariát: prakticky bezprávní obyvatelé; otroci, tuláci, kočovníci, žebráci, prostitutky; mívají velmi malá občanská práva ani zastoupení v mocenských strukturách. Často bezdomovci v opovržení na okraji společnosti. Někdy se tomuto postavení blíží ženy obecně, typicky v tzv. zaostalých a ortodoxních společnostech.
Komunismus: společenské třídy a vrstvy podle Karla Marxe
Buržoazie
Proletariát
Dnes: používá se elitářské rozdělení na základě majetku, moci a kulturnosti. Beztřídní společnost.
Rodina
Rodina je prvním a základním životním prostředím člověka, které zároveň odráží problémy doby.
Organizace rodinného života je jakýmsi psychologickým a sociologickým modelem dané kultury
a vztahy mezi manžely, mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci navzájem do značné míry vyjadřují
zvláštnosti dané třídy, kultury, doby, tradice a rasy.
Člověk je nejen tvorem přírodním, biologickým, ale především společenským.
Každý z nás je ve svém vývoji (evoluci) determinován biologicky (zejména dědičností a zráním) a sociálně (učením, výchovou a komunikací v určitém prostředí) a také sebevýchovou a autoregulací.
Socializace a sociální učení je přitom celoživotní (biodromální) proces.
Probíhá především prostřednictvím imitace (nápodobou), identifikace (ztotožněním se), sociálního posilování (odměnou a sankcemi).
Sociálně je člověk determinován řadou společenských skupin, mezi nimiž mimořádně velkou roli hraje právě rodina, jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova potomstva.
V současnosti bývá rodina často destabilizovaná, prochází krizí, která se projevuje např. vysokou rozvodovostí. Praktickým řešením specifických problémů a prevencí rozvodovosti rodiny se zabývá manželské a rodinné poradenství a pedagogicko-psychologické poradenství.
Z hlediska sociálně psychologického a sociologického je rodina tzv. malou a neformální skupinou, která je nejdůležitějším mediátorem kulturního vlivu. Současná rodina bývá často menší a demokratičtější, než bývala rodina v minulosti. Je zpravidla první referenční skupinou, k níž má jedinec kladný vztah, identifikuje se s ní a napodobuje ji ve svém životě.