Světová literatura 1. poloviny 20. století

1) atmosféra doby

Dobové vlivy

– 1914 – 1918 – 1. světová válka

– 1917 – Říjnová revoluce

– 20. léta – stabilizace společnosti

– 30. léta – hospodářská krize, hrozba fašismu, válka ve Španělsku

– 1939 – 1945 – 2. světová válka

 

– rozvoj techniky a civilizace, 1. světová válka, pak úsilí o nový řád vede k vítězství fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917), rozpad Rakouska – Uherska, vznik samostatného československého státu – I. prezident T. G. M., samostatnost národa už požadovat Manifest českých spisovatelů z roku 1917, poválečná konjuktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka

– hlavní znaky – uvolňování dějové linie, rezignace na univerzalitu vnímání, posílení popisných a úvahových prvků, lyrizace, poetizace, subjektivizace textu, metaforické vyjadřování, využití deníků, dopisů, memoárů, hra s jazykem, hudebnost, ich-forma, pronikání dokumentu, reportážních a publicistických postupů, návrat k mýtům

– světová próza 1. poloviny 20. století – soustřeďuje se na zobrazení současnosti i minulosti, hledá příčiny současného společenského rozvratu, nejistot. Častými tématy této doby jsou:

– kritika soudobé společnosti, měšťáctví, honby za ziskem, morálního rozkladu společnosti, řešení sociálních problémů

– hrůzy místních, občanských a 1. světové války. Autoři zobrazují utrpení vojáků, ale i civilního obyvatelstva. Svými díly se obracejí ke svědomí lidstva, odsuzují válku, vyjadřují touhu po míru.

– významné místo v literatuře – próze zaujímají historické romány. Autoři často promítají vážné současné problémy do historických námětů – např. rasismus, národní nesnášenlivost = náboženské problémy apod. Sem patří i vynikající životopisné romány o vědcích, spisovatelích, hercích atd.

– v hojné míře se začínají vyskytovat vědecko-fantastické romány (science fiction, krátce sci-fi)

 

2) významní představitelé světové prózy 1. poloviny 20. století

Francie

Alan Fournier (1886 – 1914)

– mnoho rysů typických pro světovou prózu můžeme sledovat v díle z roku 1913 – Velký Mealnus

– básnický lyrizovaný text vytvořený z reality, zážitků vlastního dětství a dospívání

 

Marcel Proust (1871 – 1922)

– Hledání ztraceného času (od 1905 až do jeho smrti)

– patnáctidílný cyklus (poslední tři díly vycházejí po smrti autora), Svět Swannových (2. část tohoto dílu Swannova láska), Ve stínu kvetoucích dívek, Svět Guermantových, Sodoma a Gomora, Uvězněná, Zmizelá Albertina, Čas nalezený

– vypravěč v první osobě rekonstruuje své prožitky, vzpomínky a pocity, ale i vyslechnuté příběhy z prostředí vysoké pařížské společnosti od počátku 20. století do 1. světové války

– svébytný románový útvar na pomezí mezi memoáry (ale vzpomínky nejsou řazeny chronologicky), psychologickým románem, souborem mravních ponaučení a naturalistickým románem prostředí, např. věta široce rozvětvená pokračuje na několika stranách, zabírá do detailů, neustále odbočuje, aby o vypovídané realitě sdělovala co nejvíce podrobností.

– otevřel cestu k překonání konvenčních románových postupů a k novému ztvárnění psychických procesů

 

André Gide (1869 – 1951)

– nositel Nobelovy ceny z roku 1947

– v jeho díle je patrná biblická inspirace, protože byl vychováván v přísné náboženské morálce a později můžeme nalézt i inspiraci antikou

– Penězokazi (1925) – vrcholné dílo, líčící vzpouru dětí ze tří dobře situovaných rodin proti falešné morálce a pokrytectví rodičů a jejich způsobu výchovy, hlavní hrdina spisovatel Eluard se chystá napsat román Penězokazi a do prostředí revoltujících dětí ho přivádí homosexuální láska k jednomu z nich, realita skutečná se mísí s realitou literární = „román o románu“

 

Romain Rolland (1866 – 1944)

– nositel Nobelovy ceny z roku 1915 (Jan Kryštof)

– Jan Kryštof

– vytvořil nový typ románu – román řeka

– fiktivní životopis geniálního skladatele (inspirován především Beethovenovým a Wagnerovým životem)

– Petr a Lucie – v této novele bojuje proti válce

 

Henri Barbusse (1873 – 1935) – válku odsoudil románem Oheň – deníkové záznamy jedné čety

 

André Breon (1896 – 1966) – inspirován surrealismem, na válku reaguje experimentální prózou Nadja (1928) – metoda automatického psaní

 

Anatol France (1844 – 1924)

– v roce 1921 obdržel Nobelovu cenu

– Ostrov tučňáků

– parafráze francouzských a světových dějin

– utopie (líčí domnělé dokonalé společenské poměry v pomyslné zemi, obsahovaly v náznaku i dobrodružný a tajemný prvek, využíván v společensko-historickém románu)

 

Luis-Ferdinand Céline (1894 – 1962) – román Cesta do hlubin noci – expresivní obrazy, až cynická otevřenost, nenávist k modernímu světu

 

Antoine de Saint – Exupéry (1900 – 1944)

– filozofická pohádka Malý princ (1943) – motiv ztroskotání pilota uprostřed pouště je rozvíjen v rovině fantastických představ, střetnutí opravdového citu dítěte se zkaženým světem dospělých vyznívá přece jen nakonec optimistickou víru, že láska a přátelství získají ve světě převahu

– Citadela – úvahy o smyslu života

– průkopník profesních románů – popisují problémy a etiku v atraktivních povoláních (on sám byl letec)

– romány s tématikou letectví: Pošta na jih, Noční let, Země lidí

Anglie

James Joyce (1882 – 1941)

– reprezentuje anglickou experimentální prózu, začínala už románem Jakubova místnost

– K Majáku (1927) – 1. fáze děje se odehrává před 1. světovou válkou, ústřední postava je paní Ramsayová, která tráví se svou rodinou a se svými přáteli prázdniny u moře, její portrét je složen z pohledů několika dalších postav a zároveň je vytvářen záznamem proudu vypravěččina a hrdinčina vědomí. Leitmotivem knihy je výletní plavba k majáku, která se uskuteční po letech, po válečných událostech. Charakteristické znaky: vracejí se motivy hledání smyslu lidského života ve věčném plynutí času, střídání výpovědních hledisek, aby skutečnost byla zachycena v co největší šířce a hloubce, s detaily citového života a myšlenkovými pochody hrdinů. Román je složen ze tří částí – Okno, Čas uplývá, Maják – vyznívá jako podobenství o člověku, který v tvořivé činnosti nachází sebe sama a vzdoru tak nevyhnutelné smrti

– Mezi akty (1914) – novela, líčí spletité vztahy skupiny přátel

 

David Herbert Lawrence (1885 – 1930) – podstatně se zasloužil o odtabuizování sexu v literatuře romány Synové a milenci (1913) a Milenec lady Chatterlyové

 

John Galswrothy (1867 – 1933)

– nositel Nobelovy ceny (1932), v jeho díle vrcholí tradice anglického kritického realismu

– trilogie Sága rodu Forsythů (1906 – 1922) – komorní románová freska o životě vyšších vrstev viktoriánské Anglie

– na první trilogii navázal dvěma dalšími: Moderní komedii (1924 – 1928) a Poslední kapitolou (1931 – 1933)

 

Německo

Thomas Mann (1875 – 1955)

– nositel Nobelovy ceny 1929

– ve svém díle zachytil krizi evropského myšlení své doby

– Román Buddenbrookovi (1901) – tradiční forma ukrývá komplikovanou a propracovanou strukturu, psal ji poučen ruským realismem, líčí úpadek čtyř generací podnikatelského roku a klade zde otázku poměru umění k životu, umění není jen kritikou měšťanské společnosti, ale svou zjemnělostí je také synonymem choroby, zakladatelé rodového bohatství byli činorodí, aktivní, zdraví a primitivní, umění jim bylo cizí, jejich umělecky založení potomci, jimž se většinou rodové bohatství vymkne z rukou, mají duše přecitlivělé na hranicích duševní choroby

– Kouzelný vrch (1924, bildungs román)

– líčí zrání hlavního hrdiny, děj se odehrává ve skleníkovém prostředí horského protituberkulózního sanatoria, kde příslušníci inteligence různých národů zapřádají diskuze o otázkách z filozofie, umění a kultury

– Doktor Faustus aneb Život hudebního skladatele Adriana Leverkühna, vyprávěný jeho přítelem (1947) – vrcholné dílo, do faustovského mýtu promítl bilanci 2. světové války

 

Heinrich Mann (1871 – 1950)

– kritický realismus 20. století

– satirický román Profesor Neřád (1905) – založen na groteskně tragické nadsázce

– román Poddaný

 

Thomas a Heinrich Mannové – protifašistická novela Mario a kouzelník

Erich Maria Remarque (1898 – 1970)

– Na západní frontě klid (1928) – nepřekonaná prvotina, vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je jeden ze skupiny gymnazistů, kteří narukovali na válečnou frontu, vypravování v 1. osobě (singulár i plurál) jakoby bezprostředně reprodukuje prožívané děje, zážitky válečného strádání, smrti kamarádů, v románu vzniká obraz životního pocitu, s nímž se musela vyrovnávat i následující generace (vzniká z dialogů vojáků, z jejich vzpomínek na civilní život i z poznání hodnoty kamarádství), román s určitými znaky reportážní nebo věcně dokumentaristické prózy, zároveň však i živé a barvitě stylizované dějové vypravování, vrcholí tragickým momentem, kdy hlavní hrdina umírá, aby pak nastal (podle vojenského hlášení) „na západní frontě klid“

– člověk zasažený válkou, který hledá své místo a smysl života: Cesta zpátky (1931), Tři kamarádi (1938)

– trama emigrantů: Miluj bližního svého (1941), Vítězný oblouk (1946), Noc v Lisabonu (1962)

– hrůzy koncentračních táborů: Jiskra života (1952)

– boje 2. světové války: Čas žít a čas umírat (1954)

– krizová situace v Německu po 1. světové válce: Černý obelisk (1956)

– téma automobilových závodů a smrti sličné dívky na tuberkulózu: Nebe nezná vyvolených (1956), Tři kamarádi (1938)

– poslední kniha (americké zkušenosti): Stíny v ráji (1971)

 

Lion Feuchtwanger (1884 – 1971)

– reprezentativní autor historického románu

– problematika židovského národa a jeho postavení v dějinách lidstva: Žid Süss, Židovka z Toelda, trilogie Josephus Flauvius (Válka židovská, Synové, Zaslíbená země)

– francouzská historie: Lišky na vinici a Bláznova moudrost

– přímou antifašistickou tendenci exponovala trilogie z německé současnosti: Čekárna – Úspěch (1930), Oppermannovi (1933), Vyhnanství (1940)

 

Pražská německá literatura

Franz Kafka (1883 – 1924)

– Popis jednoho zápasu a Proměna – kratší prózy

– Nezvěstný (1914 – 15) – zůstal nedokončen

– ucelenější tvar mají další dva romány Proces (1914 – 1915) a Zámek (1922)

– Proces – nedokončený román, odehrává se v temné, někdy až přízračně snové atmosféře: hlavní hrdina, drobný bankovní úředník, jehož jméno je označeno jen výmluvnou iniciálou K. nebo také Josef K., je zásadně obžalován za činy, které nespáchal a ani o nech neví, znejistělý a bezbranný, vinen snad jen tím, že existuje, snaží se dopátrat příčin svého postavení, pochopit nepochopitelné, charakteristika: kompoziční volnost, víceznačnost a významová otevřenost, jindy také smysl pro stroze věcné sdělení a víceznačnost a významová otevřenost, jindy také smysl pro stroze věcné sdělení a konkrétní detail, motivy bezvýchodného bloudění a paradoxní dějové situace – vyznívají často groteskně a poskytují prostor pro čtenářovo dotváření

– spolu s Joycem, Proustem, Bělým je považován za zakladatele moderní světové literatury

 

Franz Wertel (1890 – 1945)

– představitel pražské německé prózy

– romány: Verdi (1924), Čtyřicet dnů (1933) – expresionistický, Píseň o Bernadetě (1941)

 

 

Egon Ervín Kisch

– „zuřivý reportér“

– umělecká reportáž – Zuřivý reportér, Pražský pitaval

– Pražský pitaval – reportážní prózy o lidech z pražského podsvětí, o významných osobnostech i zločincích

– Reportáže z cest – Caři, popi, bolševici, Zajatec Hitlerův, Americký ráj, Tajná Čína

 

Rakousko

Robert Musil (180 – 1942)

– Zmatky chovance Törlesse – jedno z prvních děl německého expresionsmu

– Muž bez vlastností (1930 – 1952) – nedokončený román, odehrává se ve Vídni v letech 1913 – 1914, v předvečer 1. světové války, hlavní hrdina, matematik Ulrich – tajemník pro přípravu oslav, sedmdesáti let vlády Františka Josefa I. je „muž bez vlastností“, žije ve světě, kde se všechno mechanicky opakuje v němž se nemohou plně projevit individuální rysy osobností, jednotlivé epizody jsou vyprávěny ve 3. osobě a volně spojeny po způsobu filmové montáže, pro román je charakteristický esejistický styl, včetně příznačné ironie a sebeironie

– Stefan Zweig – Amog, Karl Kraus

 

Rusko

Ivan Bunin (1870 – 1953)

– nositel Nobelovy ceny 1933 za Život Andersenův

– mistr povídky ve světové próze (povídky se přibližují v některých aspektech Čechovi), Míťova láska, Gramatika lásky

 

Maxim Gorkij (1868 – 1936)

– autobiografická trilogie Dětství, Do světa, Moje univerzity

– rodinná sága ruské buržoazie Podnik Artamonových

 

Jevgenin Zamjatin

– Antiutopie – deníkové zápisky hlavního hrdiny D-503 vypovídají o životě plně organizované společnosti v čele s Dobrotitelem a o vzpouře, k jejím iniciátorům D-503, tento stavitel kosmické lodi, náleží, spiknutí je však potlačeno, jeho aktérům vyoperována fantazie a všem vloženo úplné štěstí, román má širší platnost jako protest proti nesvobodě a uniformitě; podává pesimistický obraz lidské budoucnosti v přetechnizovaném světě

– přispěl k rozvoji žánru sci-fi – čerpá z poznatků moderní vědy

 

Isaak Babel (1894 – 1941)

– rozbíjí rámec tradiční povídky: Rudá jízda, Oděské povídky

– osobitým styl, založeným na věcné dokumentárnosti a faktické, charakteristické protikladnosti snu o krásných lidských vztazích a drsné se sarkastickým odstupem líčené realitě se Babelovi Povídky řadí k vrcholným dílům světové prózy 20. století

 

Michail Šolochov (1905 – 1987)

– Nobelova cena 1965

– epický rozhlehlý čtyřdílný román Tichý Don (1928 – 1940) – líčí život kozáků v období 1. světové války a po ní

 

 

 

 

Michail Bulgakov (1891 – 1940)

– osudy inteligence v revolučních letech, román Bílá garda

– přibližuje se vědecko-fantastickému žánru – Osudná vejce

– nejvýznamnější román – Mistr a Markétka – filozofický román a dobová satira zároveň

 

USA

John Doss Passos (1896 – 1970)

– zúčastnil se 1. světové války jako vojín

– sblížil románový a publicistický žánr a film

– díla: USA, 1919, Tři vojáci, Dvaačtyřicátá rovnoběžka

 

Francis Scott Fitzgerald (1896 – 1940)

– během 1. světové války sloužil v armádě

– romány Velký Gatsby (1925) a Něžná je noc (1934) – přesvědčivý soudce společnosti založené nejen na moci peněz, ale i na síle iluzí a sebeklamu

– v románu Velký Gatsby ztělesňuje hlavní hrdina „americký sen“ a umírá na svou víru, že bohatství může být prostředkem k dosažení vyššího duchovního ideálu, Gatsby se snaží svým bohatstvím získat lásku ženy, která však není schopna hlubokého citu, protože spíš miluje věci a vysoké postavení, klidně proto obětuje svého milence, když on na sebe vezme její vinu, Gatsby se zastřelí, neboť nemůže žít ve světě, který ztratil jeho krásné iluze

– povídky: Diamant velký jako Ritz, Takový pěkný pár a jiné povídky

 

William Faulkner (1897 – 1962)

– Nobelova cena 1949

– zabývá se především sociálními a rasovými problémy

– romány: Hluk a zuřivost (1929), Absolóne, Absolóne (1936)

– dvojromán o tajemství života a lásky Divoké palmy (1939)

– Absolóne, Absolóne – románová kronika pojednává o tragických osudech jižanské rodiny v časově rozlehlém úseku téměř sta let, do prvního desetiletí 20. století, román je složen z monologů několika různých vypravěčů, kteří svým subjektivním hodnocením objasňují vnitřní rozměr dramatických událostí, celek vyznívá jako podobenství o vině a trestu za neodčinitelný hřích

 

Ernst Hemingway (1899 – 1961)

– Nobelova cena 1954

– román o zážitcích z první světová války – Sbohem armádo!

– občanská válka ve Španělsku – Komu zvoní hrana

– novela – Stařec a moře

– o nezdolnosti lidské vůle, stařec Santiago si zatím vystačí s tím, na moře jezdí s chlapcem Malonem, ale je bez prostředků

– po 84 neúspěšných dnech, kdy jezdil na moře s chlapcem, chytne mečouna, boj rybáře s mečounem

– vrací se na pobřeží, ale mečoun krvácí, připlavou žraloci a mečouna sežerou i přes obrovský boj, který s nimi stařec svede, i když má v ruce jenom zlomené veslo

– Santiago dojede k břehu a zjistí, že zase nic nemá

 

John Stenbeck (1902 – 1968)

– Nobelova cena 1962

– zúčastnil se 1. světové války v Itálii

– sociálně – kritický román

– krutý život námezdních zemědělských dělníků v novele O myších a lidech (1937) a v románu Hrozný hněvu

– Pláň Tortilla – humorné vyprávění o kalifornských povalečích a ztracencích

– povídky – Na plechárně – o kalifornských chudácích

– poválečný román – Toulavý autobus

– člověk z lásky zabíjí, ale také z nejhlubší bídy dává život

 

3) nejčastěji uplatňované žánry

– povídka – kratší prozaické útvary, jednoduchá fabule, liší se od novely volnější skladbou děje

 

– novela – epický prozaických žánr zpravidla středního rozsahu, základ poutavý příběh s výrazným zakončením

 

– román – velký prozaicko-epický žánr, od povídky se liší především svým rozsahem

 

– román – řeka – rozsáhle koncipované dílo, zpravidla vícesvazkové, chronologický sled široce větvených románových příběhů a epizod, osudy jedince, skupiny nebo rodiny v menších i ve větších časových úsecích a rozlohách, autor názvu A. Maurois př. Thomas Mann: Buddenbrookovi, Marcel Proust: Hledání ztraceného času, Romain Rolland: Jan Kryštof

 

– román společensko-kritický – John Steinbeck: Hrozny hněvu, o myších a lidech

 

– román válečný – reálné náměty z válečného prostředí, Ernest Hemingway: Sbohem armádo!, Wiliam Faulkner: Absolóne, Absolóne!, Báj, Erich Maria Remarque – Na západní frontě klid, Cesty zpátky, Tři kamarádi

 

– román sociální – autoři často inklinovali k socialismu a ke komunismu metodou Zolova naturalismu, či různými formami realismu zkoumali situaci sociálně slabých vrstev – dělníků, nezaměstnaných a hledali cesty ke zlepšení jejich osudů, impulsy 1. světové války, ruská revoluce, světová hospodářská krize př. John Steinbeck: Hrozny hněvu, Heinrich Mann: Poddaný, Henri Barbusse: Oheň

 

– román sága – rozsáhlá románová skladba, kronika rozvětveného roku, která líčí zpravidla osudy několika generací, svědectví o úpadku starých rodin pod vlivem uvolňování pout tradiční morálky a ekonomických příčin př. John Galsworthy: Sága rodu Forsythů, návaznost mají román Moderní komedie a Konec kapitoly

 

– román pásmo – podobný jako román – řeka

 

– román biografický – specifický románový žánr, líčení životních osudů významné historické osobnosti, vychází z dobového materiálu (deník, memoáry, archivní dokumenty) a ze studia historických děl, složek, obsah: obraz doby (veřejný, sociální život) a v popředí rozvoj života hrdiny, není větvený, složitě prokomponovaný, př. Lion Feuchtwanger: Bláznova moudrost (o J. J. Russeaovi), Goya

 

– román autobiografický – zpracování autorova životopisu (podle zásad románové výstavby, používá ich-formy (vyprávění děje v 1. osobě), chronologický sled událostí v autorově životě, ne vždy, Maxim Gorkij trilogie: Dětství, Do světa, Moje univerzity, J. Joyce – Portrét umělce v jinošských letech (částečně autobiografický román)

 

– román historický – základ – historická fakta a reálie, mající vyvolat obraz daného prostředí, zobrazení dějin obecně – obraz proplétajících se individuálních osudů s osudy národa, dobu se snaží zachytit pomocí fiktivního příběhu a fiktivních postav, kořeny – starověký epos. 20. století – více kritického nebo ironického pohledu na minulost, př. Thomas Mann, Lion Feuchtwanger: Bratři Lautensackové, Nepravý, Nero

 

– román kronika – sleduje v určitém časovém postupu událostí v určité rodině, nebo lokalitě, překrývá se s románem cyklickým (román řeka), Thomas Mann: Buddenbrookovi, J. Galsworth – Sága rodu Forsythů a Moderní komedie

 

– román bildungs – počátky v Německu, román formování, zpodobuje vnitřní formování člověka v jeho konfrontaci s okolním světem kulturním a osobním, př. Thomas Mann: Kouzelný vrch

 

– román psychologický – rozdělení podle žánru: historický, společenský, ze současnosti (kombinace psychologismu a dobrodružnosti), B. Constanta – předchůdce analytického románu (i Adolf, zkoumá rozštěpenost lidské psychiky, vztah vědomí a podvědomí, roli potlačovaných citů a odhaluje pravé pohnutky jednání, spis A. F. Prévost – Manon Lescaut, př. J. Joyce: Odysseus, V. Woolfová: K majáku, M. Proust: Hledání ztraceného času, In. N. Andrejev: Povídka o sedmi oběšených, Kafka, Musil