Realismus v české literatuře
– v 19. století rozmach věda a průmyslu
– sociální rozpory
– pozornost je věnována typickému jednotlivci
– objektivní přístup
– autor se neúčastní
– osobní názory jsou vyjádřeny volbou osobností
– prolínání s romantismem
– na rozdíl od romantismu se postavy pohybují v prostředí sobě vlastním
– někdy se vyskytne naturalismus
– hudba – Buset, Puccini
– malíři – Purkyně, Chitussi, Pinkas
Božena Němcová
– díla:
– Babička
– Divá Bára
– Pohorská vesnice
– V zámku a podzámčí
– Chýše pod horami
– Karla
– Dobrý člověk
– Slovenské pohádky a pověsti
– Obrazy z okolí Domažlických
– Národní báchorky a pověsti
– Chytrá horákyně
– Jak Jaromil ke štěstí přišel
– narodila se ve Vídni jako nemanželské dítě panského kočího Pankla a české služky Terezie Novotné. Dětství a mládí strávila v ratibořickém údolí. Otec Barunky (dívčí jméno Němcové znělo Barbora Panklová) býval v letních měsících ve službách ratibořického zámku vévodkyně Zaháňské (paní kněžny). Ze všech dětských dojmů zapůsobil na malou Barunku nejsilněji její babička, Magdalena Novotná. Již v sedmnácti se na nátlak matky provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. Němec vyl v době sňatku dvakrát starší než mladičká nevěsta. Patřil k uvědomělým vlastencům a pro své národní cítěn nebyl oblíben u svých představených a byl také často překládán z místa na místo. Manželství od začátku nebylo šťastné, neboť se v něm setkaly dvě povahy naprosto odlišné. Za pobytu v Praze v letech 1842 – 1845 poznala Němcová pražskou vlasteneckou společnost a seznámila se s předními českými spisovateli. Styk s nimi, hojná četba i životní zkušenosti rozšiřovali její duševní obzor a její literární tvorba dostala určitý směr. Velký význam pro Němcovou měl pobyt na Chodsku, kde poznávala život měšťanů i venkovského lidu. Na Domažlicku pokračovala v tvorbě pohádek, psala národopisné články a obrázky ze života společnosti ve městech i o sociálních poměrech na venkově. Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala tajná policie. Josefa Němce vyšetřovali, překládali z místa na místo a později byl zbaven služby. V padesátých letech se hmotná situace rodiny neustále zhoršovala. němcová ochuravěla, podrážděný manžel ji nechápal, odmítl dávat peníze na domácnost. Dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. V této době strádání, kdy Němcové nezbylo než doprošovat se pomoci u svých přátel a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké společnosti, vznikalo největší dílo Němcové, její Babička. Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem padesátých let, kdy se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. Roku 1861 odjela Němcová do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. V lednu roku 1862 zemřela předčasně vysílením a neustálým strádáním. Nejdříve psala básně a souběžně s nimi i pohádky a pověsti a báchorky. Autorka Babičky vstoupila do literatury Národními báchorkami a pověstmi. Zahrnují několik druhů lidové slovesnosti, především pohádky, ale i místní pověsti a legendy. Jednotlivé pohádkové motivy upravovala tak, aby zobrazovaly typické prostředí s typickými postavami českého lidu i s jeho povahovými vlastnostmi. Hlavní myšlenkou pohádek je demokratická zásada rovnosti všech lidí, vítězství mravních hodnot nad silami zla. Těmito hodnotami obdaruje spisovatelka hrdiny z lidu, vítězící nad rodovou povýšeností, bohatstvím a zlobou. V povídkové tvorbě bylo cílem Němcové ukázat národní život, představený kladným typem. Měl reprezentovat vlastnosti v jeho způsobu života i v jeho názorech. Takovým obrazem ze života je zejména Babička, kde hlavním zdrojem byly vzpomínky na vlastní dětství. Tyto vzpomínky si Němcová ještě rozšiřovala poznáním lidového života, např. na Domažlicku. Hlavním záměrem spisovatelky bylo ukázat harmonický život prostých lidí, představovány ústřední postavou ideálně dokonalého života. Kniha zachycuje jen krátký výsek z babiččina života, ale ve vzpomínkách se promítá celý její minulý život. Přitom vlastním tématem knihy nejsou babiččiny osudy, nýbrž její postoj k lidem, její jednání a její názory. němcová umístila děj své povídky do ratibořického údolí. Idylický život rodiny Proskovy je protikladem k životu panské společnosti na zámku. Tato odlišnost dvou společenských prostředí je Babičce provedena velmi důsledně. Základní dějovou osnovu Babičky tvoří dvě pásma. První z nich ukazuje život na Starém bělidle s příjezdem babičky a popisem jejího všedního dne. Pak se objevují vedle rodiny Proskových další lidé: mlynář, myslivec, baba kořenářka, bláznivá Viktorka, pan Beyer, paní kněžna se schovankou Hortensií a mnoho dalších postav. Druhá vnitřní část začíná v 7. kapitole. Rámcuje ji popis přírodního dění během ročních období a vylíčení života v jednotlivých fázích roku. Němcová sama přiznala, že psala Babičku pro útěchu své duše, kde v tíživé době v duchu vracela do dob svého dětství, …
Babička
Jedná se o nejvýznamnější dílo B. Němcové, díky tomuto dílu řadíme B. Němcovou mezi české realisty. Je to novela, která hovoří o životě prostých lidí na české vesnici v první polovině 19. století. Zde je ukázka lidské moudrosti, tolerance a laskavosti.
Děj se odehrává na starém bělidle nedaleko Ratibořic, na panství kněžny Kateřiny Zaháňské. Rodina panského kočího Jana Proška očekává příjezd Babičky. Babička žila ve vesničce na slezských hranicích. Teď přijala pozvání své dcery Terezky, aby podzim strávila v její rodině s vnoučaty Barunkou, Janem, Vilímem a malou Adélkou. Babička si s dětmi velmi rozumí, a aby nezahálela, tak si vezme na starost drůbež, pečení chleba, předení a další domácí práce. S dětmi chodí do přírody, vypráví jim pověsti, vede je k lásce k vlasti. Navštěvuje s dětmi mlýn, kde žijí dobrosrdeční lidé a mají dcerku, která se s dětmi kamarádí.
Dalším přítelem byl myslivec, který často přijde a vypráví babičce příběh o bláznivé Viktorce. Na staré bělidlo také přicházela Kristla, dcera hostinského.
Babička si svou moudrostí a upřímností získala též úctu paní kněžny, která ji pozvala společně s dětmi k sobě na zámek. A tam jí babička vypráví příběh svého života. Paní kněžna babičce přislíbila pomoc v případě potřeby. Babička nežádala pomoc pro sebe, ale pro Kristlu – její snoubenec neobešel na vojnu a tak se mohli vzít. Přimluvila se také za rodinu Kudrnových, ti aby otec dostal stálé zaměstnání poklasného, museli doma jíst z nouze kočky a veverky. Přimluvila se i za Hortensii, aby si nemusela brát ženicha, kterého jí kněžna zvolila, a mohla se vrátit do Itálie, kde byl její milý. Její štěstí netrvalo dlouho, zemřela po roce a zanechala kněžně malého synka. Babička říkávala Adélce, že stará jabloň a ona jsou si rovny a odejdou spolu. Jednoho jara jabloň zůstala suchá a i babička se začala cítit špatně a věděla, že její život končí. Sešli a sjeli se všichni přátelé, první přijela Barunka, která s babičkou trávila poslední dny jejího života. Když babička zemřela, plakalo celé údolíčko …
Divá Bára
Příběh divé Báry se odehrává ve vesnici Vestec, kde hlavní hrdinkou je Bára, která se narodila jako jediné dítě obecního pastýře Jakuba a bývalé rychtářovy děvečky Báry. Je to dítě přírody, která je naprosto přirozená a přímočará. Krátce po narození děvčátka její matka podivně zemřela a všichni ve vesnici si začali myslet, že Bářinou kmotrou je polednice. Dál děvče vyrůstalo s otcem, většinu roku pomáhalo s pastvou, ale jednu zimu i do školy chodilo. Lidé se jí báli kvůli pověstem, které o ní kolovaly.
Bára byla silnější než většina chlapců, vlasy jako havran, rty rudé a oči velké a modré jako nebe. Ve vsi se přátelila s Eliškou farářových a Jozífkem kostelníkových a všude ji doprovázel její pes Lišaj. Elišku často navštěvovala a na faře ji měli všichni rádi, i když celá ves jí pro její nebojácnost a sílu začala přezdívat divá Bára.
Tohle dětské období skončilo, když Elišku poslali do Prahy naučit se způsobům. Bára se toulala sama po lukách a nemohla se dočkat, až se Eliška vrátí znovu do Vestce. Po třech letech se Eliška vrátila od své tetičky, ale i když obě děvčata se hodně změnila a skoro dospěla, jejich přátelství bylo stejné jako dřív.
Postupem času začaly oběma děvčatům starosti. Eliška se v Praze zakoukala do mladého doktora své tetičky, kdežto na faře pro ni měli vybraného jiného ženicha, pana správce. A tak ten večer, když se měl správce vracet z fary od nešťastné Elišky, přestrojila se Bára za umrlce a u lesa pana správce i s farářem a pacholkem pořádně vystrašila. Když se potom ukázalo, že umrlec byla Bára, celá vesnice ji zatratila a dokonce ani jejímu otci nedávali pást svůj dobytek. Bára musela být potrestána a tak farář, učitel a rychtář rozhodli, že jednu noc přenocuje v kostnici na hřbitově. Jen Eliška ji litovala a děkovala Báře za to, že ji zbavila nechtěného ženicha. Bára se ale ničeno nebála a i když ji v samé hrůze nabízeli trest prominout, s hlavou zdviženou do kostnice vstoupila. Po setmění za ní přišel i její otec Jakub se psem Lišajem a tak tam přenocovali všichni tři. Ráno za rozbřesku se na kraji lesa objevil mladý myslivec, který si Báru dávno vyhlédl a co jiným na Báře vadilo, on obdivoval. Byl moc překvapený, když Báru našel. Sebral odvahu jí vyslovit své city. Bára si na myslivce už dlouho také tajně myslela a celá šťastná mu dala své slovo. To bylo překvapení pro celou ves, když ráno našli Báru jako nevěstu. Ze všech nejšťastnější byla Eliška, která se konečně dočkala dopisu od svého milého z Prahy a radovala se, že i Bára má někoho, kdo ji miluje. Po svatbě se Bára odstěhovala do myslivny za svým mužem a vzala s sebou i svého otce Jakuba…
- H. Borovský (1821 – 1856)
– novinář, básník, realista, satirik a překladatel (polština a ruština)
– narodil se v Borové v rodině zámožného kupce
– vystudoval gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, studoval filozofii a později kněžský seminář
– po vyloučení odjíždí do Moskvy jako vychovatel
– byl násilně převezen do Brixenu a vyhnanství strávil 4 roky
– díla:
– Obrazy z Rus – nedokončený cyklus obrazů lidí a poměrů
– Epigramy – kritika církve, byrokracie státu a šlechty
– Církvi, Múzám, Vlasti, Králi, Světu – o rozdělení, o zatčení a vyhnanství v Brixenu
– Král Lávra – král s oslíma ušima, vrba
– Tyrolské elegie – popisuje cestu do Brixenu, opovrhuje vládou a absolutismem
– elegie = žalozpěv, ironie, paradoxy
– Křest svatého Vladimíra – pokřtění Rusi, odsouzení absolutismu, hyperbola, lidový jazyk, car Vladimír x bůh Perun (pouze ohlupování lidí), vychází z jednoduché lidové písně, ironické a sarkastické
Král Lávra
Král Lávra je původní irská pohádka. Vypráví příběh o králi ušatci a vysmívá se hlouposti všech králů. Irský král Lávra byl dobrým panovníkem, ale měl jednu vadu, jednou v roce se nechával ostříhat a holiče potom nechal popravit. Protože nikdo nestál o to, aby mu byla uťata hlava, losovali holiči každý rok, kdo půjde krále stříhat. Jednou padl los na Kukulína, jediného syna chudé vdovy. Když odvedl svou práci a kati ho vedli na popravu, objevila se Kukulínova matka a králi vyčetla nelidské jednání. Kukulín dostal milost pod podmínkou, že zachová tajemství a stal se dvorním holičem. Ale tajemství ho tížilo a tak mu pastevec poradil, aby vše pošeptal staré vrbě a Kukulín tak učinil. Král pořádal bál a pozval české muzikanty, mezi nimi byl i Černíček, který cestou ztratil kolíček z basy. Uřízl si nový, právě z té vrby, v níž bylo našeptáno tajemství, že král má pod svými vlasy oslí uši. Basa potom vše prozradila celému světu. Černíčka vyhodili, ale lid si zvykl, že má ušatého krále. Dokonce přišli na to, že oslí uši právě ke koruně sedí.
Tyrolské elegie
Tyrolské elegie vypráví pravdivý příběh K. H. Borovského o jeho deportaci. Byl bývalý muzikant. Jednou pro něj v noci poslali kočár s policajty. Vzbudil ho četník a předal mu vzkaz od pana Bacha. Stálo tam, že potřebuje změnu povětří a proto pro něj poslal kočár. Nemohl tedy odmítnout už proto, že měl četník rozkaz ho přemluvit. Dedera, který řídil jeho převoz, mu pravil, ať s sebou nebere zbraně a ať jede inkognito. Oblékl se a šel ven. Venku už stáli připravení koně a četníci. Rozloučil se s ostatními plakajícími a jel. Když projížděli přes Jihlavu, vzpomněl si na věznici Kufstein. Cesta z Rechentallu do Waidringu byla hrozná. Jeli cestou strmou a on pravil, jestliže je někdo v kočáru hříšník, nechť vyskočí z vozu. Jen to dořekl, příslušníci vyrazili dvířka a vyskákali z vozu. Bez opratí a kočího cválal s koňmi sám. Přijel k poště, kde povečeřel. Pak si pro něj přišla policie. Borovského uvěznili a do Čech poslali potvrzení o jeho převzetí.