DIVÁ BÁRA – Božena Němcová

Životopis: (1820 – 1862) nejspíš, o datum narození se vedou dosud spory, jelikož existuje domněnka, že Johan Pankl a Terezie Novotná, oba zaměstnáni u kněžny Záhaňské, byli pouze adoptivními rodiči. Ta měla být údajně nemanželským dítětem sestry kněžny Záhaňské.
Narodila se ve Vídni, zřejmě jako dcera panského Kočího, Němce Johanna Pankla, a české služky Terezie Novotné. Dětství a mládí strávila v ratibořickém údolí u České Skalice. Otec Barunky býval v letních měsících štolbou na ratibořickém zámku ve službách kněžny Záhaňské, pouze na zimu s ní odjížděl do Vídně. Na malou Barunku zapůsobila nejsilněji její babička, tkadlena z Náchodska, Magdalena Novotná. Kterou si v dospělosti příliš zidealizovala.
V 17 letech se na nátlak své matky provdala za 32letého úředníka finanční stráže Josefa Němce. Ten patřil k uvědomělým vlastencům, pro své národní cítění však nebyl oblíben u svých představených,a byl často překládán z místa na místo. Rodina se tak velmi často stěhovala (Praha, Chodsko, Červený Kostelec, Litomyšl, Polná..)
Tři roky (1842 – 1845) pobývala B. N. v Praze, kde poznala pražskou vlasteneckou společnost a seznámila se s předními českými spisovateli. Silně na ní zapůsobilo přátelství s lékařem Josefem Radomilem Čejkou, vzdělaným překladatelem z románských literatur. Ten jí seznámil s dílem francouzské spisovatelky George Sandové a usměrňoval její literární tvorbu. Ještě větší byl vliv přátelství s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským. Podněcoval B. N. k básnické tvorbě, jíž zahájila svou literární činnost.
Velký význam měl také její pobyt na Chodsku, kde poznávala život venkovského lidu, studovala lidové zvyky a pověsti. Pokračovala v psaní pohádek i národopisných článků a obrázků ze života společnosti ve městech i článků o sociálních poměrech na venkově.
Její manželství nebylo šťastné. V r.1848 byl manžel přeložen do Uher a B.N. se vrátila s dětmi do Prahy. V 50. letech se situace rodiny stále zhoršovala. B. N. churavěl a opakovaně trpěla nedostatkem financí. Dovršením neštětsí byla smrt syny Hynka na TBC. V této době byla rodina pod neustálým policejním dozorem. Tehdy vznilo její nejvýznamnější dílo – Babička.
V r.1861 odjela do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. O Vánocích ji manžel odvezl těžce nemocnou do Prahy. V r. 1862 umírá vyčerpáním a neustálým strádáním. Pochována je na vyšehradském hřbitově.
B. N. inspirovala mnoho autorů: Karel Kovařovic složil operu Na Starém Bělidle. A řada spisovatelů se věnovala studii jejích osudů, napsali romány, verše, divadelní hry, vše inspirované jejím životem a dílem. Např. J. Janáčková, H. Sobková, Čestmír Jeřábek, J. Seifert, F. Halas…
Obsah díla:
Na konci vesnice je chaloupka obecného pastýře Jakuba. Obecný pastýř to byla nejvyšší služba a mohl se už oženit. Vymlouval se. Protože nechtěl ženu, lidé ze vsi se muvysmívali, že je starý mládenec. Když mu bylo 40-let, začali mu lidé z vesnice vyhrožovat, že pokud umře bez dětí, nedostane se do nebe,a že děti jsou stupně do nebe. Tak šel Jakub k rychtářovi a vzal si děvečku Báru. Byla krásná a po roce porodila děvče – Báru. Jakub si přál syna – dědice, ale nakonec říkával, že je dcera milejší než syn. Bára ho nejednou potěšila, že jsou si jako vejce vejci podobní.
Několik dní po porodu našly báby z vesnice matku Báru polomrtvou, vzkřísili ji a ptaly se, co se stalo. Vařila svému muži oběd. (Pověra: Rodička v 6-nedělí nesmí vykročit ze světnice.) Najednou slyšela šum, před očima mžitky, vítr, krákat za ušima a položilo ji to
na zem. Všechny stařeny se zděsily: „To byla polednice! A jestli nepoložila divé dítě místo Báry“ a šly se báby podívat. Jedna: je to divé dítě – má velké oči. Druhá: má velkou hlavu a třetí: že má krátký nohy a velkou hlavu. Jen její bába, že to není divé dítě, ale že je to její vlastní, co naposledy chovala. Od té nehody se nemohla matka Bára více s lidmi pozdravit, ochuravěla a nakonec umřela. Více se nechtěl Jakub oženit. Vychovával Báru. Posílal ji i do školy – jenom přes zimu, protože musela být na pastvě a hodně práce na poli měli. Od jara do jeseně- byla škola na Petlici zavřená (učitel a žáci pracovali na poli. Druhý rok (zimu) nemohla ale Bára navštěvovat školu – musela seučit příst a tkát. V 15-ti se žádné děvce v dědině nemohlo rovnat vsíle a velikosti s Bárou. Tělo bylo jejich hrubých kostí, silné svaly, ale pravidelných forem. Mrštná jako pstruh, pleti – tmavohnědé od slunce a větru, protože si jako jediná dívka v dědině nezakrývala tvář. Hlava zdála se byt veliká, ale to dělalo velké množství vlasů černých jako havran a dlouhých, ale hrubých jako žíně. Nízké čelo, krátký malý nos, vyšpulené velké pysky a zuby čisté a velké. Nejkrásnější bylo její oko, kvůli kterému musela posměch snášet, volali na ni, že má oči buličí. Oko bylo velké a modré jako chrpa, dlouhé řasy, husté černé obočí. Málo kdy se hněvala, jen když se ji smáli za oči buličí – to i do pláče se dala. Za každou urážku se prala, až si nakonec dobila pokoje. Štítili se jí, báli se jí, že je asi opravdu pod poledničinou mocí. Nebála se ničeho – vodníka, polednice, čerta. Táta ji učil plavat – milovala vodu. V noci se nebála chodit (zemřelí aby ji zlobili). Zabila hada, když nepřekážel, nechala ho. Nejradši měla bouřky, oblaka, na rozdíl od ostatních. Milovala pána Boha. Že je chráněné nadpřirozenou mocí.
Když ale bylo dětem dvanáct let, poslali Jozífka na studie, aby z něj byl pan páter. Jednou Barčina kamarádka Eliška musela k tetě, která churavěla. A tak zůstala Bára sama. Za tři léta se vrátila Elška zpátky z Prahy, protože byla už zdráva jako rys. Když byla Pepinka
nemocná, pomáhala jí Bára a nakonec od ní dostala i klíč od spižírny, což byla největší pocta. A když jela Pepinka pro Elšku do Prahy, svěřila Báře celý dům. Hned se zase povídalo, jak se tam Bára na faře uhnízdila. Když přijela Elška- Bára plakala radostí. Pro Elšku už nebylo vhodné bavit se s Bárou, ale Elška se nedala, že bude
navštěvovat i jiná děvčata, ale Bára bude její nejmilejší. Jednoho dne házely děvčata věneček do vody: Bářin věneček skončil na stromě-vdá se zde a Elška – věneček plul dál
a dál a měla se vdat daleko… takže nemohly být dále spolu.Elška myslí na jiného pána – doktora Hynka paní tetinky z Prahy. Píše si s ním.
Elšce však našli, mezitím co byla v Praze, ženicha – správce. Bára s Eliškou cítila a řekla, že jí pomůže. Správce se bál duchů, hlavně když se řeklo, že v lese straší, protože každý den chodil z fary přes les. Bára se převlékla za strašidlo, a když šel správce z fary, vystoupila před něj a hrozila mu smrtí, nepřestane-li chodit na faru na námluvy. Správce upadl do mdlob, kostelník strachem utekl, a když přišel s lidmi ze vsi, aby chytili strašidlo, tak jim uniklo.
Říkalo se, že po nocích v Zádušním lese chodí bílá ženská a straší.Litovali svých
hříchů – strach z pokání je donutil k pokání. Kostelníková se roznemohla, že to na její okno zaklepalo-myslela si, že umře do roka a do dne. Loňskou jeseň-pásla sama, přichází myslivec a chce prací krávy rozehnat, zeptal se, jak se jmenuje Bára a odešel. Viděla ho ještěněkolikrát. Líbí se Báře, zdá se jí o něm. Jestli se ještě jednou na faře ukážeš co ženich, je po tobě veta. Lidi vyšli a hledali strašidlo, našli jen dvě prostěradla a hnědou suknici – Bára. Pepinka ji odpustila, ale urazilo ji, že pana správce tak pohrozila. Bára musí být veřejně potrestána – večer v kostnici na hřbitově. Všichni by ji nakonec odpustili, byl to hrozný trest. Otec s Lišajem spali u zdi, ráno šel okolo myslivec, aby ji osvobodil. Vždy povídal myslivec svoji matce o Báře. Má ji rád, a požádal ji o ruku. Bára se pustila do pláče a vyznala mu lásku. Jakub jim dal požehnání.
Všichni lidé z dědiny si myslili, že se vrátí zkrotná, ponížená a ona se vrátí jako nevěsta a
ještě takového muže. Má z pekla štěstí, povídaly si děvčata. Myslivec donesl ji věneček, který do vody házela. Elška dostala dopis, že pokud si vezme Hynka, dostane jmění od tetičky z Prahy.
Název díla
Název vychází ze jména hlavní hrdinky. Charakteristika postav
Pastýř Jakub – Bářin milovaný otec, silný muž, ne moc hezký, často býval zamračený, ale měl velmi dobré srdce, miloval Báru a nedal na ní dopustit.
Bára – statná dívka, dcera Jakubova a jeho ženy Báry, nehezká, ale hodná, milá, poctivá, pro druhé by se rozkrájela, měla husté havraní vlasy, orlí nos, nehezkou postavu, veliké modré oči, svalnaté tělo nepodobala se vůbec dívkám svého věku, byla velmi samostatná, Bára miluje přírodu a vše živé, nebojácná (emancipovaná, není svázána konvecemi a předsudky, vyrůstala bez matky, je zvláštní, neobyčejná, ostatní se jí snaží zničit)
Elška – drobná dívka s plavými vlasy do pasu, milující přírodu, z části naivní, vnímavá, měla moc ráda Báru takovou, jaká doopravdy byla, bylo jí jedno, co si o tom ostatní myslí, byla její nejlepší kamarádkou.
Panna Pepinka – sestra pana faráře, teta Elšky, malá, starší, baculatá hospodyňka, neměla moc ráda Báru, ale protože ji měla ráda Elška, tak jí měla ráda i ona – později si Báru oblíbila pro její dobrosrdečnost.
Pan farář – starý pán, moudrý, zkušený ve všech směrech, většinou býval dost tichý, bratr panny Pepinky.
Jozífek – rusovlasý, malý chlapec, Bára byla jeho „statnou“ oporou, měl ji rád proto, že byla silná a dokázala ho ubránit před škodolibými chlapci z vesnice, byl dobrosrdečný, kamarádský, syn Kostelníkovic (ti mu nedovolovali se stýkat s Bárou, protože je prý podle nich ošklivá a hloupá, byli plni předsudků), Jozífek byl úplně odlišný než oni
myslivec – muž, jehož si vezme Bára; Bářin obdivovatel
Kiliján Sláma – správce, nápadník Elišky, lstivý, bohatý, lakomý
Stručně zasadit dílo do tvorby autora
 je to povídka, která poprvé vyšla v kalendáři Česká pokladnice roku 1856, rok po vydání Babičky.
 dílo patří do venkovské prózy – povídek Boženy Němcové (přelom středu a konce tvorby)
 Ovlivněna postavením ženy, okolí
Stručně zasadit autora do kontextu literatury
a) Další díla
Poezie: První díla byly básně: Slavné ráno, Ženám českým, Moje vlast
Povídky a další kratší prózy:Baruška, Cesta z pouti, Čtyry doby, Devět křížů, Dlouhá noc, Dobrý člověk, Domácí nemoc, Dopisy z lázní Františkových, Hospodyně na slovíčko, Chudí lidé, Chyže pod horami, Karla
Větší prózy: Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí, Babička
Cestopisy: Z Uher, Vzpomínky z cesty po Uhrách, Obrazy ze života slovenského, Kraje a lesy na Slovensku
b) Historická doba a žánr
 česká literatura 1. poloviny 19. století (Národní obrození), romantismus (konec 50. let)
 prolínání romantismu s realismem
 venkovská próza: soustřeďuje se na román a povídku
Obecné znaky: podat pravdivý obraz vesnice i s jejími nedostatky; snaha o hledání řešení těchto nedostatků (především návratem ke křesťanským ideálům); regionální charakter (autor píše o kraji, který zná, kde vyrůstal); využití dialektismu (postavy hovoří místním nářečím)
c) Další autoři tohoto období:
Karel Hynek Mácha (Máj), Josef Kajetán Tyl (Strakonický dudák), Karel Václav Rais (Zapadlí vlastenci)
30.-40. léta: 3. generace národního obrození:
1) hledání východiska z krize světa, je v lásce, která je mocnější než všechny problémy (Tyl)
2) romantický světobol a rozervanost (Mácha)
3) důraz na národ, vychází z lidové tvorby a přetvářejí ji (Erben)
a) prolínání romantismu s realismem – venkovská próza, idylické dětství, sny o lepším světě s harmonickými lidskými vztahy (Němcová)
b) Satira – boj proti útlaku a za národní svobodu (Havlíček)
50. léta – počátky realismu v naší literatuře
Posoudit aktuálnost díla v dnešní době
Toto dílo je aktuální, jelikož nám zde Božena Němcová ukazuje život na vesnici v době, kdy žila a jak je důležité postavení ženy ve společnosti. Uvést žánr díla
Povídka je krátký až středně dlouhý prozaický žánr. Postavy se nevyvíjí jako v románu, jejich charakter zůstává převážně stejný. Jednoduchý příběh bez mnohých odboček, nevyhýbá se popisu. Jako žánr datována od 19. století. Analyzovat ukázku z hlediska času a prostoru
Příběh se odehrává v 19. století ve vesnici Vestec, která leží v Ratibořickém údolí na Nymbursku.
Popsat kompozici díla, uvést klíčové motivy a témata
-Kompozice: řetězová – návaznost událostí spjatých s hlavním hrdinou
-Členění textu – 3 kapitoly
– Úsilí o lepší postavení ženy ve společnosti, obraz autorčiny vlastní povahy, žena aktivně zasahuje do dění kolem sebe, dokáže za sebe bojovat
-Realistický popis společnosti rozdělené podle majetku. Upozornění na pokrytectví, kritika pověrčivosti. Až strach ze strašidla (ze smrti) dohnal lidi k pokání a víře.
-Odsouzení jedince, který se odmítá ztotožnit s ostatními.Společnost odmítala Báru, přestože neznala její charakter, a kritizovala Elšku, že kamarádí s pastýřovou dcerou.
-Každý člověk, který je takový, jaký je, může být milován.
Jaké jazykové prostředky autor volil
 Vypravěč: er-forma, dialogy, přímá řeč
 převaha spisovné češtiny
 neutrální (sad, chalupa, košile)
 odborná (Vltava, Praha, očistec)
 knižní (hrdlo, ..plakala až jí srdce usedalo..)
 nespisovná
 obecná (nanejvejš, strejček, čtyrycátý rok)
 hanlivá (jedubaba, netvor)
 historismy = pojmenování již neexistující věci (koleska, loktuše, husopas, šerka)
 archaismy (suknice, chyžka, neť, dřevenka)